Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Slezský Maraton – moje srdeční záležitost

19. 08. 2013 8:31:22
V sobotu 17. 8. 2013 se konal v nádherném prostředí Těšínských Beskyd v okolních kopcích údolí Lomná 2. ročník Salomon Slezského maratónu. Závod má délku 42 km při úctyhodném převýšení necelých 1800 m. Pořádá ho už druhým rokem běžecký nadšenec Jan Weber.
Start Salomon Slezského maratonu 2013 - Dolní LomnáStart Salomon Slezského maratonu 2013 - Dolní LomnáFoto zdroj: www.slezskymaraton.cz

Ačkoliv jsem se za krátkou dobu, co jsem začal s amatérským běháním, účastnil spoustu závodů, jež se konaly možná v přitažlivějším prostředí (Dolomity) nebo se konaly za velmi tvrdých podmínek (LH24 –vítr a teplota 14 pod nulou) nebo jsou světově proslulé (Pražský maratón), na Slezský maratón nedám nikdy dopustit. Slezský maraton totiž je a navždy zůstane mou srdeční záležitostí.

První ročník Slezského maratónu loni 16.8.2013 byl totiž shodou okolností i mým historicky prvním běžeckým závodem, kterého jsem se účastnil a na silný zážitek s ním spojený nezapomenu do konce života. Bylo tedy jasné, že druhý ročník si nemohu v žádném případě nechat ujít.

A tak jsme v sestavě Já, Jožka, Honza a můj new run friend Malcolm from England spolu s ostatníma cca 300 stovkami běžců stáli v Dolní Lomné na startu 2. ročníku Slezského Maratónu.

DSCN6183_1.jpg

Před startem

Před startem si mě všímá kameraman české televize a detailně zabírá, jak se snažím protahovat. Možná ho popletlo mé žluté triko. Třeba je ještě zblblý z Tour de France, pomyslím si a křečovitě se usměju do kamery jako bych byl Alberto Contador.

Je těsně před startem, pořadatel všem popisuje stručně trasu. Je stejná jako loni s výjimkou závěru, kdy pořadatelé vsunuli na závěr do trasy bonbónek v podobě seběhu lyžařské sjezdovky a následného výstupu až do cíle. Trasu znám dobře z loňska, přesto se rozhodnu osobně zeptat, zda se sjezdovka sbíhá úplně dolů až k vleku. Odpověď pořadatele je nejasná ve smyslu“ Nó, to tam bude značené. Kdybych věděl, jak to pro mě bude důležité, šel bych se zeptat ještě jednou osobně pana Webra.

Ačkoliv to byl můj již 11. závod, a v tomto směru jsem byl zkušený harcovník, byl jsem skoro stejně nervózní jako před rokem při mé premiéře. Při vzpomínce na to, jak na mně hned po startu někdo zavolal: „kámo něco ti teče z batohu“ a já zjistil, že má pravdu a že mi po stehnech stéká sladká tekutina mého ionťáku a jak jsem první polovinu závodu běžel o suchu, zatímco si na mém energetickém nápoji pochutnával veškerý možný hmyz, který mé ulepené nohy bezpečně lákaly, jsem se opotil ještě nyní po roce.

Znovu jsem pro jistotu zkontroloval těsnost mého nového camelbaku. Nervozita opadla v okamžiku startovního výstřelu. Dav se pomalu rozběhnul vzhůru na první kopec závodu 982 m vysokou Kozubovou.

A mé cíle? Na rozdíl od loňska, kdy bylo mým jediným cílem přežít a doběhnout do cíle, stály letos o mnoho výš. 1) zkusit čas pod 6 hodin a 2) pokusit se konečně překonat Jožku.

Start - výběh na Kozubovou

No nutno zmínit, že hned po startu, kdy mi všichni tři kamarádi zmizeli přede mnou v davu, jsem své cíle zredukoval na jeden jediný – pokusit se o čas pod 6 hodin. Náladu mi to nijak nepokazilo, naopak, nyní jsem se už jen soustředil na jedinou věc – závod si náležitě užít. Počasí sice trochu horké, ale ve stínu horského lesa se to dalo snést a tak jsem se nechal předběhnout ambiciózějšími běžci a soustředil se jen na své tempo, které jsem byl schopen první 2 km stoupání po asfaltové cestě držet.

Po 2 km trasa závodu odbočila do lesa a po turistické stezce už nekompromisně zamířila prudce vzhůru. Většina závodníků včetně mě přechází na chůzi. Do strmého kopce nemá smysl běžet, jste pomalejší než při rázné chůzi a ještě vám to sebere více sil. Na vrchol Kozubové mám v plánu dorazit do 50 minut. Plán se mi podaří splnit s 2 minutovým předstihem.

DSCN9040_2.jpg

Stoupání na Kozubovou

To mě povzbudí a na hřebenu za Kozubovou se rozbíhám rozumným tempem, přece jen je před námi ještě dlouhých 37 km.

Na odbočce před prudkým seběhem z Kozubové dolů do Košařisek nás naviguje pořadatelka na správnou cestu. Zažertuji a ptám se ji jakou máme ztrátu na čelo závodu. Ta neví, zda otázku myslím vážně a není schopná odpovědět. Pomáhám jí a ptám se: „pul hodiny?“ Odpovídá že asi tak. Zasměji se a kolegovi běžícímu vedle mě říkám: „Tak to není moc, to se dá dohnat. Chlapci to určitě přepálili a my je v klidu v druhé půlce doženeme, že ano?“ Borec vedle mne se na mě podívá jak na blázna, zamyslí se a pak s filozoficky vážným obličejem jen odsekne: „Já je seru!“ Zasměju se a rozběhnu se z Kozubové dolů rychlostí, jakou mi strach dovolí. Po zkušenostech z loňska vím, že to bude nejrychlejší část závodu a že je zde šance nahnat nějakou tu minutku, aniž člověk ztratí mnoho sil.

Stoupání na Ostrý

Po seběhu až dolů je za náma 12 km, čeká nás druhý kopec – 1044 m vysoký Ostrý (ve skutečnosti se přes vrchol neběží, neboť tam nevede žádná stezka, ale běží se pod ním ve výšce cca 960 m.n.m.). Stoupání je prudké a dlouhé, běžet se nedá, mé hole jsou v tuto chvíli k nezaplacení. Oddychuji jako lokomotiva a nemám žádnou chuť se s nikým bavit. A tak se nebavím. Počítám jen kapky potu, které mi z již propocené čelenky v pravidelných asi 2 sekundových intervalech kapají z čela.

Ke konci stoupání se ještě s jedním borcem „občerstvujeme“ ostružinami. Ostružiny a společný úděl závodu nás sblíží a dávám se s ním do řeči. Dozvídám se, že Michala (jméno mi prozradí až v cíli po závodě) postihla malá „tragédie“ s natrženou achilovkou a že mu lékař zakázal 2 měsíce běhat. A že to po těch dvou měsících poprvé zkouší právě tady. No, dovedete si představit 2 měsíce bez běhání? Já tedy ne. :-)

Když stoupání před chatou Ostrý přechází do mírnějšího úhlu, s Michalem se loučím a omlouvám se, že já musím běžet a rozběhnu se. Michal to chápe a popřeje mi hodně štěstí. Po pár minutách mě předbíhá a mizí v lese i se svou achilovkou.

Chata Kamenitý - polovina závodu

Míjím Babí vrch, za ním už je jen kousek (2 či 3 km) seběhu na chatu Kamenitý, kde je první občerstvovačka a zároveň cca polovina závodu. Cestou k občerstvovačce potkávám borce v protisměru (cesta k ní a od ní je asi 1 km společná).

Když potkám někoho od nás, znamená to, že nejsem zas tak moc vzadu, pomyslím si. A opravdu, nejprve potkávám Jožku, zdravíme se, v zápětí potkávám Katku (Katka Piechowicz je prima kamarádka z běhání a mimo jiné výborně píše o běhání jako redaktorka do sportovních běžeckých portálů a časopisů), nakazí mě svou vždy dobrou náladou, vůbec nevypadá na to, že má v nohách 20 km běhu po horách.

Těsně před občerstvovačkou ještě potkávám Honzu. Jediný koho jsem nepotkal, je Malcolm. Malcolm to myslí s těmi 5 hodinami v cíli zřejmě vážně, pomyslím si a přibíhám k občerstvovačce v čase 2:45. Ten čas mě nadchne. Nezdržím se dlouho, opláchnu se studenou vodou, vypiju litr studeného ioňtáku, sním tyčinku a v čase 2:48 vybíhám do druhé poloviny závodu.

2. polovina - krize jsou tady

Čeká mě ještě asi 21 km a abych byl pod 6 hodin, mám na ně pořád téměř 3 a čtvrť hodiny, to by se přece dalo stihnout. Jak jsem byl bláhový. Ani ne po 20 minutách přichází první krizovka, nohy tuhnou, přecházím v chůzi i tam, kde ostatní běží. Rozhodnu se, že si chůzí odpočinu a vydýchám se. Vypiju si preventivně ampulku magneslifu proti křečím a uvědomím si, že jsem krom jednoho gelu ještě nic nesnědl. Dávám si tyčinku musli Je tak hutná, suchá a hnusná, že mi zalepí celou hubu a já ji pořád musím zapíjet vodou z camelbaku, abych se neudusil. Tyčinku nedojím, je mi z ní zle. Fuj a to stála 34 korun – prý energetická bomba. Z bomby se mi zvedá žaludek, beru prášek proti bolesti všeho, ozývá se první náznak křečí mé levé nohy.

Pořád jen jdu, ačkoliv terén umožňuje běh, taky mě všichni předbíhají. V tu chvíli je mi to jedno, je mi blbě. Občas přejdu aspoň do indiánského běhu. Blíží se nekonečné stoupání po horské asfaltce na Malý Polom.

Zachraňují mě kluci a děvčata X-trailáci (X-Trail Orlová – nadšenci trailového běhání sdruženi v jednom prima občanském sdružení), kteří dnes nezávodí, ale na trase podporují své koně pomocí vlastní občerstvovací stanice. Koukám smutně na skvělý chléb se sádlem a škvarkami. Pozdravím a smutně podotknu, že ty dobroty jsou asi jen pro X-trailáky. „No, jsou,“ bylo mi odpovězeno, „ale jestli chcete, tak si klidně nabídněte,“. Po té hnusné müsli jsem přijal s vděčností. Pro můj rozbouřený žaludek bylo to sádlo jako balzám.

Tímto X-trailákům za něj z celého srdce děkuji, možná mi zachránili závod.

Na 29. km potkávám Honzu. Nevypadá nejlíp, říká, že si musí odpočinout. Asi to přepálil, říkám si a pokračuji v nekonečném závodě.

Za chvíli další rána! Z camelbaku už nevysaju ani kapku. Zkouším to znovu a znovu jako kojenec který se snaží vydolovat z dudlíku mléko. Nic, ani kapka. Jsem zděšen, znamená to, že až do 35.km „pojedu“ na scucho! Při té představě mi ještě více vyschlo v krku a patro se začalo lepit. Občas potkám borce, kteří sedí na mezi a občerstvují se ze svých láhví. Závidím jim, ale nežebrám, jsem tvrdý. Sucho v ústech je nesnesitelné. Konečně! Z lesa vykoukne mýtina – Muřinkův vrch, druhá občerstvovačka!

Vodu tam přivezl osobně pro závodníky pan starosta z Dolní Lomné a osobně i obsluhoval. Nejprve vypiju naráz 2 půllitrové kelímky s vodou, na ex. Po té mi osobně sám pan starosta plní camelbak. Už nenechávám nic náhodě a nechávám si ho naplnit téměř celý (jeho obsah je 2 litry).

Velký Polom

Přede mnou předposlední stoupání v závodě – výstup na Velký Polom. Při pohledu na nízkými stromy a kosodřevinou porostlý a úctyhodných 1067 m vysoký vrchol před vámi se vám udělá špatně od žaludku. Vrchol je prudký, ale stoupání není zas tak dlouhé, necelé 2 km. Už to znám z loňska, a tak se nebojím. Naopak, konečně občerstven se s chutí pustím do kopce, abych to měl co nejdřív za sebou.

Při pohledu na hodinky začínám měnit plán – můj nový cíl: zkus pod 6:15, říkám si.

Při stoupání na Velký Polom není možno nevzpomenout na loňský rok na stejném místě. Z lesa se tehdy vyřítil chlapík, o dost starší než já, který strašně láteří na celý les: „No to snad není pravda, no to si dělají prd.., na to bych se mohl leda tak vys...,“ řval loni tento chlapík při pohledu na Velký Polom. Tehdy jsem se mu smál a nechápal, proč se teda na závod hlásil. Letos jsem udiveně zjistil, že tentýž chlapík rozdával k večeru při vyhlašování vítězů Slezkého maratónu ceny vítězům, že se jmenuje Erwin Podžorny a že má za sebou úctyhodných přes 300 maratónů.

Při sestupu z Velkého Polomu další rána. Změna zátěže udělala to, čeho jsem se bál – celá levá noha se při sestupu zkřivila a bolestivě ztuhla. Křeč ji cele pohltila, od paty až po stehno. Velký Polom jsem scházel, jako bych měl na noze sádru až po zadek. Nakonec jsem to rozhýbal a rozchodil. Předběhly mě ale spousty lidí a ztratil jsem další minuty. Nakonec budu rád za 6,5 hodiny říkám si smutně při pohledu na hodinky. Nicméně závěr se nezadržitelně blížil.

Seběh Severka - má "osudová" chyba

Jak už jsem napsal na začátku, vložili na závěr pořadatelé do trasy bonbónek. Kousek před cílem na vrchu lyžařské sjezdovky Severka stočili trasu dolů rovnou po sjezdovce, a teprve po seběhu se trasa prudkým stoupáním okolo sjezdovky po cestě vrátila zpět nahoru až do cíle na chatě Skalka. Tato smyčka tam loni nebyla.

Na vrcholu sjezdovky jsem byl v čase 5:58, trasa vede vysekaným pruhem louky na sjezdovce až dolů. Nejraději bych to sjel po zadku, ale to nejde. Rozběhnu se prudce dolů, tak rychle, abych si nerozbil o kamení h... obličej. Dobíhám asi do 2/3 sjezdovky, kde je přeťata jakoby lesní cestou. Na pravé straně vidím cestu, po které se budu vracet nahoru. Vidím tam na zemi příčně pořadatelskou pásku. Ale žádnou šipku. Přemýšlím, jestli to znamená, že tam u pásky máme odbočit na cestu a pokračovat nahoru nebo zda to znamená – tudy ne, musíte až dolů. Vzpomenu na pořadatele před závodem a jeho nejasnou odpověď. Sakra! Jak na sviňu, nikde žádný závodník. Přemýšlím. Nakonec se rozhodnu, že nebudu riskovat fópa s tím, že bych si zkrátil cestu a rozběhnu se po sjezdovce až dolů k začátku vleku.

Tam nikde nikdo, značení taky žádné. Smutně kouknu nahoru a vidím, jak několik set metrů nade mnou nějací závodníci odbočují na cestu, kde jsem před chvilkou rozvažoval jak dál.

„Idiote!,“ ulevil jsem si, „dobře ti tak, když si blbý, tak šlapej!“ Zatnul jsem zuby a vydal se nahoru.

Po cestě potkávám závodníky, kteří již po závodě odcházeli z cíle zpět do místa startu v Dolní Lomné. Udiveně na mě koukají a jeden se mě ptá: „A ty ses tady vyskytnul jak?“ Naštvaně odsekávám: "vlastní blbostí, myslel jsem že trasa vede až sem dolů". „Jé, to snad né..,“ zahlídnul jsem v jejich očích hlubokou účast. Totéž jsem musel vysvětlit ještě asi 3x, než jsem se konečně dostal zpět do trasy závodu. Kouknu na hodinky a konstatuji, že svou blbostí jsem ztratil rovných 10 minut a spoustu sil.

Cestou nahoru ještě předbíhám několik závodníků. Po cestě nás povzbuzují další závodníci, jež už mají po a jdou dolů: „Super, makej, už jen kousek, 500 m a jsi v cíli“. Po cca 300 metrech slyším něco podobného „Perfektní, už jen 500 m a jsi v cíli,“ Když po dalších 300 metrech slyším nadšené Vydrž, už jen kousek, tak 550 metrů, řeknu si, usměju se poděkuji za povzbuzení a pro sebe prohodím „kdyby raději drželi h... vole, vždyť oni to s tebou myslí dobře,“ pokárám sám sebe vzápětí.

Cíl - chata Skalka

Nakonec se dočkám cílové rovinky u chaty Skalka. Tam na mě čekají Jožka s Malcolmem (že už skoro hodinu, se dozvím až po chvilce), Jožka mi podává kelímek s pivem a já i s ním vbíhám v čase 6:31:47 do cíle. „Aha Jožka četl můj blog z Itálie,“ pomyslím si a slastně už za cílovou pomyslnou páskou je vypiju.

DSCN9493_3.jpg

Konečně v cíli, a zase s pivem :-)

Čekáme ještě půl hodiny, jestli nedoběhne i Honza, nedoběhnul. Limit 7 hodin nemilosrdně uzavřel časovou bránu závodu. Honza nikde. Místo toho smska. Honza na 35. km na Muřínkově vrchu kvůli zdravotních potíží závod vzdal.

Přestože jsem nesplnil svůj cíl, byl jsem nakonec vzhledem k okolnostem rád i za těch 6 a půl hodiny. Spoustu lidí celkem přísný limit nestihlo nebo nedokončilo vůbec.

Slezský maratón byl nádherný a perný, přesně jak sliboval slogan. Patří a bude patřit k mým oblíbeným a už nyní se těším na 3. ročník. Jak říkám, Slezský maraton je a navždy bude mou srdeční záležitostí.

A těch 6 hodin? Padne příští rok, vsaďte se.

DSCN6188_4.JPG

Těsně po závodě (bohužel jen 3) zleva: Malcom, já, Jožka

DSCN6190_5.JPG

Zasloužené pivo v cíli - nejlepší ionťák na světě

A jak to dopadlo?

1. Kasalík Radim 03:34:32

2. Najvert Stanislav 03:40:24

3. Žuška Marcel 03:40:39

....................................................

154. Mathes Jozef 05:33:15

163. Collen Malcolm 05:37:58

245. Fasulis Georgis 06:31:47

.....................................................

Kompletní výsledky si můžete prohlédnout zde.

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 19.8.2013 8:31 | karma článku: 14.57 | přečteno: 880x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 601 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 845 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 680 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 953 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Stupidní šaškárna

V úterý (17/10) jsem na svém blogu psal o opovrženíhodné hanebnosti, kterou opět chystají pořadatelé judistického grandslamu v emirátu Abú Zabí izraelské výpravě. Ano – opět. Něčeho podobného jsme už byli svědky.

18.10.2017 v 8:50 | Karma článku: 25.73 | Přečteno: 498 | Diskuse

Daniel Barták

Talent vs. píle. Protrpěná remíza

Talent může být dar i prokletí. Zvlášť, když si začnete myslet, že to zvládnete jen s ním a přestanete na sobě pracovat.

18.10.2017 v 7:07 | Karma článku: 6.75 | Přečteno: 216 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Vlajku ne. A když vybojujete zlato, tak ani hymnu

Takovýto absurdní požadavek sdělili hostitelé nadcházejícího judistického Grand Slamu zástupcům jedné blízkovýchodní země, která plánuje vyslat na toto prestižní mezinárodní klání dvanáct judistů.

17.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 27.41 | Přečteno: 567 | Diskuse

Lubomír Stejskal

EuroNASCAR má "exotického" vítěze

Zkratka NASCAR není českým fanouškům automobilového sportu neznámá. Jde o nejpopulárnější závody upravených sériových vozů v USA. Od roku 2012 má také svoji evropskou verzi.

16.10.2017 v 9:35 | Karma článku: 8.35 | Přečteno: 173 | Diskuse

Luboš Ibrmajer

Dvě první místa pro „Radbuzáky“ v hlavních disciplínách Velké ceny města Plzně.

Plavci ze 14 Českých plaveckých klubů v sobotu 7. října 2017 soutěžili v bazénu SK Radbuza Plzeň u příležitosti konání 39. ročníku Velké ceny města Plzně. Hlavní disciplínou byl volný způsob na 1.500 metrů.

11.10.2017 v 12:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 73 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6076

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.