Kolaps Velikonočního ostrova - memento

Víte co mají společného moderní lidé žijící v americkém státě Montana s lidmi, kteří za dávných (a vlastně ještě nedávných) let obývali Velikonoční ostrov?  A víte co mají společného Vikingové v Grónsku s mayskou civilizací ve střední Americe? A víte jak souvisí kolapsy někdejších civilizací s dnešní globalizovanou společností?

Kolaps, Jared DiamondObálka knihy

Na první pohled to vypadá, že odpověď na mé úvodní otázky zní: Nijak.

Když si však přečtete obsáhlou vědeckopopulární knížku Kolaps od Jarede Diamonda, zjistíte, že společného toho mají překvapivě mnoho. Podtitul této knihy zní Proč společnosti zanikají a přežívají.

Celá se pak zabývá právě popisem a snahou o vysvětlení úpadků a úplných kolapsů, chcete –li zániků, někdejších velmi rozvinutých společností, ale i enviromentálních problémů dnešních společností (např. Číny) a jejich vzájemných souvislostí. Řeknete si nyní možná: No a co? Společnosti vznikaly, rozvíjely se a po dosažení svého vrcholu zase zanikaly. Na tom není nic divného. Není to tak docela pravda. Některé totiž zanikly zcela a nenávratně, zatímco některé přežily až do dnešní moderní globalizované doby.

Kniha je velmi rozsáhlá (750 str.) a pojednává o mnoha společnostech, ať už dávno minulých, či dnešních,  v nejrůznějších koutech světa. V knize je spojuje jedno společné téma - snaha o pochopení příčin zániků některých dávných společností a jejich společné faktory, jež pak tak samy vybízejí k srovnání s problémy dnešních společností. A autor tak, ale velmi nenásilně a bez nároku na "svou pravdu", i činí.

Pojďme si knihu přiblížit na nešťastném příběhu obyvatel Velikonočního ostrova, který tvoří jednu z kapitol této velmi zajímavé a hlavně poučné publikace.

Kolaps obyvatel Velikonočního ostrova

Obyvatelé Velikonočního ostrova osídlili svůj ostrov okolo roku 900 n.l. Tento ostrov je nejodlehlejším obyvatelným místem na světě. Nejbližší lidé žijí na chilském pobřeží 3700 km na východ nebo na „sousedních“ Pitcairnských ostrovech vzdálených od velikonočního ostrova 2000 km západně. Mezi nimi  je jen obrovská „louže“ rozsáhlého oceánu.

K osídlení velikonočního ostrova došlo dle historiků a archeologů právě ze strany Pitcairských ostrovů, které zase byly osídleny ze západu postupně z jednotlivých polynézských ostrovů. Když vezmeme v potaz primitivnost tehdejšího mořeplavectví, uvědomíme si, že k osídlení Velikonočního ostrova došlo víceméně asi náhodou, když lodě tehdejších mořeplavců vítr a nepříznivé počasí zahnaly daleko k východu až k břehům tohoto ostrova.

Obyvatelé Velikonočního ostrova se tak díky této izolaci stali zcela samostatnou společností, chcete –li civilizací, která se i samostatně rozvíjela a úspěšně přežívala téměř 1000 let.

Pak ale velmi závratnou rychlostí z ničeho nic zanikla! Jediné, co po ní zbylo, jsou všeobecně známé a obdivované obří kamenné sochy moai. Na ostrově je jich dnes rozptýleno celkem 397. Průměrná výška je 5-6 m (jsou ale i výjimky vysoké až 20m – tedy jako 5 poschoďový dům).

Autor knihy, a nejen on, si klade otázku Proč došlo k zániku této společnosti? Ostrov byl přírodně bohatý, ostrované neměli nepřátelé, od ostatního tehdejšího světa byli zcela izolováni.

Když ostrov lidé osídlili, byl tento téměř zcela zalesněn. Pro ostrovany byly stromy klíčové. Jejich dřevo sloužilo jako topivo, stavební materiál pro domy, stavební materiál pro kánoe. Kánoe zase potřebovali obyvatelé pro lovení ryb, speciálně pak delfínů, jež byly jednou ze složek jejich obživy.

Klasický rybolov do sítí na mělčinách nebyl na velikonočním ostrově ve větším měřítku možný kvůli jeho strmým svahům a absenci klasických mělčin a pláží (až na výjimky). Druhou a zřejmě klíčovější složkou potravy obyvatel byli i ptáci. Velikonoční ostrov tehdy představoval hlavní rozmnožovací centrum mnoha druhů mořských ptáků v celé Polynésii a pravděpodobně i v celém tichomoří. Bylo to hlavně díky absenci predátorů, kteří nikdy osamělý ostrov neobývali.

A konečně, obrovské množství stromů obyvatelé spotřebovali pro výrobu, dopravu a vztyčování svých soch. Odpověď na otázku proč tato civilizace nakonec zanikla je tedy zdánlivě jednoduchá. Ostrované si během té téměř tisícovky let prostě postupně všechny stromy na ostrově vykáceli.

Vykácením veškerých lesů si ostrované tak zničili nebo, chcete –li, spotřebovali surovinu, bez které nebyli schopni přežít. A bez lesů zmizelo i ptactvo. Obyvatelé tak nakonec byli odkázáni na krysy (ty dovezli nechtěně sami při osídlení) měkkýše a malé množství ryb u pobřeží. Ostrov sám nemá vhodné mělčiny a pobřeží pro pobřežní rybolov. Vykácení zapřičinilo i obrovskou erozi půdy a její vysoušení, což mělo neblahý vliv na zemědělskou činnost ostrovanů.

Když v roce 1722 dorazili k ostrovu první evropští cestovatelé, nenašli na ostrově jediný strom vyšší tří metrů. Poslední socha moai byla přitom vztyčena ještě jen o 100 let dříve v roce 1620.

No jo, ale proč si tak jednoduchou věc neuvědomili i samotní obyvatelé? Ostrov není tak velký, aby nebyli schopni úbytek stromů sami pozorovat a nebezpečí si včas uvědomit. Ano, na ostrově jistě vyrůstaly během staletí i stromy  nové, ale jejich spotřeba prostě jejich přirozenou obnovu značně převyšovala.

Civilizaci ostrova netvořila jednolitá společnost jako třeba jedno království. Tvořilo ji asi 12 rodových klanů, které mělo každé své území. Jednotlivá území tak rozdělovala ostrov na těch 12 klínovitých dílů.  Podobně jako když rozřežeme kulatý koláč od středu směrem k vnějšímu okraji na stejné díly.

Tyto rody nebo klany mezi sebou soupeřily nejprve prestižně a mírově (sochy byly jejich hlavní prestižní záležitostí – větší socha znamenala také větší význam, bohatství a sílu náčelníka klanu). Klany mezi sebou museli také čile obchodovat a spolupracovat. Jednotlivá území se vzájemně totiž lišila a to nejen velikostí, ale především tím, čím disponovala. Některá měla přístup k jedinému kamenolomu na ostrově, z jehož čediče ostrované (všichni) stavěli své sochy, další zase měla přístup na pár pláží umožňující dobrý rybolov, jiná zase měla více lesů a tedy i klíčové suroviny ostrovanů - dřeva. To naznačuje, že jednotlivé klany  spolu musely čile ekonomicky obchodovat. Zjednodušeně řečeno – jedni měli kámen, druzí lesy, a třetí zase třeba množství ryb díky vhodným pobřežním vodám. A některé zase měly "jen" území přes něž vedly cesty pro přepravu soch moai.

A proč tedy se domorodci nedokázali domluvit  na nějaké regulaci kácení stromů, když začali pozorovat jejich úbytek? Na to vám odpovím protiotázkou - a my (dnešní celý svět) se dokážeme domluvit na zásadních enviromentálních otázkách? Těžko to pak vyčítat jednoduchým ostrovanům, zvlášť když k úbytku zpočátku meselo docházet vcelku nenápadně. 

Možná o tom ke konci, když začali problém silněji vnímat, vedli rozsáhlé a bouřlivé diskuse. Možná mezi nimi byl i nějaký velmi vlivný šaman, známý na celém ostrově tím, že nosí ta nejkrásnější pera, který důvěřivému obyvatelstvu říkal třeba něco ve stylu:

“Prošel jsem se po ostrově a musím říci, že žádný úbytek stromů nepozoruji. I každé malé dítě přece musí vědět, že stromy jako surovina jsou přece opravdu, ale opravdu nevyčerpatelné. To je přece více než evidentní a nebudu už o tom s nikým dál diskutovat. Všechno je to jen zbytečná hysterie. Neexistuje jediný důkaz, že stromy nerostou i na druhé straně ostrova. Regulace kácení stromů povede jen a jen ke korupci, zbytečnému zvýšení ceny dřeva, takže si vy, méně majetní, už dřevem nezatopíte. Moc, opravdu moc, bych chtěl před těmito nezodpovědnými návrhy varovat.“

Ať už šaman či někdo jiný vlivný na ostrově říkal či neříkal výše položené věty, je dnes jedno jisté. Pokud si situaci obyvatelé nakonec přece jen uvědomili a uvědomili -li si i to, že nebudou –li něco dělat, bude to značit jejich záhubu, bylo nejspíš už pozdě.

Když stromy ubývaly takovou měrou, že se staly nedostatkovým, obyvatelé o ně vedli na ostrově boje a války. Ostrov byl natolik izolovaný, že emigrace obyvatel nebyla možná. Navíc nezapomeňte, že na výrobu lodí, které by je mohly hromadně odvézt,  již neměli dostatek dřeva.

Konec téměř tisícileté civilizace a rozvoje Velikonočního ostrova tak má velmi smutný a tragický konec. Lidé válčili mezi sebou o poslední zbytky přírodních zdrojů potravin. To provázel hladomor. A kvůli němu se nakonec uchýlili ostrované k poslednímu zdroji masa, co jim zbyl, sami k sobě.

Ostatně fenomén kanibalismu se zachoval prostřednictvím ústní tradice dodnes. Největší urážkou, jakou někdo mohl pronést, zněla: „Mezi zuby mi zůstalo maso tvé matky.“ 

Tento smutný konec obyvatel ostrova je navíc velmi rychlý. Během několika generací ubylo na ostrově okolo 70-80% obyvatel. Přičemž vrchol populační křivky obyvatelstva ostrova se dostal těsně před tragickým poklesem podle autora až k 15.000 obyvatel. (Odhady historiků a archeologů se pohybují mezi 10.000 až 15.000 obyvatel, autor knihy to uvádí, ale sám se přiklání na základě svých poznatků k vyšší hranici). Tragický konec ostrovanů pak završil příchod Evropanů v 18. století a Peruánců ve století 19. Asi polovina zbytku obyvatel byla unesena Peruánci do otroctví, zbytek zbytku pak velkou měrou zahubily nemoci, které na ostrov zavlekli Evropané. V roce 1872 obývalo Velikonoční ostrov přesně 111 původních obyvatel.

Velmi zajímavé by dnes bylo vědět, co asi si tak říkal obyvatel, který kácel poslední vzrostlý strom? No, to už se jistojistě nedozvíme, ale poučit bychom se z tohoto nešťastného příběhu (a mnoha dalších v publikaci popisovaných) určitě mohli a taky měli, třeba ještě není pozdě.

Celý příběh Velikonočního ostrova až mrazivě jako metafora, jakkoliv nedokonalá, připomíná dnešní pozici nás v globalizovaném světě na naší planetě.

Stejně jako ostrované neměli před zničeným prostředím svého domova kam utéct, nemáme ani my, moderní pozemšťané z našeho pozemského  "ostrova"  (jedno jestli zeleného nebo modrého) kam odejít.   

Knihu všem vřele doporučuji a možná se k některým dalším jejím kapitolám ještě na svém blogu vrátím.

Autor fotografií: Miloslav  Prynych, iDnes.cz