Letošní LH24 byla ve znamení ledu a sněhu

24. až 25. ledna 2015 se konal již 4. ročník tohoto populárního zimního extrémního závodu ve zkratce zvaného LH24 neboli 24 hodin na Lysé hoře, který pořádá Libor Uher a já se ho účastnil již po třetí v řadě za sebou. Pro neznalé připomínám, že v tomto závodě jde o to, kolikrát stihnete vystoupat na nejvyšší vrchol Moravskoslezských Beskyd a zase z něj seběhnout za 24 hodin. Jeden okruh má okolo 11,5 km s převýšením cca 800m. Soutěží se v kategorii jednotlivců a kategorii dvojic, kde se parťáci na trati střídají.

Když jsem šel tento závod poprvé, šel jsem ve dvojici a LH jsem tehdy pokořil celkem 4x (můj parťák 3x). O rok pozěji jsem šel již sám za jednotlivce a LH jsem dal 5x, pamatujete to byla ta loňská arktická, o níž jsem na svém blogu také psal.

Po takových zkušenostech jsem si dal letos závazek pokusit se zdolat LH 6x. Nic jsem nenechal náhodě a zakoupil si pořádnou čelovku bratru za 2 litry a zbrusu nové carbonové hole za podobnou sumu. Do výbavy mi před závodem chyběly jen nesmeky, poněvadž z loňského páru jsem jeden ztratil někde právě na Lysé hoře.

„Máme tady šikovné řetízkové nesmeky v ceně asi za 600 Kč,-“ nabídl mi prodavač u Hudyho v Ostravě. „Něco levnějšího by nebylo?“ ptám se. Přece jen, čelovka, hole, mé investice do LH už tak několikanásobně přesáhly cenu samotného startovného. "No máme, ty obyčejné gumové s cvočky za 250 Kč, ale ty bych vám do hor nedoporučoval, nic to nevydrží a jsou vhodné leda tak do města při náledí.“ varoval mě prodavač. „Podívejte se, to už nechte laskavě na mě, co s nima budu dělat a dejte mi ty za 250.“

Můj běžecký kamarád Jožka, který byl na závod také přihlášen přijel ke mně do Ostravy už v pátek večer a protože jsem již byl na závod nabalený, jali jsme se probrat strategii závodu u nás v Šatlavě (hospoda u nás, kde bydlím – pozn. autora). „Jožko ale dáme si max. 1 pivo a jdeme spát, čeká nás náročný víkend,“ varuji Jožku po zkušenostech z loňských předmaratonských příprav na PIM a Košice. „Dobre, ale dáme aspoň dve,“ usmlouval mě.

Páteční Šatlava narvaná, pivko výtečné, ani nevím jak a stojí u mě třetí půllitr lahodného žlutého moku. „Dobrá, ale pak už jdem,“ říkám nervózně, neboť třetí teprv chutná, jak se říká v pivním desateru a neboť se moc dobře znám. No, co vám budu vyprávět, nakonec Jožka 5 kousků a já 4 když se mi povedlo to ukončit. Zalehli jsem před 11 večer – budík na 4:50.

„Vzhledem k nepříznivému vývoji počasí, kdy na vrcholu Lysé hory prší a ve spojení se silným větrem se na většině trati vytváří silná vrstva ledu, vydala horská služba nařízení, že pokud se do rána situace nezlepší, vyhlásí mimořádny stav. Zítra ráno budeme mít podrobnější informace o aktuální povětrnostní situaci. Dopředu upozorňujeme na fakt, že situace se zhoršuje a očekáváme, že ráno vydá horská služba nařízení, že všichni závodníci musí mít už na startu závodu minimálně řetízkové nesmeky a hole, jinak nebudou vpuštěni na trať.“ čte mi Jožka ráno aktuální zprávu webu závodu.

„No do prdele, to snad nemyslí vážně," řeknu vylekaně. „To móžem isť domov,“ říká zklamaný Jožka. „Né, jedem a na místě uvidíme, jak se to vyvine,“ řeknu a do peněženky pro jistotu přidám litr.

Na místě nás u akreditace vítá hned na dveřích výstražná cedule, která potvrzuje, že na trať nebude vpuštěn nikdo bez řetízkových nesmeků. O holích, které Jožka nepoužívá, naštěstí ani slovo.

„No, jestli nemáte, tak si tady můžete zakoupit u nás nesmeky za 960,- Kč,“ nabízejí u akreditace pořadatelé „No, to si dělá prdel ten Uher,“ zanadávám si v tichosti, a Jožka zcela konsternován jen zvolá: „To já nedám, to sa radší pojděm za ty prachy někam ožrať a na cele elhačko sa vykašlem!“

Zatímco Jožka nadává, já už si jeden nesmek zkouším, sedí výborně a vypadají velmi kvalitně. Vypláznu smutně z peněženky litr, který jsem si naštěstí ráno přibral a nesmeky jsou moje. Koukám, že Jožka už taky jedny drží v ruce, naštěstí to kousl, jen venku si ulevil: „Kurva! Nasrali ma“ zvolal jen a vytáhl cigáro.

Supr, Jožka domů neodjel a tak jsme už rychle s báglami spěchali k pile na Ostravici, odkud nám pořadatelé věci vyváželi nahoru k hotelu Sepetné, kde je spodní brána a zázemí celého závodu. Potkáváme se tam s Jirkou Římankem (jde za jednotlivce), jeho synem Ondrou a Denisou (dvojice), Jirkovou manželkou Barčou a paní Zemaníkovou (maminka trojnásobného vítěze LH24, jdou ve dvojici), kteří rovněž hudrají nad nemilým ranním překvapením v podobě zpřísnění povinné výbavy.

Dodávka pořadatelů nám bere věci a protože se vejdeme, bere do zadu i nás, přece jen 1,5 km šlapat do kopce před takovým závodem by bylo zbytečné plýtvání silami. Na Sepetné v Basic prostoru už je docela plno, všechna výhodná místa u topení a u oken jsou zabraná závodníky, kteří jsou tady již od pátku. Rozmrzele si dáváme bágly na obdelníky někde uprostřed místnosti. Prostor 2x1 m je dostatečné místo na spacák, ale kam si dám ruksak a pozěji mokré věci a milion dalších potřebných drobností? Raději nad tím mávnu rukou a zdravím se s kluky z X-trailu Orlová, je tu Luděk Sedláček, zkušený závodní matador v mém věku a jsou tu i Lukáš Podolák (letos po P100 dělá jen podporu svému otci) a jeho otec Karel Podolák. Karel natáhl přes místnost šňůry na sušení a ještě mi půjčil věšák – myslel na všechno. Vedle nás si dá věci jeden z favoritů Filip Mooc se svým parťákem, vážně chtějí útočit na stupně vítězů (a nakonec se jim to opravdu povede. Urvou 2. místo v kategorii, když spolu udělají vrchol LH celkem 15x! - naprosto neuvěřitelný výkon)

Jožka - příprava na závod na základně hotelu Sepetná

A mé soustředění před závodem

Po vybalení a převlečení vyrazíme konečně dolů k pile na Ostravici na tradiční start. Venku na cestě je zledovatělý sníh, který nesmírně klouže. Proto si u startu raději hned nasazuji mé zbrusu nové nesmeky. Blíží se 11. hodina, kdy má závod odstartovat. Libor Uher na pódiu vysvětluje, že trasa je skutečně pod ledem a varuje nás před nejnebezpečnějšími úseky a také se omlouvá, že se opravdu na nesmekách nehodlá nabalíkovat, že stejně přes noc jich nesehnali dost, aby byly pro všechny a tak ustupuje a říká, že tedy je možné jít v obyčejných, ale že se budou tvrdě kontrolovat, zda je závodník na trati nepotratil a zda mají v pořádku cvoky apod. Dále varuje, že led je opravdu nebezpečný a že je odhodlán spolu s Horskou službou po prvních pár vážných úrazech nekompromisně závod ukončit. Naštěstí se tak nestane i díky počasí, ale to předbíhám.

Je odstartováno, nikam, jako v loškých ročnících, se nehrnu. Nehodlám se vysílit již prvním výběhem k transformátoru u Sepetné, na bednu stejně nepomýšlím a tak není kam spěchat.

V nových nesmekách se jde výborně, na zledovatělé cestě drží perfektně, v duchu se Uhrovi omlouvám a jsem mu vděčný za to, že mě k investici ráno donutil. Měl totiž pravdu – trasa je hodně zledovatělá, šutry i stezka jsou pokryty ledem. Vzpomenu také na prodavače od Hudyho, který mě od koupi levných nesmeků odrazoval. No jo no, komu není rady, tomu .... však to znáte.

Před odbočkou do prudkého hangu, který vede zkratkou od spodní červené až nad Lukšinec potkávám mého anglického kamaráda Malcolma, který nezávodí, jen se přišel podívat. „Good luck, Georgis,“ potřese mi rukou a já povzbuzen se pustím do mého prvního prudkého hangu. Je to vlastně nejtěžší část závodu, stoupá se někdy až ve sklonu 40°. Hang je rozdělen na 3 části, kdy křižujete 2x napříč lesní cestu (červená značka) vedoucí na Lysou. A tak je na dvou místech tohoto hangu vždy výborná možnost vydýchání se. Hang už znám z předchozích ročníků a tak vím, že jednička (tak jsem si pojmenoval první část) je dlouhá, ale nikoliv tak prudká, dvojka je pak hodně prudká, ale nikoliv tak dlouhá, no a nejhorší je třetí část hangu – ta je pro změnu dlouhá a prudká zároveň.

Po vystoupaném hangu nad Lukšincem trasa přetíná její sestupovou část (celá trasa má tvar osmičky) a pokračuje dlouhým mírným stoupáním až se přehoupne do jediné rovné části trasy vedoucí po vrstevnici vinoucím se po úbočí Malenovického kotle. Trasa byla vymyšlena Liborem Uhrem výborně. Normální závodník se zde po prudkém stoupání vydýchá a odpočine si chůzí po rovině a zkušenější závodníci zde naopak přecházejí do běhu. Já jsem samozřejmě zkušený závodník a tak i já zde běžím (celá první dvě kola! :-)). Z úbočí pak trasa zahne na stezku doprava mírně vhůru až se napojí na modrou turistickou trasu na LH vedoucí od Malchora, po ní pak trasa vede až pod Lysou horu a po její bývalé sjezdovce nás čeká poslední bonbónek v podobě prudkého vystoupání této sjezdovky až nahoru. Zatímco v létě vám to zabere cca 10 minut, v loňském a předloňském mrazu a vichru jsem to v posledních kolech šel i 30 minut.

Těsně pod sjezdovkou - zimní příroda opět kouzlila

Nahoře na vrcholu si pípnete čipem kontrolu a mažete dolů. Hned při prvním sestupu jsem ocenil nové nesmeky. Zatímco okolo nás turisté klouzali a padali na ledu, my mohli v pohodě po ledu bezpečně běžet.

Pod Lukšincem potkávám kamaráda Martina, který slíbil, že mě přijde na trať povzbudit. Nezklamal a slib dodržel, sám ví, co LH24 obnáší – v roce 2013 tu zvládl 10 okruhů. Zahřívá mě jedním frťanem, dáme fotku a povzbuzen mažu rychle dál.

Martin (vpravo) kamarád, kterému jsem vděčný, že mě na stará kolena dovedl k šílenosti zvané běh a který mě na LH24 přišel psychicky podpořit

První kolo dobíhám v čase okolo 2:28, pípám si u kontroly, přitom mě Luky fotí. Přecházím Liborovu novinku tzv. sérák (schodiště nahoru, plošinka, aby vás diváci měli pěkně na očích, a sestup po schodech dolů). Co si budem povídat, při převýšení 800 m jednoho okruhu už vás vpravdě těch pár schodů navíc nezabije.

Jdu se občersvit a po chvilce valím do druhého kola. Má strategie je jasná: vždy dvě kola za sebou v jedněch hadrech, pak pauza na převlečení do suchého a odpočinek – celkem tak mám v plánu 6 kol.

V občerstvovačce narazím na Libora Uhra a tak si neodpustím poznámku: „Výborný nápad s těmi nesmeky, Libore, fakt supr.“ chválím jej lehce pokrytecky za to, za což jsme ho ráno i s ostatními proklínal. Libor pochvalu zřejmě kvitoval, neboť na webu závodu jsem se dnes dočetl: „Jak se později ukázalo, naše rozhodnutí, i když bylo závodníky přijato docela nemile, bylo v konečném důsledku prozřetelné a správné. Po prvním absolvovaném kole to uznali i závodníci, kteří byli rádi, že nesmeky na botách měli a nerozsekali se hned v úvodu.“ 

No, ještě, že mně ráno neslyšel!

Druhé kolo

Druhé kolo už začíná fest sněžit, led se pokrývá sněhem. Zvládnu jej ještě rychleji než kolo první a to za 2:17 (první kolo je delší o 1,5 km od startu a k Sepetné, než ostatní – pozn. Autora). Vše je podle plánu, jdu si dát polévku a na základnu převlíct, zahřát a na chvilku vlézt do spacáku.

Třetí kolo 

Po asi hodinu a půl trvající pauze přesně v 17:40 vyrážím do 3. kola, tentokrát i s čelovkou a lyžařskými teplými rukavicemi. Venku se mezitím komletně setmělo. Začínám cítit únavu, v hangu na křížení přes lesní cestu mezi jedničkou a dvojkou a mezi dvojkou a trojkou poprvé musím odpočívat. Po rovince po úbočí Malenovického kotle již neběžím, ale pouze rychleji jdu. Venku sněží čím dál víc a zvedá se ostrý vítr, je jasné, že noc bude opět krutá. Jsem unavený a nejraději bych zalezl do spacáku. „Sakra, po dvou a půl okruzích a ty už myslíš na spacák?!,“ seřvu sám sebe svoji obvyklou samomluvou, kterou na delších závodech trpím.

Čtvrté kolo

Čtvrté kolo se trápím ještě více, stále sněží a přidává se i docela slušný mráz a na úbočí nad Malenovickým kotlem a na sjezdovce na Lysou už pořádně fouká. Nahoře je mlha a studený fičák do ksichtu. Abychom vůbec nahoře našli kontrolu, musí pořadatelé zvonit. Rychle pípám a valím do závětří k jedné z rozestavělých chat na Lysé k tzv. Slezskému domu. Vytahuji z batohu čaj, který si dole vždy naleju horký a nahoře je ještě příjemně vlažný. Zjišťuji, že každým kolem zde přibývá spousta nového napadaného a navátého sněhu. Od začátku závodu už napadlo několik desítek cm sněhu (možná 30). To má kromě nevýhody, kdy vám studený sníh vítr vhání do očí a do ksichtu a bolí to, jako by vás bodaly tisíce jehliček, také výhodu, a sice v tom, že původně zledovatělá trať je již pokryta novým sněhem a už vůbec neklouže. Přesto si nesmeky nechávám až do konce závodu, i na sněhu je s nima člověk při běhu dolů jistější. Tímto opět Liborovi Uhrovi děkuji za to, že mě „donutil“ si nesmeky pořídit.

Na konec 4. kola se těším obzvlášť, neboť plánuju odpočinek. Na základnu dorazím okolo půlnoci. Ve spacáku Jožka. Okolo pospává spousty dalších závodníků – buď to jsou parťáci z dvojic, kdy jejich parťák je na trati a oni odpočívají (ti se mají) nebo jednotlivci, kteří si prostě jen dáchly. Ostatně to mám v plánu i já, rychle se svleču z mokrého prádla a vlezu do spacáku. Pojím svačinu a proberu sms-ky a FB. Několik povzbudivých smsek a vzkazů od kamarádů, kteří mé úsilí sledují na průběžných výsledcích on-line na internetu, mě odradí od lákávých myšlenek zůstat už ve spacáku a na celý závod se tak už vykašlat. Hlavně David, můj běžecký maratonový kamarád mě povzbuzuje, že musím dát minimálně 7. Zhrozím se a odpovídám, že budu rád za 6. A je to, tím jsem na sebe ušil bič, těch 6 musím dát i kdyby sekyry padaly.

Okolo 1 hodiny usínám, budí mě přesně za hodinu mé vlastní chrápání. Jsou přesně 2 hodiny ráno. Nedá se nic dělat, musím jít. Jožka je už pryč kdesi na trati. Převlíkám se pomalu do prvních hader, které mezitím malinko uschly. Jsou ale pořád nepříjemně vlhké. Kašlu na to a vyrážím na poslední dva okruhy.

Jsem vyčerpaný a tělo myslí jen a jen na odpočinek, venku stále sněží, někdo říká, že nahoře je fičák a -15°C. „To jsem vědět nemusel,“ podotknu rozlobeně a vyrazím. Seběhnu schodiště na Sepetné a jen pro jistotu šáhnu na krk a.... šok! Nemám sebou čip, okamžitě si uvědomuji, že jsem ho při převlékání zapomněl někde u spacáku. Celý se zpotím při myšlence, že bych to zjistil až nahoře na Lysé, to by byl asi konec mého snažení. Valím zpět na základnu – je tam! Čip jsem nechal ve spacáku. Vedle sosusedka se směje: „to by bylo asi dost nemilé překvapení zjistit to až nahoře.“ „Ani nechci pomyslet,“ odpovím.

5. kolo

S mírným zpožděním asi ve 2:50 ráno vyrazím konečně do 5. kola. Je to nejhorší kolo. Přichází krize. A to hned na cestě na červené k Butořance. Zjišťuji, že usínám za chůze, přistihnu se při několika mikrospáncích. Neustálé sněžení vytváří v mé hlavě halucinace. Někdy vidím v dálce velké hafany, když přijdu blíž, rozplynou se. Celé 5. kolo mám krizovku. Když někoho potkám, všichni mlčí, každý toho má plné zuby a soustředí se jen a jen na své myšlenky a boj s vlastní únavou. Nahoře u Slezského domu, když se chci opět napít čaje, zjišťuji, že sněhu je tolik, že po mých starých stopách z minulého kola není ani památky.

Uf, už ať jsem dole. Krize je tak velká, že celou cestu koketuju s myšlenkou, že by to mohlo být mé poslední kolo. Co na tom, že jich bude „jen“ pět jako loni. Na bednu to stejně nebude. Vzpomenu na Davida a také na Honzu a na jejich vzkazy. Honza, který loni byl se mnou dal tehdy 6, mi v noci napsal sms: „Výborně Jiří, drž se 6 musíš dát!“

Né, to opravdu nejde, abych nešel do šestého. Snažím se povzbudit myšlenkami, že až pudu 6. kolo, bude se už rozednívat a taky, že každý známý kousek trati, každá známá kláda, kterou překračujete, budete ji již překračovat naposledy. Než dojdu 5. kolo, jsem rozhodnut jít okamžitě do 6., abych si to nerozmyslel. Mám ale už hlad, bohatá svačina je v ruksaku, ale je mi jasné, že když přijdu na základnu, bude mě pokoušet myšlenka na spacák. Myšlenku na svačinu zavrhuji, mám naštěstí v kapse sebou takový malý "kompletek" (kompletek = sáček se směsí s hrozinkami, datlemi, různými oříšky apod.), který otvírám a dám se do jeho obsahu. A taky mám ještě nárok na polívku.

„Můžete mi nalít vývar?“ zažádám zdvořile na občerstvovačce o polévku. „Určitě, musíte si ale zhasnout ten reflektor na hlavě, protože nic nevidíme, jak nám svítíte do očí.“ Zasměju se, omluvím a zhasnu svou novou čelovku. Pořád na to zapomínám, plísní mě za to i borci z našich Rungo-výběhů. Čelovka mě ale nezklamala, byla to dobrá investice – je výborná.

6. kolo

Po asi 20 minutách bez okolků vyrážím do posledního kola. V hangu se mě drží jakýsi klučina. Snažím se mu uhnout, aby mě mohl předejít jako ostatní – do kopce mě vždy všichni předbíhají, ale on nechce. Dávám se sním do řeči, jmenuje se Martin a zjišťuji, že je na LH poprvé. Chtěl si zkusit hory a zjistil, že je to úplně něco jiného než rovinné maratony, které běhá prý za 2:40. No vida, takový maratonec a já ho táhnu. Kecáme a ani nevíme jak a hang je za námi. Nad Lukšincem se začne rozednívat, takže za chvíli je světlo a my vypínáme čelovky. Martin chtěl jít ještě jedno kolo, ale vysvětluji mu, že nahoře budeme před 8. a dole kousek před 9. hodinou a celé kolo za dvě hodiny nedá. Uznal to a tak byl taky rád, že tím se rozhodlo, že je to jeho poslední kolo. Kecali jsme celou dobu a dolů jsme celou cestu docela rychle běželi – tentokrát on táhl mě. Toto poslední kolo tak díky povídání s Martinem uběhlo velmi rychle a tělo docela dobře šlapalo. Možná, že uvěřilo, že už je toto kolo opravdu poslední a tak nedělalo problémy.

"A v cíli máme Desperáda (moje přezdívka v závodě)," hlásí komentátor, když vybíhám šťastně na sérak. „V té kukle opravdu vypadá jako Antonio Banderas“ pokračuje a dál povídá, že Banderas ukončil právě 6. kolo. „A taky poslední,“ dodávám dolů k němu rezolutně já se šťastným úsměvem. „Banderas by se na to už totiž mohl vy*rat,“ dodám, ale už jen pro sebe.

Je 8:50 ráno, závod pro mě skončil ukončenými 6 okruhy a já jsem šťastný, že jsem dokázal, co jsem si naplánoval – tedy zdolání 6 okruhů Lysé hory. Celkem to dělalo cca 70 km při převýšení 5000 m. Stačilo to na 237. místo z 536 startujících (kat. jednotlivci abs.) - tedy v první plovině. A to se u mne, který končí většínou v té druhé polovině, vždy počítá! Povedlo se mi to mimo jiné taky díky podpoře kamarádů, kteří mé úsílí na dálku sledovali a hecovali mě, za což jim tímto upřimně děkuju.

A Jožka? Zřejmě nedostal tu správnou morální podporu od svých kamarádů, neboť to po 5 okruzích zabalil okolo 5 hodiny ranní.

A příště? No, nevím, první ročník 4, druhý 5, třetí 6, jestli to tak pude dál, tak za 7 let bych to mohl dotáhnout až na bednu. Né, a teď vážně: 7 kol by v mých silách mohlo být, ale to bych musel více trénovat kopečky, udělat si přesný itinerář závodu a také by musely být na Lysé zrovna příhodné klimatické podmínky – jinými slovy hodně sněhu, aby se dalo dolů bezpečně běžet.   

Píp a první kolo je za mnou, ještě 5x a bude to v suchu