Georgis Fasulis

Valašský hrb 2014 aneb jak selhala má tajná zbraň

2. 06. 2014 7:43:49
Již druhý ročník Valašského hrbu – horského běžeckého závodu v jeho nejdelší variantě v délce 53 km se konal v sobotu 31.5. 2014 na jihu Beskyd. Trasa byla stejná jako loni, běželo se vesměs po nádherném hřebenu od hotelu Vsácký Cáb přes Ptáčnici, Lušovku, Tanečnici, Soláň, Kotlovou, Vysokou na Třeštík a po stejné cestě zpět. Celkem cca 53 km s převýšením asi 1700 m. Celý závod loni vymysleli a letos již jeho 2. ročník výtečně zorganizovali Radim Černín se svými kamarády z 3THX společně s kluky a děvčaty z X-Trail Orlová.

Má tajná zbraň

Po vydařeném loňském ročníku, o němž jsem psal i na mém blogu zde, jsem na startovní listině nemohl chybět ani letos. Můj cíl byl jasný po loňských 7 a půl hodinách srazit můj čas někde k 7 hodinám (s tichým přáním pod 7). V přípravě jsem nenechal nic náhodě, jen za květen až do závodu jsem měl naběháno včetně Volkswagen Pražského maratonu celkem 180 km.

Přes intenzivní přípravu jsem přemýšlel, jak svůj výkon ještě něčím vylepšit, vymyslet něco, co ostatní mít nebudou, v čem bych měl jednoznačnou výhodu.

A pak jsem to našel, kde jinde než na internetu! Přečetl jsem si pár článků o zázraku jménem červená řepa. Ano tato potravina, kterou leckdo z vás z dob školních kuchyní přímo nenávidí, se měla stát mou tajnou zbraní pro tento závod! Podle některých amerických studiích na studentech se zjistilo, že koncentrovaná 100% šťáva podávána před velkým sportovním výkonem, zvyšuje svalovou vytrvalost a výkon až o 15%. To je dvakrát tolik než zvyšuje výkon zakázaný dopink EPO! Psalo se v článcích.

Jednoduchou matematickou operací jsem zjistil, že by se můj čas měl zlepšit více než o hodinu oproti loňskému roku! „Fantastické!“ vykřiknul jsem a o mém mimořádném objevu jsem se ihned svěřil mému kolegovi z práce Martinovi Hruškovi. Ten mě v tu chvíli viděl už na bedně vítězů. „Takové ambice přece jen nemám,“ sdělil jsem mu se skromností sobě vlastní. „No, nech být, nevíš co s tebou ta řepa udělá“, odpověděl Martin a dodal: „Hlavně to s tím tempem nepřeháněj, ať jim neutečeš o hodně, aby to nebylo moc nápadné! Po tvém případném překvapivém vítězství poté, co ses loni pral o poslední místo, by to mohl někdo z uražených poražených napadnout. Dám ti radu, buď nenápadný a drž se v závodě na takovém 2. až 3. místě, to ti musí pro začátek stačit!“

Byl jsem nadšen, nakoupil jsem několik kilogramů červené řepy, odšťavnil a postupně ji přidával do mého pitného režimu. Den před závodem už jsem v podstatě nepil nic jiného, než tuto krvavě červenou tekutinu. O mé tajné zbrani jsem se nikomu dalšímu nezmínil, přece nebudu vytahovat trumfy před závodem!

DSCN8062.jpg

Tak to je ten zázrak - bude fungovat?

Hodina startu se blíží. Hážu do sebe poslední 3 deci mé rudé tajné zbraně.

P1020789_k1.jpg

Přípravy před startem byly důkladné a jen já jsem zabral dva stoly :-)

A jde se na start, zdravím se s ostatníma (je to neuvěřitelné, ale po dalším roce běhání se můj okruh známých z této komunity minimálně zdvojnásobil). Hlavní moderátor hlásí, že kdo má letos ambice zvítězit, má si dát pozor na číslo 2, které bude mít letos Aleš Palko loňský vítěz. Nemůže si vzpomenout v jakém čase loni Aleš zvítězil. Pomáhám mu a hlásím, že to bylo 4 hodiny a 6 minut. Pár závodníků vedle mě se na mě otočí a já jim na vysvětlenou říkám, že to vím naprosto přesně, neboť jsem běžel loni celou dobu za ním. Pobaveně sleduji, jak si mě s respektem prohlížejí a koukají na mé číslo, abych jim zřejmě na trase neutekl. Pitomci, říkám si v duchu, vždyť jsem nelhal, za Alešem jsme loni přece běželi úplně všichni.

P1020798_k2.jpg

Moderátorovi na pódiu právě ukazuji na prstech čas loňského vítěze :-)

P1020799_k3.jpg

A jde se na start

Start

Odstartováno, vybíhám v první vlně závodníků a snažím se s nimi držet tempo. Chvíli se mi to dokonce i daří. Jakmile nemůžu popadnout dech, zpomalím a vzpomenu si na Martinova slova „Hlavně nenápadně, Jiří!“ Má recht, ať si běží, nebudu na sebe upozorňovat hned po startu, závod je dlouhý, moje chvíle teprve přijdou. Až se závod začne lámat, zafunguje má tajná řepná zbraň.

Postupně mě předbíhá stále více a více lidí. Jsem klidný, řepa přece nemůže zklamat. Závod se trhá. Chvílemi běžím zcela sám lůnem nádherné beskydské přírody, dokonce bahna není tolik jako loni, takže se mi daří těm nejhlubším kalužím vyhýbat. Zhruba po hodině běhu mě předbíhají šíleným tempem první závodníci 30 km trati, která startovala o půl hodiny po nás.

„Už? To není možné, loni mě dohnali stoprocentně mnohem dál!“ Kouknu na Garmina na mé dosavadní tempo - cca 7min/km, já vím, že nic moc, ale ty kopce prostě běžet nejdou! Jednoduchými počty si spočítám, že když běžci „B“ vyběhli 30 minut po nás běžcích „A“ a dohnali nás (vlastně mě) za 60 minut, musí být jejich tempo zákonitě 2x vyšší než to mé tzn. 3:30/km.

"Nemožné, říkám si. 3:30/km v tomto terénu?! Vždyť můj rekord na 1 km na dráze na tartanu je 4:15! Né, asi posunuli start třicítky na dříve," uklidním sám sebe milosrdnou lží a dál udržuji své tempo.

Pod Tanečnicí se konečně objevuje po více než 11 km první občerstvovačka. Tam mě vítá Lukáš Podolák od X-trailáků, sám je zraněn a tak si vyzkoušel poznat závod také z té druhé stránky. Nabízí mi pivo. Pivo? Blázníš? V závodě nikdy! Odmítnu rezolutně jeho lákavou nabídku a kopnu do sebe ionťák, dávám si melouna a nějáké další dobroty. .

IGP7652.jpg

První a zároveň poslední občerstvovačka - uprostřed Lukáš

Další a další mě předbíhají

Na dalších kilometrech mě předbíhají další a další třicítkaři. Mezi nima i kamrád Filip Mooc z X-Trailu, když mě míjí, koukne na mě a blbě se zeptá: „Nějáké problémy?“ „Problémy? Ne, vše je ok," Odpovídám a přidám malinko na tempu. „Ok," řekne Filip a ukáže mi nekompromisně záda. Za další chvíli je to ještě horší, těsně před otočkou třicítky mě totiž předbíhá kamarád Honza, s kterým jsem na závod přijel. Měl běžet se mnou také 50-ku, ale protože byl po Pierunu chvíli zraněn a neměl natrénováno, tak se „zbaběle“ přehlásil na poslení chvíli na třicítku. Né, ten mě podle plánu rozhodně doběhnout neměl! Něco je špatně, jsem mrzutý. Chci přidat na tempu, ale tělo mým příkazům ne a ne rozumět a né a né zrychlit. Honza má na rozdíl ode mě skvělou náladu a při předbíhání mi ještě pobaveně sděluje, že jsem na 50-ce předposlední, že za mnou je už jen nějáká holčina.

Jsem definitivně poslední

Za otočkou 30-ky, kde již pokračuje jen trasa naší chlapácké 50-ky, již zase běžím sám a sám jen přírodou. Mám čas přemýšlet a poprvé si připouštím, že má tajná zbraň by dnes mohla selhat. Po čase za sebou slyším dech, otočím se, poslední holčina mě právě dohnala a předhání. To mě naštve: „Sakra zase až tak nenápadně s mou tajnou zbraní běžet nemusím!“ řeknu si a snažím se se sympatickou holčinou držet krok. Nakonec to nejde. V kopci mi nenávratně uteče. Jsem tedy beznadějně poslední! „Pitomá řepa!" hledám si viníka mého stavu a znova mě přepadají černé myšlenky typu: „Co tady děláš, nechceš se na to běhání už konečně vykašlat a přestat se takto veřejně ztrapňovat?“ „Zapomeň na to, to by se ti líbilo! Nic, běží se dál“ odpovídám polohlasem mému druhému Já. Můj polohlasitý rozhovor sama se sebou mi připomene Járu Cimrmana a jeho teorii o Yetim a jeho rozdvojené osobnosti, z níž údajně název Yeti po zkomolení cimrmanovského Já-Ty vzniknul.

Najednou za sebou slyším nějákého cyklistu, snad mé povídání sama se sebou neslyšel, jinak by pro mě místo Horské služby asi chtěl volat spíš Choholouška. Na sobě má pořadatelskou žlutou vestu, zřejmě má za úkol jet za posledním závodníkem jako zadní voj.

To se potvrdilo vzápětí, když dojel až ke mně, pozdravil a jen lakonicky sdělil: „Musím vám sdělit, že jste v závodě definitivně poslední!“ „Poslední?“ ptám se udiveně, jako bych to sám nevěděl. „Jo, poslední.“ „Tak to opravdu potěší,“ odpověděl jsem mu ironicky. Útrpně se na mě podíval a ptá se blbě: „Pude to?“ „Proč by to nešlo? Jasně že to pude,“ odpovídám. „Neboj se (přecházím drze na tykání – my běžci si přece tykáme), poslední rozhodně zůstat nehodlám, však jim dojdou síly a v druhé půlce jich ještě pár předeženu!“ „Jasně,“ odpovídá mi s výrazem, který spíš nasvědčuje tomu, že má vážné starosti o mé duševní zdraví. O mé teorii s mou tajnou zbraní proto raději pomlčím.

Několik kilometrů si povídáme, on na kole, já běžím sřídavě za ním střídavě vedle něj. Je to příjemné, neboť mě to nutí udržovat jakž takž tempo nějákého běhu a zároveň kilometry rychleji utíkají.

Poslední zdraví prvního

Najednou se proti nám objevuje běžec, na hrudi číslo 2. Je to bezkonkurenční loňský vítěz Aleš Palko. Když mě míjí, s úsměvem ho zdravím slovy: „Poslední zdraví prvního!“ Aleš stačí říci akorát díky, kratičko se usměje a peláší neuvěřitelnou rychlostí pryč. Možná to o té řepě četl taky, pomyslím si.

Za Alešem dlouho nikdo až po nějakých 15 minutách se objevují postupně další běžci. Je jich mnoho, mám pocit že všichni. Oni již na 30. km já někde na 20. Kašlu na to a dál si povídám s cyklistou „zametačem.“

Míjíme jednoho staršího běžce, který je opřen o strom a snaží se rozhýbat zřejmě křeče v nohou. Není jasné, zda běží proti, nebo je to někdo, koho jsem předběhnul. Cyklista zametač si ho nevšimnul a jede dále se mnou. Těsně před Vysokou (okolo které se běží v polovině závodu smyčka) potkávám dalšího známého Petra Kostku. Známe se teprve od úterý z ostravského Rungo – výběhu, tam mi také říkal, že by chtěl jít pod 6 hodin – a to se mu také podařilo (5:47:18). Tímto mu k tomuto výkonu blahopřeji.

Zdravíme se, popřejeme hodně štěstí a já se vydávám na Vysokou – poslední bonbónek – prudké stoupání na vrchol Vysoké a po té seběh na Třeštík, kde je občerstvovačka a půlka závodu (bože teprve půlka!). Ještě pod Vysokou mi cyklista-zametač říká, že vlastně už značení nahoru může začít sbírat. Přitakávám a prudce dýchaje šlapu nahoru, a až po chvíli si vzpomenu na onoho staršího běžce s křečemi, kterého jsme v lese míjeli a který teoreticky mohl být poslední za mnou. Otáčím se, ale cyklistu dole už nevidím. „Hm, co se dá dělat, však si dotyčný běžec snad poradí. Ostatně já si taky musel poradit,“ vzpomněl jsem si na můj opavský závod Silesia kros maraton, kde mi pořadatelé sbírali značení závodu domnívajíc se, že už jsou všichni v cíli, přičemž já se ještě trápil na trati a bloudil (podrobnosti zde).

Jsem v půlce, teprve!

Po seběhu z Vysoké potkávám v protisměru pár zoufalců, kteří se otočili teprve před chvíli a vyrazili do druhé půlky. To mě nakopne, ještě není vše ztraceno. Na bednu to sice už nevypadá, ale poslední také být nemusím, když sebou hodím.

Na občerstvovačce v půlce na Třeštíku cítím, že jsem úplně grogy. Vůbec si nedovedu ani představit, že mě čeká ještě půlka. Nemyslím na to a vychutnávám odpočinek na občerstvovačce. Holky na občerstvovačce jsou báječné, nabízejí čokolády, tatranky, banány, mají skvělou náladu. Když mi nabídnou pivo, mám chuť přijmout a vypít litr hned teď na ex a na celý závod se vykašlat a ukončit tak mé utrpení.

„Nejste náhodou Jorgos?,“ ptá se mě velmi mladý klučina, který je rovněž na občerstvovačce. Udiveně přitakávám, že ano, takhle mi už dlouho nikdo neřekl. Klučina mi vysvětluje, že jeho taťka se jmenuje Jirka Římanek a že má za úkol mě pozdravit. To mě mile potěší a tímto Jirku také zdravím. "Sakra, tolik známých lidí tě sleduje a ty to chceš vzdát?" přejdu opět do "yeti" mluvy. "Neexistuje!" Rozloučím se s milými občerstvovačkami a vyrazím zpět na trať.

Zpáteční cesta

V druhé půlce se už přírodou nekochám, na řepu, která zřejmě nezafungovala, jak jsem si představoval, nemyslím. Myslím jen na kilometry přede mnou a jako stroj, pokud síly stačí, se po rovinkách a z kopců snažím běžet, do kopců už to běžet opravdu nejde.

Vzývám na hodinkách každý kilometr, kromě turistů nikoho nepotkávám. Najednou z vrcholu kopce uvidím v dálce běžící postavu, jednoznačně závodník. Upnu se na postavu a snažím se vzdálenost mezi námi krátit. Funguje to, když máte někoho před sebou, je to opravdu jednodušší. I když to trvá neobyčejně dlouhé kilometry, vzdálenost mezi námi se pomalu ale jistě stále zkracuje. To mě povzbudí a když dotyčného předbíhám, radostně jej pozdravím a ztrácím se mu. Tak, jeden skalp by byl, pomyslím si. Za chvíli se objevují další postavy. Doženu je na občerstvovačce, resp, těsně před ní. tak to jsou 3 skalpy najednou, zaraduji se.

Na občerstvovačce opět skvělí lidé, tentokrát pivo neodmítám, vypiji na ex asi dvě deci piva – chutná jako balzám. To, že jsem předběhl pár lidí, mě neobyčejně povzbuzuje, pokračuji dál, přede mnou ještě asi 18 nekonečných kilometrů. Předbíhám ještě jednoho závodníka a pak běžím a jdu dlouhé kilometry sám.

Poslední občerstvovačka je 11 km před cílem. "Čau Luky, chci pivo!" Vypadne ze mne jenom. Lukáš se zasměje a nalije mi zlatavého moku. Určitě si vzpomněl, jak jsem před pár hodinami pivo odmítal. Jenže nyní je naprosto jiná situace, mám za sebou 42 km běhání po horách a jedině pivo mi může ještě do posledních kilometrů dodat tu správnou morální sílu.

Nohy sice necítím, ale křeče mě zatím nechytají. Magnesko i modrá pilulka (spolkl jsem je už před půlkou) celkem fungují. Znovu začíná pršet, v tomto závodě snad už potřetí, prší dost hustě. Bohužel tím pádem je cesta čím dál horší a mokrá, tzn., že to bláto hodně klouže.

10298941_279732952206349_1593398766770165352_n.jpg

Pivo jako balzám - na poslední občerstvovačce "U Lukyho" :-)

Šikovná maličká cyklistka

Jednu chvíli se v blátivé cestě dostávám mezi nějákou maminku a její malou dcerku (asi 6 let) na kole. Nechtíc jsem nucen poslouchat, jak svou dcerušku jedoucí přede mnou stále chválí, jak je šikovná. „Jo jo, si šikovná maličká, ale zkus se mi neplést pod nohy, zkus uhnout,“ říkám si vduchu.

Nedaří se mi ji předběhnout, když se dostanu na druhou stranu zablácené stezky plné vody a bahna, abych ji předběhnul, šikovná malinká mi tam vjede také. A tak se zase trápím za ní, stezka úzká nebo plná bahna a vody.

A pak to přišlo, malinká poté, co maminka znovu svou ratolest pochválila, jak je šikovná, prudce přede mnou zabrzdila. Nestačím zastavit a snažím se ji vyhnout úskokem do strany, kde se mi nohy zapletou mezi spadané větve ležící v bahně. Padám na ksicht, přitom nemohu ani křičet, žádný Baník jako loni se tentokrát nekoná.

Před šestiletým dítětem se ovládám a jen zakleji „sakra!“ Malá na mě pobaveně kouká, jak se před ní válím v bahně po zemi, zatímco mě při pokusu vstát chytá křeč do levého lýtka. A to tak, že nemohu vstát a jen křičím - au, au, au. Maminka je hodná a nabídne mi magnesko. Odmítám, s bolestí se mi nakonec podaří vstát a konečně malé poodběhnu a prohodím potichu něco o malých bastardech, abych si ulevil. Křeč mě už o té doby chytá čím dál častěji. Vypiju druhé magnesko a myslím na jediné – na Ptáčnici (rozcestník po posledním stoupání těsně před cílem).

Vysněný cíl, konečně!

Nakonec se dočkám, posledních 800 m z Ptáčnice se po zdolání posledního stoupání rozbíhám (je to po rovince). Křeč v levém lýtku se mi v běhu snaží za každou cenu zabránit. Má smůlu, touha závod důstojně doběhnout a ne dokulhat a touha mít to už konečně za sebou jsou silnější než bolestivá křeč. Do cíle dobíhám v čase 7:20:29 celkově na 136.místě. (K 7 hodinám mám tedy ještě daleko). V cíli mě čeká Adam Ondruch (nyní v neobvyklé roli pořadatele) a podává mi kelímek s chladivým nápojem, také mě čeká Honza s Jirkou Krištofíkem. Fotíme se společně v cíli. Jirka Krištofík se chlubí bronzovou medailí za běh na 15 km (ve skutečnosti to bylo 22 km). Gratuluju Jirko!

P1020855_k6a.jpg

Neuvěřitelné, ale jsem v cíli

Honza, zatímco mě fotí, mi sděluje, že na mě čeká již 4 hodiny, dává mi do ruky pivo. S vděčností jej vypiju. Se svým výkonem je spokojený, svých 30 (ve skutečnosti 32 km) dal pod 3 hodiny – velmi solidní výkon.

Zpropadená červená řepa

To já mám ze svého výkonu smíšené pocity. Ano, zlepšil jsem se oproti loňsku o 10 minut a taky jsem předběhnul 7 lidí, co doběhli a dalších 17, kteří vzdali nebo dorazili po limitu. Nicméně má tajná zbraň – šťáva z červené řepy podle mne jednoznačně selhala!

A to mi ta zpropadená řepa přichystala ještě jeden šok. Když jsem se šel osprchovat a šel jsem si odskočit, zjistil jsem, že má moč je sytě červená. Proboha, Krev! To bylo první, co mě napadlo, naprosto jsem zpanikařil. Že by to mohla být ta zpropadená řepa, mě ani nenapadlo. Říkám o tom zděšeně Honzovi: "Čoveče, já chčiju asi krev!" Honza na to: "No, je vidět že si šel závod až na krev," a směje se. Mně to samozřejmě zas až tak k smíchu nepřišlo, naštěstí mě Honzova přítelkyně, která je doktorkou, uklidnila, že to zbarvení bude opravdu s největší pravděpodbností z červené řepy. A taky bylo. Dnes už je to ok :-)

Netuším, kde američtí soudruzi při výzkumu zázraku jménem červená řepa udělali chybu, v každém případě nechci řepu hezky dlouho ani vidět!

Poděkování

A co říci závěrem? Především poděkování Radimovi Černínovi, hlavnímu pořadateli a autorovi Valašského hrbu, pak jeho kamarádům z 3THX a samozřejmě klukům z X-Trail Orlová, kteří tentokrát pořádali závod společně s 3THX. Organizace klapala na jedničku, pořadatelská služba při registraci i na občerstvovačkách vynikající. Organizace parkování, doprava ze spodního parkoviště na start a zpět, vše vymyšlené skvěle a luxusní. To vše dohromady spolu se skvělou náladou všech závodníků jen dokreslilo skvělou atmosféru velmi povedeného závodu, na který jistě všichni její účastníci budou v dobrém vzpomínat. Jen houšť a více podobných akcí. :-)

Stupně vítězů (jejichž vyhlášení jsem bohužel o pouhých 20 min nestihl, byl jsem stále na trati):

Muži

1. Aleš Palko 3:59:17

2. Vít Ryška 4:18:26

3. Radim Kasalík 4:26:09

Ženy

1. Anna Straková 4:45:02

2. Klára Rampírová 5:12:43

3. Zuzana Urbancová 5:24:30

A můj cíl pro příští rok? Ten je jasný - stihnout vyhlášení vítězů!!!

V nejhorším se pokusím zalobovat u pořadatelů, aby vyhlášení prostě bylo o nějakou tu minutku později. :-)

Zde můžete najít kompletní výsledky všech 3 závodů

IGP7842.jpg

Na občerstvovačce "U Lukyho"

DSCN8067.jpg

Chvíli před startem zleva: Honza Jedlička, Jirka Krištofík, tatínek od Lukyho a já

P1020831_k5a.jpg

Honza v cíli

P1020861_k7.jpg

V cíli všichni pohromadě Honza, já a Jirka Krištofík - medailista :-)

Příští rok nashledanou

Autor: Georgis Fasulis | karma: 18.75 | přečteno: 1096 ×
Poslední články autora