Běžet Lavaredo s Tonym Krupickou? Zážitek k nezaplacení!

„Ty brďo, víš kdo s námi poběží na Lavaredu?“ ptá se mě v práci Honza s neskrývaným nadšením v hlase. „No to netuším, povídej.“ „Tony Krupicka!“ „Si děláš kozy, fááákt?! A kdo to vlastně je?“ ptám se přiblble. „Ty nevíš? Tony Krupicka je přece jeden z nejlepších ultratrailových běžců na světě. „Samozřejmě, že vím, jen jsem tě zkoušel,“ zalžu bohorovně s úsměvem na rtu a dodám zasněně: „To bude bomba, tak my poběžíme závod s Tonym Krupickou.“  

Tak to je on - Tony Krupicka na Lavaredu Ultra trail 2014Převzato z FB uživatele The North Face Lavaredo Ultra Trail

Tenhle rozhovor proběhl mezi mnou a Honzou někdy měsíc před startem našeho dlouho očekávaného dvojzávodu Lavaredo Ultra Trail – 119 km dlouhého hlavního závodu a Cortina Trail, jeho kratší verze na 47 km v centru překrásných italských Dolomit. Vím, o čem mluvím, neboť stejného závodu jsme se s Honzou a Martinem (ten závod loni objevil právě on) loni zúčastnili. Ostatně naše zážitky z něj jste si mohli přečíst i na mém blogu zde.

Trail se koná každým rokem na konci června se startem i cílem v italské Cortině d´Ampezzo.

Protože se loni kvůli náhlým sněhovým přívalům den před závodem musela náhle přesouvat trasa dolů do údolí, rozhodli jsme se letos s Honzou přihlásit znovu, abychom si odběhli originální trasu závodu ve výškách mezi 2000 až 2500 m.

„To jste se přihlásili zase na dětskou trasu?“ ptá se mě v práci provokativně Tomáš, chce mě jako vždy naštvat (je to jeho koníček – vytáčet mě), ale, jako ostatně většinou, se mu to nepodaří ani nyní. „Jasně, že na dětskou, nám to stačí a uvědom si, že ty bys tu dětskou trasu neujel ani na kole,“ ukončil jsem rázně jeho provokaci. Ano, přihlásili jsme se zbaběle na kratší variantu, na velké ultra dlouhé, světové závody ještě opravdu nejsme dostatečně připraveni a křížků od hazardérů jsou plné i blbé Beskydy, stačí si vyrazit na Lysou.

A tak se stalo, že jsme ve středu 25.6. na večer vyrazili směr Cortina d´Ampezzo!

 Profil trati

Příprava a aklimatizace

Ve čtvrtek ráno, když se rozednilo, jsme už z auta mohli opět obdivovat krásu a velikost vápencových dolomitských velikánů. Ubytovali jsme se ve stejném campu jako loni v Cortině. Na místě nás už čekali naši česko-slovenští přátelé, celkem se nás v campu sešla sestava 13 dospělých a 2 dětí. Z toho jsme běželi 4 – já, Honza, Tomáš (ne ten z práce, ten by to neujel ani na kole) a Lucka. Ostatní přijeli do Cortiny kvůli ferat, jejichž rájem Dolomity doslova jsou.

„Spíš s Edem,“ oznámil mi Honza a představil mě Edovi z Popradu, sympaťákovi na první pohled.

Hodil jsem si k Edovi do stanu věci a vyrazil, nevyspaný po noční cestě i s ostatníma hned na malou procházku do okolních hor. Z vycházky se nakonec vyklubala hezká tůra završená dokonce miniferatou.

Aklimatizace na feratě

Taktická chyba

Únava z nevyspání a tůry a také skvělá nálada v naší česko-slovenské partě pak večer v campu zapřičinila naší první taktickou závodní chybu! Vlastně to byly chyby celkem tři! Jmenovaly se: 12 litrů italského levného vína, tatranský čaj a slivovice. Párty byla jinak skvělá, všichni se dobře bavili a náladu nám nepokazil ani večerní déšť. Prostě jsme se jen přesunuli do největšího stanu naší výpravy.

Ráno jsem se sice vzbudil ve stanu svém, ale údajně usnul právě v tom velkém, kde končila párty. Údajně píšu proto, protože si to nepamatuji a tudíž to nemohu potvrdit. Ale ani vyvrátit.

„Jsem vůl, vůl, vůl! Takhle chceš zítra běžet 47 km? Dyť neuběhneš ani dva!“ spílám ráno ve stanu sám sobě drže se za bolavou hlavu, když se vzbudím.

„Kto si dá kávu,“ slyším zvenku malebný hlas Martinky. „Jo, to je ono,“ řeknu si a rychle vysrkávám hlavu ze stanu a poručím si u Martinky pořádného vyprošťováka.

Ranní vyprošťovací kávička od Martinky

Odpočinek – Lago di Misurina

„Dneska nikam nejdu, budu odpočívat a regenerovat po tom včerejším "triatlonu",“ oznámím nekompromisně Honzovi. „Neblbni, ležet ve stanu je pro tělo horší, zajedem si na Misurinu k jezírku a tam zrelaxujem. Uznal jsem, že je to lepší nápad a tak jsme s Honzou a jeho přítelkyní Bety před polednem vyrazili autem do kopců směr Misurina.

Byl to dobrý nápad, Lago di Misurina je půvabné horské jezero ve výšce okolo 1800 m n.m. Tam jsme si obešli celé jezero, dílem také po trase Lavareda Trailu (toho delšího), který je tama veden. Já jsem ve žluté vestě s emblémem závodu, kterou jsme dostali loni, vypadal skoro jako organizátor. To se taky potvrdilo, když jsme míjeli cyklistu s podobnou vestou, jež kontroloval červenobílé fáborky – značky trailu, jestli jsou tam, kde mají být a jsou dobře uchyceny. „Ciao,“ zdraví mě s úsměvem na rtu a přitom možná marně přemítá, jak to, že mě, „kolegu“ nezná.

Regenerace na jezeře Lago di Misurina

Poslední přípravy

Odpoledne jdeme vyzvednout startovní tašku se startovním číslem a čipem. Kocovina ze včerejška je po výletě na Misurinu definitivně minulostí. Dobrá nálada je zpět a v campu už se k ní i přidává klasická předzávodní horečka. Všechno připravit - gely, čokolády, směs ořechů a kandovaného ovoce, vodu do camelbeku, mou supr bundu Adidas s nejmodernější membránou, náhradní šátek, lékarničku s obvazy (po zkušenostech z Hlučína!) a samozřejmě Nalgesin. Na Nalgesin jedu všechny závody! Vydrží mnohem déle než brufen. Přibaluji taky magneska proti křečím a zázrak s rozdrcenými vosami. No, tak tomu jen říkám, protože na ampulce je namalován sršeň. Je to jakýsi koncentrát s kofeinem, taurinem a jinými sračkami, které vás mají nakopnout tak, abyste udrželi krok i s Krupičkou!

Zapínám baťůžek, potěžkám a zděsím se. „Ten má minimálně 5 kg! Dyť tam dohromady nic nemám.“ Honza se mi směje a ukazuje mi svůj minibaťúžek, který nemá ani půl kila. Nakonec rezignuji a vyhazuji ven alespoň 2 gely, hrst oříšků a čokolády a jakési tyčinky. S úsměvem potěžkám batoh, má minimálně o půl kila méně.

Tím má příprava končí a dávám si jen tak na uklidněnou kalíšek dobrého vína z Pezinoku od přátel z Popradu. Venku se mezitím setmělo, na camp padá chlad z okoních hor, blíží se 23.hodina, kdy startuje dlouhý Trail. Podívám se směrem do chladivé tmy do hor nad campem a oddychnu si, že teď nestojím s ostatními borci v Cortině na startu dlouhého Ultra Trailu a že jsem se „zbaběle“ přihlásil jen na jeho, jak říká Tomáš, dětskou variantu.

Noc před závodem toho moc nenaspím. Nervozita a má prostata způsobí, že se stále budím. V 6 zvoní budík a o půl 8 i s plnou výbavou stepujeme u kostela Cortiny, kde je start a zároveň cíl.

Před startem, zleva: Lucka, Tomáš, Honza a já. U pasu mám ještě stále připevněn můj "yellow" hrníček :)

Tak a jdeme na to!

Start

Úderem 8 se ozývá neobyčejně působivá znělka závodu, dav 800 běžců se dává pomalu do pohybu. Nálada je úžasná. S Honzou, Tomem a Luckou si popřejeme navzájem hodně štěstí a rozbíháme se vstříc svým dolomitským osudům.

Cortina je úžasná, běžíme městem lemovaným nadšenými diváky. Honza mi mizí vpředu, já se snažím rovněž pomaluběžící běžce předbíhat, dokud je na to prostor. Na konci Cortiny se cesta zvedá nahoru a až u posledních domků trasa odbočí na malou pěšinku kolmo do lesa. Úzká pěšinka vede prudce nahoru lesem, kolem prvního jezírka a pak na širší lesní cestu. Tady už všichni jdou, ale svižně, snažím se nezaostat. První kopec uběhl rychle. Cesta dál vede po úbočí hory po vrstevnici více méně po rovině, mám skvělou náladu, o kterou se chci podělit.

„Ahoj, odkud?“ ptám se vedle běžícího mladíka, u nějž zahlídnu na startovním čísle nápis CZE.

„Z Prahy a ty?“ odpovídá mi ochotně. Běžíme vedle sebe a dáme se do řeči.

Jmenuje se Peter Surňák je mu 33 let a dozvídám se, že dělá hlavně triatlony. „A jak to vidíš dneska?“ ptám se jej „jaký čas očekáváš v cíli?“ „Těch 47 km? Myslím, že za 5 až 6 hodin nebude co řešit,“ odpovídá mi sebevědomě. „Hm, tak to je hodně dobrý čas, ale jsi trénovaný a mladý, tak asi jo, tak držím palce.“ Rozloučíme se. Za chvíli mě předbíhá i Tomáš.

Cesta vede z kopce zase prudce do údolí. Nyní již je to pro mě premiéra, loni jsme uhnuli jinam. Stezka vede úzkým kaňonem po okraji hory, můj Garmin mezi dvěma horskými masivy ztrácí signál. Někteří běžci se zastavují, okolní přírodní scenérii si nechtějí nechat ujít a vytahují foťáky. Nevydržím to ani já a fotím taktéž.

Vidím známou postavu. Potkávám pana Webera, znám jej velice dobře, to on organizuje Slezský maraton a Slezský maraton byl také můj úplně první závod. Věděl jsem ze startovky, že poběží s námi a jsem moc rád, že jsem jej na trati potkal. Je mi ctí s ním běžet v jednom závodě. S panem Weberem si při běhu povídáme, cesta příjemně ubíhá. Dostáváme se k řečišti horské řeky, po kterém vede trasa našeho závodu, tady někde se napojili k nám už i ultraběžci z dlouhého závodu.

Jan Weber

Brody – nečekané překvapení

Najednou vidíme v dálce shlukování a postávání bežců. „Že by už občerstvovačka?“ ptá se pan Weber „tady přece ještě žádná být neměla,“ diví se. Když doběhneme blíž, je nám to jasné. „Tak přece občersvovačka,“ říkám se smíchem: „ale nikoliv vnitřní, ale vnější!“ Trasa totiž vede přes horskou dravou řeku tekoucí údolím, po mostu či lávce, po které by se dal velmi studený tok překonat suchou nohou, však není ani památky.

Sezout nebo nesezout, toť otázka

Někteří to řeší sezutím bot, ponožek a vyhrnutím kalhot nad kolena. Odvážlivci jdou do vln přímo v botách. Pan Weber se zouvá. Rozhodnu se po krátkém váháni taky zout. Voda studí jako čert, moc stupňů nad nulou mít nebude. Brrr, obouvám se na druhém břehu a jsem rád, že mám neplanovaný brod za sebou. Běžíme dále. „No to si dělají prd...!“ tentokát se už nesměju. Trasa vede zase přes tutéž řeku, opět bez můstku. V jednom místě je cca přes půlku studeného toku položena kláda, na kterou se dá při troše šikovnosti ze břehu přeskočit suchou nohou a po ní pak opatrně na druhý břeh. Jenže je na ní fronta jak za komančů, když přivezli maso či banány. Čekám ve frontě. Když vidím, jak to jde pomalu a jak pár „šikovných“ běžců z kluzké mokré klády padá do ledové vody, rozhodnu se dále ve frontě nezdržovat. Vykašlu se na kládu i na zouvání a vběhnu v botech do ledové vody.

Že bylo mé rozhodnutí dokonale správné, se ukáže za pár dalších minut – objevuje se přechod přes řeku č.3! Jsem rád, že jsem na to vyzrál a zatímco se někteří opět zouvají, já v klidu přebíhám opět v botech, teď už je to jedno.

Že bylo mé rozhodnutí veskrze špatné, se ukáže za dalších pár minut. Cesta pokračuje vzhůru na hřeben střídavě po kamenité cestě a střídavě po sněhu. Mokré boty i ponožky dokonale mrazí mé unavené nohy! Připomene mi to mrazivou Pražskou stovku 2012. Nedá se nic dělat, musím šlapat dál, tady není cesty zpátky.

Nejdelší výstup a 1. krize

Čeká nás 9 km dlouhý výstup až pod vrchol Forcella Col dei Bos. Stoupám pomalu, hodně lidí mě předbíhá. Míjí mě i pan Weber, povzbudí mě a mizí přede mnou. Čím více stoupáme, tím větší zima a vítr. Beru na sebe bundu. Mám první malou krizi, okolní „alpští krasavci“ jsou mi v tuto chíli naprosto ukradení. Chytám se za boty borce přede mnou a nechávám se „táhnout“. Nevím, kdo to je, vnímám jen jeho barevné boty La Sportiva. Jde dostatečně pomalu, abych mohl jít v závěsu. Musí slyšet každý můj výdech, každé sípnutí. Suneme se krok za krokem vzhůru tempem, při kterém si spíš, než na běžeckém závodě, připadám jako na expedici někde v Himalájích. Dostávám se z krize. La Sportiva jde už moc pomalu, nekompromisně jdu před něj. Otočím se, abych věděl, kdo mi pomohl. Ital, č. 1868. „Ciao“, usměju se ně něj. Místo odpvědi jen studené mračení. Zřejmě se mu až tak nelíbilo, že jsem se nejprve "vezl" a teď mu utíkám.

"La Sportiva", ve skutečnosti Emilio Vellandi

Hodím La Sportivu za hlavu a blížím se vytouženému vrcholu. Stoupání už není tak prudké, takže se dokonce rozbíhám. „Excuse me,“ musím se dovolovat při předbíhání těch přede mnou. Pár běžkyň mi unaveně ustoupí. „Thanks,“ řeknu jen a po předběhnutí se důležitě rozbíhám po úzkém sněhovém chodníčku. Chodníček je velmi kluzký, což poznávám v zápětí. „Ty ....,“ ujede mi jeden „Baník“ a v tu chvíli se válím po sněhu. „Are you OK?“ ptají se holky, které jsem právě předběhl. „Yes, yes“ říkám naštvaně a dál pokračuji už zase jen pokornou chůzi.

Rifugio Col Gallina

Když se trasa po nejdelším výstupu zase svažuje dolů, opět se rozbíhám. Seběhnu dolů do sedla k chatě Col Gallina cca ve 2000 m n.m. Tam je první opravdová občerstvovačka (když nepočítám jednu pouze vodovou a čajovou v Malga Travenanzes zhruba v polovině předchozího výstupu). Jsem na 23. km – tedy zhruba v polovině naší trasy.

Kouknu na hodinky a nevěřím vlastním očím: „Cože?? 4 hodiny 28 minut! A to jsem teprve v půlce! Tak to na svých plánovaných 8 hod můžeš zapomenout,“ povzdechnu si smutně. To ty brody a dlouhé stoupání, ve kterém, mám velké rezervy. Z času jsem dost zklamaný, navíc jsem vyhládlý a unavený. Potřebuji občerstvit jako sůl. „Ahoj, tak jak to jde?“ slyším za sebou. Nevěřím vlastním očím, je to Peter, ten triatlonista, co říkal, že za 5 až 6 hodin nebude co řešit a bude v cíli.

„Ty brďo, tak v polovině závodu jsi za 4 a půl hodiny? Nóóó, tak to abys sebou pořádně hodil, jestli  chceš stihnout čas 6 hodin,“ říkám si škodolibě. Samozřejmě jen v duchu. Nahlas ze mě jen vyleze: „Jo, je to super,“ a usměju se.

Potkávám i Lucku, jde spolu s Janou (Slovenka, s níž se poznala až na trase a dál šli spolu až do cíle). Oni už občerstvili a rychle prchají dále, já se na občerstvení teprve chystám.

Největší taktická chyba

A tady dělám tu největší chybu, jakou jsem vůbec mohl udělat. Nejprve vypiju dva hrnky sladkého ionťáku. Pak se vrhám na dobroty na stole, jako bych týden nejedl. Sušenka s džemem, sušenka s nugetou, sýr typu parmazán, ty brďo a tady mají kolečka skvělého italského salámu! Mňam, hltám rychle minimálně 4, skoro půl cm silná kolečka a zakusuji je kousky pečiva. A ještě sýr, ten je teda hodně dobrý. Pak zahlídnu Coca colu, „Ta mě vždycky nakopla,“ řeknu si a dávám si 2 hrníčky. Pak dávám ještě nějaký sýr a salám – jen tak bez pečiva. A na závěr ještě vyhltnu celou plechovku Red Bullu. Fuj, už nemůžu nic pozřít, bublinky mi jdou ven i ušima.

„Snad jsem to nepřehnal s tím občerstvením,“ říkám si s obavami, když vybíhám na trať. Samozřejmě že přehnal, říkám si přesně o 10 minut později, když se šílený „guláš“, který jsem si namíchal v žaludku, začal ozývat, že se mu chce taky podívat ven na okolní krásy alpské přírody. Bylo mi čím dále blběji. „Ne, přece nebudeš potupně zvracet!“ zakázal jsem si podobné myšlenky. Nakonec jsem to ustál, nicméně blbě mi bylo ještě celé další prudké stoupání až na vrchol Averau (2416m n.m.). Tam můj žaludek zachraňuje další občerstvovačka – jen pitná. Dávám si horký sladký čaj, zapíjím mou univerzální modrou pilulku (Nalgesin).

Passo Giau

Když se vydávám zase dolů do sedla Passo Giau, je mi stále blbě, nicméně se zdá, že teplý čaj a zázračná modrá pilulka můj rozbouřený žaludek přece jen stabilizovaly.

Cesta klesá po úbočí dost prudce, ale částečně je běhatelná a tak se rozběhnu a nevšimnu si, že z široké kamenité cesty naše trasa odbočuje pěšinkou doleva a pokračuje po vrstevnici hory. Naštěstí tam stojí dva chlapíci, o něčem se spolu baví. Když je míjím a běžím blbě dolů po cestě, zakřičí na mě a navedou mě správně na odbočku na pěšinku. Uf, oddychnul jsem si. Později se dozvím, že chlapi jsou z pořadatelské služby a že tam jsou právě kvůli takovým jako jsem já. Možná četli můj blog o tom, jak jsem se ztratil loni při závodě u Opavy a tak nenechali nic náhodě.

V sedle Passo Giau je 2. občerstvovačka. Stejnou chybu neudělám a dávám si jen teplý čaj. Přeběhneme silnici a míříme opět nahoru.

Další cesta je častečně střídana sněhem a šutrovými pěšinkami. Vine se po stráni nahoru i dolů a nakonec zase prudké stoupání (poslední výživné) až na vrchol Forcella Giau (2360 m n.m.). Zase mě ve stoupání všichni za mnou předbíhají.

„Nabral jsem vzduch do ňader a kopnul ho do hader, tak přidej gyzde, zaber, bo sme posledni!“, vzpomenul jsem si na slavný Dobešův pochodový cajdák o tym, jak su na šachtě take hromske zakony, že jak něni špeku, tak něsu vykony. Začal jsem si písničku notovat a světe div se, pomohlo to... trochu.

Těsně před vrcholem vidím dva italské turisty svačící pod skalním přístřeškem. „Bravo,“ snaží se mě povzbudit. Opětuji jim prosmutnělým úsměvem a jen ze mě vyleze: „Is it top?“ „Yes, this is top,“ odpovídají mi nadšeně turisti. „And pak už jen down, jo?!“ melu ze zoufalství jakousi česko-anglickou hatlamatilkou. Samozřejmě mi nerozumí. To už jsem ale za vrcholem. Z něj se mi naskytne další neskutečný pohled na Dolomity. S nadšením, že už to dál půjde jenom z kopce, se rozběhnu po svahu dolů.

A teď už doufám jen dolů....

A dolů do Cortiny....

Kamenitá cesta je velmi prudká, musím brzdit, abych si nerozbil hubu, hodně to klouže. Smutně mrknu na hodinky. Těď už je to asi jedno, pomyslím si. 

Další cesta, spíš cestička mezi milióny šutrů a balvanů, vede po vrstevnici okolo mohutného štítu Punta Lastoi de Formin (2650 m n.m.). Tam si opět všímám rozlehlosti a krásy okolní přírody. Nade mnou se ozývá křik dravce. Jasně vidím, jak ve výšce krouží jako sup. „Ne, ne, kamaráde, mě nedostaneš!“ usměju se. A zase stoupání! Je opět nekonečné. Když po něm obejdeme celý štít až do sedla za ním, dočkáváme se vysněného pohledu – pod sebou vidíme Cortinu. Je daleko v údolí, je malinká, ale je tam! Je to Cortina, je tam cíl!

Nebylo to jen dolů, ale cíl už se nezadržitelně blížil

Ale to už je jen radost, do cíle sice stále zbývá ještě asi 12 či 13 km, ale jenom dolů. Navíc žaludek definitivně přestal zlobit. Pod sebou vidím někde v polovině klesání nádherné oko jezera Lago di Federa (2066 m n.m.). Tam nás čeká třetí a poslední občerstvovačka. Nejsem sám, kdo je v euforii z viditelnosti cíle pod sebou. Nějáká nadšená Italka na mě při běhu mluví italsky. Chvíli ji nechávám, než si uvědomím, že mluví na mě. „I don´t understand anything,“ směju se. Pochopí, že, ač možná s italskými rysy, Ital nejsem. „Republika čeka. You must speak English,“ říkám ji. A tak Italka přejde do plynulé angličtiny. „A jsme tam kde jsme byli,“ pomyslím si polohlasem. Nakonec pochopím, že mi odříkává názvy všech okolních hor, které mi přitom ukazuje. Nic, není čas na kecy, je třeba zase trošku závodit. „Arrivederci,“ rozloučím se s milou Italkou a rozběhnu se po šotolinové, ale slušné cestě dolů. Na cestě k jezeru doháním Lucku s Janou. Vzpomínáte? Naposledy jsem je viděl v půlce na 1. občerstvovačce – šikovné děvuchy.

U jezera, u poslední občerstvovačky mě vítá zase známé: „bravo, bravo!“ Jsou to pořadatelé a jsou fakt skvělí, bez ohledu na pořadí, ve kterém jste zrovna v závodě, vás povzbuzují úplně se stejným nadšením. U občerstvovačky mi velmi mladý pořadatel nabízí colu. „No, No, bira!“ zakřičím nekompromisně. Mladík se usměje a vytáhne láhev s pivem a chce jej nalít. Můj žlutý hrníček mám v zadní otevřené kapse batohu. Nechce se mi batoh sundávat ze zad a tak se otáčím k Italovi zády a prstem mu ukazuji někde, kde na zádech tuším můj batoh:

„Hej, vzadu mám takový yellow hrníček.“ Nechápe. Nekompromisně znovu zakřičím: „Yellow hrníček přece, vytáhni mi ho!“ prostě jsem si zaboha nemohl vzpomenout, jak se ten zatracený hrnek řekne anglicky. Mladý Ital konečně chápe a vytahuje můj hrníček a leje mi do něj lahodný žlutý mok. Vypiju dva hrnky, pokecám s Luckou a Janou a rozběhnu se do 9 km vzdálené Cortiny pod sebou.

Cíl 

Poslední kilometry vedou dolů lesem prudkou kamenitou a hlavně bahnitou cestou plnou tekoucí vody. Většina běžců tam postupuje opatrně. Kdepak já. Běžím a hůlkama se snažím balancovat a brzdit pády a skluzy. Občas to smrdí dalšími pády, naštěstí je vždy na poslední chvíli ustojím.

Posledních 9 km mi trvá něco přes hodinu. Na ten terén to byl čas přímo exkluzivní. Však jsem také později zjistil, že od posledního mezičasu v Passo Giau až do Cortiny jsem se posunul v pořadí o cca 50 míst dopředu. Naprostou většinu z nich jsem předběhl právě na posledních 9 km. Když jsem konečně v Cortině, poslední kilometr si vychutnávám. Bravo, bravisimo, ozývá se z řad diváků, s některými se plácám otevřenými dlaněmi. Jsem opět v euforii. Nevšimnu si tak, že mě asi 300m před cílem předbíhá jakýsi mladík. Když mě dožene, slyším od něj jen: „Přidej bratře Čechu,“ a utíká mi směrem k cíli. „Jen si běž,“ odpovím spíš v duchu a nechám ho doběhnout do cíle s dostatečnou rezervou přede mnou. Přece se nebudu s někým dělit o svou minutu slávy.

Konečně v cíli. Čas 9:33:15 je o 2 hodiny horší než ten loňský. Přesně o ty 2 hodiny to bylo letos prostě těžší – terén a převýšení. Apropó a Peter, co to chtěl mít za 5 až 6 hodin, to nakonec dal za 8:15. A Honza, kterého jsem viděl naposledy na startu? Za výborných 7:24:30.

V cíli, zleva: Janka, Honza, Lucka, Tomáš a já

A příští rok? Už jsme s Honzou domluveni, že půjdem dlouhou trasu! Proč? Jednak Lavaredo Ultra Trail je pokládán mezi 10 top nejkrásnějších ultra trailů na světě, a jednak, protože Tony říkal, že se mu závod velmi líbil a že ho rád půjde znova. 

No a uznejte sami: Běžet závod s Tonym Krupickou (ten pravý Ultra) je zážitek k nezaplacení! Na všechno ostatní máte Master Card.  

Kompletní výsledky Lavaredo Ultra Trail a Cortina Trail 2014 můžete najít tady.