Zabiju učitele Janderu, zabiju Jožku, zabiju Jirku Karáska! Učitele Janderu jsem si vypůjčil z Cimrmanova záskoku, abych všechny ubezpečil, že se jedná pouze o žertovnou nadsázku. Nicméně proč zbylí dva byli v neděli odpoledne v průběhu absolvování mého 3. pražského maratonu na zabití? Protože mě a mého kamaráda Davida cca půl roku tomu na zad přemluvili na dva maratony za sebou během pouhých 14 dnů! Krakov 19.4. a Prahu 14 dní na to.
„Né, nejdem!“ říkáli jsme unisono s Davidem už v Košicích, kde jsme tuto šílenost zvažovali.
„To dáte, nebudete přece trhat naši skvělou partu, to už budete výkonnostně úplně někde jinde, pro nás je to přece brnkačka... ty a podobné „bláboly“ a taky přemlouvání polských prodavačů, kteří nás ve svém stánku na Expu Košického maratonu tehdy do Krakova lanařili, nás nakonec přesvědčili a na šílenost jsme tehdy kývli. No, ještěže jsme tehdy „k temu Krakovu ještě nekupili telefon komurkovy,“ vzpomněl jsem si později na šikovnost polských obchodníků při sledování jedné známé reklamy s Ivanem Trojanem v hlavní roli.
A jak to nakonec dopadlo? Krakov jsme běželi jen sami dva s Davidem! A na Prahu se k nám přidal Jožka. Jirka je zraněn a nemohl se zúčastnit ani jednoho z naplánovaných maratonů a Jožka vtipně Krakov vynechal řka že je po Bratislavě příliš unaven a tak se k nám přidal jen v Praze.
Takže oba maratony, Krakov i Prahu jsme běželi jen my dva s Davidem, kteří jsme to předtím jako jediní tvrdě odmítali!
A podle toho to taky dopadlo: Krakov super – oba dva s Davidem jsme si tam vylepšili osobní rekordy. O 14 dní následovaný PIM pak očekávaná katastrofa!
„Davide, nikam se honit nebudeme, vidíš tam před námi ty vodiče na 4 hodiny?“ ptám se Davida na startu. „Tak ty po startu doženeme a budeme se jich držet aspoň první půlku a pak se uvidí.“ OK domluveno. To Jožka má úplně jiné ambice a dávno před startem nám zmizí běžíce do koridoru B téměř těsně za Keňany. No jo, on Krakov neběžel.
Start, Smetana, Vltava, nádhera! 4-hodinoví vodiči nám v nastále vřavě mizí, nicméně, jakmile se dostáváme přes startovní čáru i my, pořád je máme cca 500 m na dohled.
„Davide, máme čas, doženeme je pomalinku, třeba na 3. km, nebudeme se unavovat.“ Houbelec, nedohnali jsme je vůbec. Těch cca 200-500 m před jsme si je ale udržovali asi až do 13. km a pak jako by se něco pokazilo. Mé tempo šlo pomalu ale jistě dolů z 5:40 až na 6 min/km. 4-hodiňáci mi mizí.
A co hůř, v davu mi mizí i David. Uklidňuji se tím, že on má sil dost a vodičů se stále drží. Od té doby se trápím jen sám se sebou. Až do půlky to jakž takž jde, na hranici půlmaratonu jsem přesně za 2:02 (o 2 minuty později než v Krakově), nicméně v kostech cítím, že bude zle! A bylo!
Dohání mě David: „no hezky, myslel jsem si, že jsi daleko přede mnou,“ říkám mu překvapeně. „Jsem po Krakovu grogy,“ odpovídá ne nenaštvaně. „No, já taky,“ říkám smutně. A běžíme dál, nic jiného nám nezbývá. David se mi vzdaluje, tentokrát přede mnou. Na 22. km mě potěší Jirka Krištofík, který mě přijel vyfotit až na trať. Zároveň mě mohutně povzbuzuje. Přichází psychicky nejnáročnější část – „nekonečná“ jednotvárná smyčka za Vltavou mezi 27. a 30. km. Tam mě alespoň potěší Jana Janouchová, kterou na smyčce potkávám a se kterou se nadšeně zdravíme, resp. ona nadšeně zdraví mě, já se dvakrát netvářím – mám dost problémů sám se sebou.
Po 30. km přichází krize jak prase, tělo bolí celé, energie rychle dochází a to přesto, že mám v sobě 2 gely a pravidelně občerstvuji. Cítím, jak mé tempo prudce padá, není divu, že mě přesně v tuto chvíli předbíhají vodiči na 4:15- nemám sílu se jich držet, oni běží přesně 6:03/km, zatímco to mé se blíží k 6:30 min/km.
To nejhorší ale teprve přijde. A v krizi nejsem sám, doháním totiž opět Davida, který vůbec nevypadá dobře a občas pouze popochází. Když ho doženu, zmobilizuje své síly a zase mi uteče. Modlím se, ať už jsem u Libeňského mostu. Na 37. km, kousek před Libeňákem, je velká povzbuzující obrazovka, kde si fanoušci vzájemně nahrávají předem kratičké povzbuzující video-vzkazy a ty se pak, když dotyčný přibíhá, na obrazovce objevují. I my jsme si s Davdiem navzájem vzkazy nahráli. Zatímco někde na 7. km v první půli na stejném místě jsem Davidův vzkaz zaregistroval, nyní, když jsem ho potřeboval jako sůl, kde nic tu nic, samé cizí – asi to mají tak, že když je jich více najednou, dají přednost těm, na které se nedostalo v kole 1. Takže se smutně proploužím kolem tabule.
Kousek za ní mě najednou střelí do levého lýtka prudká bolest – křeč jak prase – zevní levé lýtko až k nártu. Bolest je tak silná, že okamžitě zastavuji a snažím se s bolestivou grimasou na ksichtě postiženou nohu nějak rozhýbat¨- je napnutá jako luk a nechce vůbec poslouchat. Zdržuji se min. minutu až dvě, pak bolest malinko polevuje a já se snažím bolest rozchodit. Jde to střídavě oblačno. Místo běhu jen kulhám. Nakonec se jakž takž rozběhnu... no rozběhnu, běh bych tomu raději vůbec neříkal, prostě si v duchu myslím, že zase běžím.
Hodinky ukazují hrozivé tempo 9 min/km, uklidňuji se tím, že je v tom zahrnuta i ta křečová pauza. Mezitím mě předhánějí davy, včetně Dana, mého kamaráda, o kterém jsem ani nevěděl, že tu dneska běží svůj první maraton.
Za libeňským mostem je krize největší, křeč se pravidelně vrací a můj běh tak vypadá jako bych právě vyběhl, s prominutím, z Jedličkova ústavu. Zase dobíhám Davida, zase mi odbíhá a tak pořád dokola – dokonalá parodie na maratonský závod. 40. km - běžím vedle otevřené sanitky, křeč opět útočí, mám chuť vlézt do sanitky ať mi kluci ze sanitky pomůžou a ukončí mé utrpení. Ne, ne, to přece nevzdáš, jsi už nějaký maratonský matador, povzbuzuji sám sebe. Je to jen v hlavě, vzpomenu si na radu Jardy Hrabušky mého maratonského vzoru a znovu se snažím pořádně rozběhnout. Opětovná křeč v noze mě ubezpečí, že jen hlavou se běhat nedá. Na běh potřebuješ i nohy a to obě dvě! To je mi od této chvíle jasné. Jsem na 41.km a já vím, že utrpení za malinkou chvíli skončí, přesto jsou, ostatně jako vždy, poslední 2 km nekonečně dlouhé. Davida mám na dohled, tak 100 m přede mnou.
Do cíle se snažím běžet, ale finišem se to rozhodně nazvat nedá. Je mi to fuk, mým jediným cílem nyní je co nejrychleji se jakýmkoliv možným způsobem dostat za cílovou bránu. To se mi podaří přesně v čase 4:25:09, přesně 31 sekund po Davidovi. V cíli si vzájemně padáme na ramena, ne štěstím, ale vyčerpáním. A negratulujeme si, ale navzájem společně zařveme: Zabít je je málo! Konečně se usmějeme ve znamení, že to nemyslíme vážně, nicméně si v tu chvíli, totálně vyčerpaní, svatosvatě slíbíme, že takovou hovadinu, běžet dva maratony během 14 dní, už nikdy neuděláme! Hned potom se necháme od hezkých mladých dívčin zaslouženě ověnčit krásnou medajlí. Musím říci, že tato patřila k těm nejvydřenějším.
A jak dopadl Jožka? Se ctí, pár vteřin před 4 hodinovou hranicí.
A ještě jedna skvělá zpráva z letošní Prahy - Lenka Wagnerová alias Lenka členka se konečně dočkala vysněné hranice dát maraton pod 4-hodiny. Letošní Prahu dala v neuvěřitelném čase 3:59:59! Obrovská gratulace, Lenko!
