Hostýnská osma 2014 – Můj nejdražší trail

Pokud vám někdo řekne, že běhání je nejlevnější sport, protože k němu potřebujete jen kecky, nevěřte mu, není to tak docela pravda!

Hostýnská osma 2014 - Před startem Foto: georgis fasulis

Posuďte sami.

To máte: Jedny boty silniční, jedny na dráhu, jedny trailové, další universální, boty zimní s membránou goratexem, boty letní bez membrány, boty minimalistické. A pak: tričko funkční s rukávem krátkým, s rukávem dlouhým, mikinu, bundu s membránou softshel, bundu s membránou aktiveshel, trenýrky vrchní, trenýrky spodní, ponožky normální, ponožky kompresní, návleky na ruce, návleky na nohy, baťůžek, ledvinku, šátek, hůlky, sporttester s GPS.... Stačí? K tomu si přidejte výživové gely před výkonem, v průběhu výkonu, gel na rychlé vstřebání ostatních gelů, tablety s glukózou, tablety s taurinem, prášky proti bolesti... . K tomu čím dál dražší startovné na závodech.

OK, baví mě běhat, baví mě závody, tak platím, je to moje volba. Něco to stojí, ale Hostýnská osma? Ta mě panečku přišla na majlant! A proč? No přece kvůli vlastní blbosti a za blbost se jak všichni víme platí!

Hostýnská osma je velmi populární trailový běžecký závod vedený v nádherném prostředí Hostýnských vrchů. Pořádá ho Lukáš Tomčík s přáteli. Osmička v jeho názvu znamená tvar trasy závodu ve tvaru osmičky. Svou délkou téměř 70 km a převýšením 3000m se dá hovořit spíše o ultratrailu. A protože jsem ho ještě neběžel, dal jsem mu přednost pře mým oblíbeným Slezským maratonem, konaném jen týden po H8.

Na závod jsme vyrazili v pátek 8.8. hned po práci – já, Honza a pár jeho přátel. Nálada skvělá, podobných závodů už mám pár za sebou, takže mě nemělo co překvapit.

„Dnes alkohol nepiji!“ oznámil jsem ostatním hned po nástupu do vozidla. Reakcí mi byl hromadný smích, načež Martin vytáhl jakousi pálenku: „To bys mě fakt urazil, kdyby sis alespoň symbolicky nelíznul, je to pálenka z muškátu.“ „ Ne, nezlob se, dnes opravdu nebudu,“ držím se svého předsevzetí. Silná vůle mi vydrží přesně ke klimkovickému tunelu - jedna štamprle mě snad nezabije, říkám si a povoluji. Flaška byla prázdná ještě před příjezdem do Rajnochovic – místa startu i cíle závodu – to byla chyba č.1. 

Postavili jsme stany mezi prvními, po registraci jsme prohlídli trička, které jsme si objednali a taky spoustu reklamních materiálů sponzorů – jak to bývá, vesměs slevové kupóny na různé sportovní zboží. „Hele a to je co?“ ukazuju Honzovi kupón s obrázkem mobilu v jakémsi pouzdře s nápisem, který obsahuje slovo zip. „Co by to bylo – silikonové pouzdro na mobil, aby se ti v dešti na závodě nerozmočil,“ odpoví Honza. „Hm, a za takovou ptákovinu chtějí skoro 300 kaček?! Ať jdou do prd...,“ rázně odmítnu snahu vyrýžovat na nás, chudých běžcích za každou cenu majlant. 

„Když si koupíš pouzdra hned dvě, vyjde tě jedno jen na 250,“ směje se Honza. „To víš, že jo, na mě si nepřijdou, já za kraviny rozhodně vyhazovat peníze nemíním,“ ukončím rázně debatu nad předraženými silikony. To byla chyba č. 2 a jak se později ukázalo, chyba fatální! Ach, jo. 

Potkávám se s Adamem Ondruchem, domlouváme se, že zajdem na „jedno“ do místní hospůdky. Adam patří k favoritům závodu, spolu s parťákem bude usilovat o vítězství dvojic. Adam je profík, běhá čerstvě za Pearl iZumi Czech team. „Když neublíží pivo Adamovi, mi určitě neuškodí také,“ omlouvám si své hřešivé myšlenky. Odpolední vedro je navíc takové, že nejít na pivo se vlastně skoro ani nedá. Poznávám se s dalším mladíkem, jmenuje se Vítek Kněžínek. Vítek je taky profík, běhá za Babiččinu běžeckou buňku. Ano, Vítek má výkony profíků, ale běhá pro radost sám za sebe, vlastně za Babiččinu běžeckou buňku. Na pivu je s námi i další můj kamarád a výborný běžec Marek Škapa. Posléze přichází i Honza.

Vítek (ve žlutém)

Pivo bylo výtečné a u jednoho nezůstalo. Abych to zkrátil, nejvíce bych si nafackoval za mou větu v 11 večer před stanem: „Nezajdem ještě na jedno na šláftrunk?!“ To byla chyba č. 3 a ten den už naštěstí poslední.

Ráno to není s hlavou ani tělem zas tak hrozné, jak jsem se obával. Přece jen mám v tomto směru už také nemálo „natrénováno“.

Na startu potkávám Petra Kostku – kolegu Rungo běžce a spoustu dalších známých tvářích – moc se na závod těším. Předstartovní atmoška je báječná.

Před startem

Start

Přesně v 8:00 je odstartováno. Dav se řítí vpřed. První kilometry v davu pěkně odsýpají, přestože se běží do kopce. Běžíme lesní pěšinou. Had se drolí na skupinky. Značení si moc všímat nemusím, v hadu běžců to není potřeba. Začne mě zajímat přesně v okamžiku, když se najednou ocitám v čele jedné skupiny. Jsem klidný, závod vede po turistické trase a navíc je výborně značen i červenobílými fáborky často vlajícími skoro až k zemi. Držím se v čele skupinky a mám pocit jako bych vedl celý závod, cestička zahýbá dolů. Seběh – to je moje parketa, říkám si a rozbíhám se z kopce. „Mohl bych jim trochu utéci,“ říkám si. Po chvíli si všimnu, že už jsem dlouho neviděl fáborek, ba ani turistickou značku. „Pitomci, když to člověk potřebuje, tak značení chybí,“ říkám si a pro jistotu se ohlédnu za sebe. Je to dobré, ostatní běží za mnou jako o závod, vlastně běží o závod.

Když mě první z dlouhé skupiny asi 20 běžců dobíhají, zaslechneme všichni shora křik: „Héj, vraťte se! Zpěěět! Běžíte blbě!!!“ ozývá se shora z dálky od nějaké dobré duše. Všichni se zastavují a rozpačitě koukají na mě. Ten pohled nikomu nepřeji, nebylo v něm nic dobrého. „A mi se zdálo, že už dlouho nevidím žádnou značku,“ zakoktám a koukám do země. „Tak sory, fakt sem si nevšim, cestička prostě vedla dolů,“ snažím se omlouvat a v duchu si pomyslím: „Jó, děcka, to jste si nevybrali toho pravého do čela, copak nečtete mé blogy?!“ To už se všichni pracně škrábeme zase nahoru, abychom se vrátili zpět do závodu. Už nejsem v čele skupiny, už jsem na jejím konci. Nevadí, zase takové zdržení to nebylo, pokračujem dál.

Všimnu si kluka v modrém tričku. „Tak už je zase přede mnou,“ pomyslím si. S tím klukem se totiž vzájemně předbíháme už pěkných pár kilometrů. Chvilku jsem byl já před ním, chvilku za ním. Prostě jsme zhruba na stejné úrovni, čehož plně využívám, zvlášť, když jsem za ním a „táhne“ mě.

První občersvovačka je asi na 16. km u Chvalčova, přichází právě včas. Voda v mém camelbaku dochází a vedro začíná být dost citelné. „Nesmím zapomenout si polít hlavu vodou,“ říkám si. Občerstvovačka je supr – chladné ionťáky, voda, melouny, hrozinky, banány apod... Dávám si melouny, doplňuji vodu, vypiji asi 3 kelímky ionťáku na ex. Zdržuju se tam asi 3 minuty a běžím dál, nejsem na výletě, jsem na závodě.

 Kluci se na občerstvovačce činili a já, poprvé a ne naposled, zapomněl svlažit hlavu zvenčí

Cesta po seběhu na 1. občerstvovačku zase vede do kopce. „Sakra, zapomněl jsem si polít u hlavu!“ uvědomím si. „Nevadí,“ poliju se na příští občerstvovačce.“ Čeká nás výstup na Hostýn – nejznámější lokalitu celého závodu, nádherné poutní místo. Je to asi nejdelší stoupání v kuse v závodě. Hostýn ale stojí za to, nádherné místo na konci výstupu lemováno nádhernými otevřenými kaplemi s výjevy křížové cesty. Bohužel nemám čas se s turisty a věřícími poutníky zastavovat a obdivovat umění Dušana Jurkoviče, který je autorem křížové cesty. Přesto si i v tomto kalupu Hostýna užívám a dokonce si udělám čas pro pár fotek.

Hostýn

Na vrcholku Hostýnu kontrola a rychle zase dolů. Cesta je super, je hřebenovitá a tím pádem běhavá. Vedro v lese je přijatelné, alespoň pro mě. Nahoru, dolů, nahoru a zase dolů. Další kontrola je na vrcholku Obřany. Trasa odbočuje z turistické trasy, odskočí si na vrcholek, kde je další kontrola a vrací se stejnou cestou dolů, kde se opět napojí na turistickou trasu. Závodníci se tak vidí i v protisměru. Když jdete nahoru, potkáváte ty před vámi, jak běží už dolů. Všichni dolů běžící nás, pomalejší povzbuzují, je to od nich milé. Vy jim zase závidíte, že už mají vrcholek za sebou. Konečně dostoupám na vrchol. Cestou nahoru mě předběhne spoustu lidí – kopce nahoru nejsou moje parketa. „Počkejte, až poběžím dolů,“ povzbuzuji polohlasem sám sebe. Nahoře mě čeká překvapení, kontrola mi nabízí štamprli dobré slivovice. Mňam, polknu dezinfekci a povzbuzen dávkou tvrdého alkoholu peláším dolů. Zase se potkávám s modrým tričkem, běžíme zase spolu.

 Vrcholek Obřany a zasloužená štamprle

Nedá mi to a dáme se do řeči. Dozvídám se, že se jmenuje David a že je z Brna a že ho tyto akce baví, ale že nepatří k žádným favoritům, na H8 byl i loni. Bavíme se spolu a běžíme. Cesta tak v příjemném rozhovoru výborně utíká. Dokonce společně občas předbíháme ostatní závodníky. Když nemůžu, David mě před sebou tzv. táhne, když chytím druhý dech, táhnu já jeho.

David (v modrém)

Druhá občerstvovačka je v Ráztoce na 28. km. Zase tak akorát. Voda mi právě došla. Hůlky opírám o stůl s občerstvením, sundávám batoh a jdu plnit camelbak. Nechávám si nalít do vaku tři kelímky, bohužel se ukáže, že v tom horku je to málo. Moje chyba. Nyní to ale ještě samozřejmě nevím. Naopak, hážu do sebe v rychlém sledu snad 5 kelímků ionťáku a hlavně mám už pořádný hlad. Organizátoři udělali to nejlepší co mohli, připravili pro nás chleba se sádlem a se škvarkami. Sním snad 6 čtvrt krajíčků s řádně posolenými škvarky. Jsou výborné! Tím do těla doplním přijatelným způsobem i potem ztracenou potřebnou sůl. Přece jen škvarky se solí jsou chutnější než meloun se solí, tak, jak nám často nic jiného nezbyde na jiných závodech. Chvála pořadatelům! Chvála Lukášovi Tomčíkovi.

Na občerstvovačce jsem snad 15 minut nebo dokonce 20. Nic, beru do rukou rychle hůlky, kouknu na Davida a naznačím mu, že já už běžím. David mě po pár set metrech dohání a jdeme zase spolu. „Sakra, zase jsem si nepolil hlavu! No, tak snad příště!“

Když se cesta opět zvedá vzhůru, a já chci využít hůlky, zjišťuji s hrůzou, že hůlky jsou kratší! „Jak je to možné? Vždyť jsem je měl nastavené na svou velikost,“ kroutím hlavou a nechápu. Když je nastavuji na potřebnou délku, zdá se mi, že tyto hůlky nejsou tak opotřebovány jako ty moje. „Ale to nejsou moje hůlky!“ říkám sám sobě. Jéžiši co teď. Zpátky na občerstvovačku je to dobré 2 kiláky dolů, to ztratím spoustu času. Rychle přemýšlím a vzpomínám, jak to bylo. Když jsem přiběhl, opřel jsem hůlky o stůl mezi další páry holí. Když jsem si je po občerstvení ale znovu bral na trať, byly tam stoprocentně už jen jedny! Navíc byly také značky LEKI a červené barvy, stejně jako ty moje, proto jsem je popadl bez přemýšlení. To znamená jediné, někdo si vzal omylem mé staré hůlky dřív, než jsem si bral hůlky já! Takže na občerstvovačce nemůže být a vracet se tam by bylo zbytečné.!

S fungl novými hůlkami se mi šlape dobře, pocit mám ještě mírně provinilý, ale já za to přeci nemůžu, říkám si. „Klid, hůlky se vyřeší v cíli, teď makej!“ řeknu si a dál už na hole nemyslím.

S Davidem běžíme ještě pár kilometrů spolu. Nicméně se mu stále vzdaluji, a když se na 33. km trasa opět svažuje dolů, utíkám mu docela.

Nevadí, běžím dál už zase sám. Překvapivě nejsem nijak vyčerpaný a běží se mi dobře. Potkávám a předbíhám Karla Podoláka, tatínka od Lukáše, s kterým se znám z jiných závodů. Oba se navzájem pochválíme, jak jsme dobří. :-) Karel na mě ještě houkne ať Lukášovi vyřídím, abych potvrdil, že on se snažil, jak jen mohl. Karel Podolák z X-Trail Orlová je známá osoba závodů, kromě toho, že se jich sám pravidelně aktivně zúčastňuje, tak pro některé závody dělá pro vítěze krásné skleněné plakety, Hostýnskou osmu nevyjímaje. Bohužel, mě se jeho plakety jaksi netýkájí a asi v budoucnu ani týkat nebudou. :-)

Na Hradu Lukov u místní výletní restaurace dostanu chuť na studenou kofolu. Rozhodnu se oželet pár minut a vejdu do výčepu. Přede mnou kupuje nějaká maminka spoustu věcí, za ní čeka v řadě taky účastník H8 a pak já. To pude rychle, říkám si. „Tak co chceš drahoušku?“ ptá se maminka své asi 8-leté ratolesti. „Tamto,“ odpovídá neurčitě dítko a ukazuje kamsi za pult. „Tak co to bude?“ ptá se paní od výčepu. „Tamtu vodu!“ říká rezolutně dítko a ukazuje na polici, kde jsou vystaveny různé nezdravé a přeslazené „sra... nápoje“. „Tak to běž ukázat sama,“ říká maminka. Dítko pomalým váhavým krokem vykročí za pult a ukazuje nahoru. „Aha tu minerálku, jo?“ „Jo“ „A jakou příchuť?“ „Nevím,“ odpovídá logicky dítko. Ztrácím nervy, čas utíká a já nevím, zda čekat, než si rozmazlené dítko vybere svou laskominu, nebo se na to vykašlat. Chuť na vychlazenou kofolu zvítězí, čekám. Konečně je dítko i maminka uspokojena. „A co vy?“ ptá se mladá výčepní borce přede mnou. „2x půl litru kofoly.“ „Ale nevadí, že není vychlazená?“ ptá se výčepní. To už nervově nevydržím: "Cože??!! Vy nemáte tu kofolu chlazenou??“ ptám se nevěřícně. „Ne bohužel,“ odpovídá s klidem mladá slečna za pultem. „No to si děláte.....,“ polknu, uklidním se a dodám: „No tak nic, já si nic nedám,“ a zhluboka dýchaje kvapně opouštím výletní restauraci. Nechápu to, výletní restaurace, horký víkend a oni nemají chlazené nealko. Možná je majitel naštvaný, že mu tam lezou lidi, vzpomenu na Cimrmanovu Hospodu Na mýtince.

Kluci z K9 mě zachraňují

Když jde cesta opět nahoru, dojde mi ve vaku pití. Jsem v šoku z toho, že jsem to podcenil. Je pozdě si nadávat, přesto si nadávám. Kvůli ušetřených pár gramů, musím v tomto horku do dalších kilomerů běžet na suchu. Nyní bych si klidně dal i tu teplou kofolu! Na obzoru je další kontrola. Bohužel občerstvení je až v Držkové za nějakých dalších 7 kilometrů. Kluci na kontrole mě ale zachraňují, dovolují mi nalít si do vaku jejich minerálku. Díky hoši, zachránili jste mě!

Minerálka je teplá, ale na mé vyschlé popraskané rty působí jako balzám. Vedro dosahuje vrcholu. Do Držkové na 42. kilometru jsem docela dost unavený a hladový. Občerstvovačka je opět supr – vynikající polévka s knedlíčky jako od maminky nezklamala a velmi pomáhá. Dám polévku, dám spoustu melounů a taky spoustu ionťáku. Tentokrát si plním camelbak skoro do plna a vyrážím na poslední třetinu závodu. Po dvou kilometrech si uvědomím, že jsem si zase nepolil hlavu vodou. Ach jo, ta moje hlava děravá.

Na kopci Troják toho mám tak akorát. Vedro k zalknutí a 50 km v nohách. Kluci na kontrole nás povzbuzují. Vidíte naproti ten kopec? To je Tesák, to je jen asi 5 km a jste na další občerstvovačce a pak už jen kousek vesměs dolů.

Ok, díky, rozbíháme se s ostatními po sjezdovce dolů do údolí. Po minimálně 1,5 km se cesta prudce zdvihne – tak snad jedno z posledních stoupání. Když se vyškrábem až nahoru, u jakýchsi chat, čekáme, že se objeví Tesák a občerstvovačka. Místo toho jen cedule - Tesák 2 km. „To snad ne! Říkali přece 5 km a my jdeme minimálně 6 a teď ještě další dva? To nás pěkně vypekli!“ Zanadáváme si společně s ostatními. Je nám to ale platné jak mrtvému zimník, makáme dál směr vytoužený Tesák.

Bouřka, jakou jsem v životě nezažil

„Hlavně si nezapomeň polít hlavu!“ nabádám se a věřím, že tentokrát na to už nezapomenu. Konečně Tesák – další skvělá polévka, chleba se sádlem, dokonce i pivo. Doplňuju vak vodou a …? No polít hlavu přece! Jsem rád, že tentokrát jsem nezapomněl. Sundám batoh, vemu dva kelímky s vodou, poodstoupím od stolu a s výrazem velkého požitkáře si polévám chladivou vodou hlavu a zátylek.

Přesně v tu chvíli, z ničeho nic se prudce setmí a nade mnou se ozve zahřmění. Kouknu s mokrou hlavou nad sebe, nechápu to, slunko je pryč a nad nás se ženou černá mračna. Zvedá se prudce vítr, který ssebou bere kelímky ze stolků. Smutně si utřu mokrou hlavu. Na nic nečekám a vyrážím na další cestu. Připojuji se k malé skupince asi 6 lidí, kteří natahují bundy a také spěchají, jako bychom snad té bouři, co se na nás žene mohli utéct.

Neutekli, hlavu mám ještě mokrou od toho, co jsem se sám konečně polil a už začíná pršet. Né, to není déšť, začíná lít jako z konve. Rychle běžíme do lesa, stromy na chvíli déšť brzdí, ale za chvíli je to jedno.

Slejvák je tak silný, že žádné listí na stromech mu nebrání v tom, aby vás nesmáčel od hlavy až k patě! Tak strašlivý slejvák jsem dlouho nezažil, déšť nás bičuje ze všech stran! „Ono snad prší i ze spodu nahoru,“ vzpomenu na Forrest Gumpa. Jsem totálně, ale úplně mokrý. Vůbec si neuvědomuji, že mám v ledvince nijak nechráněný mobil! LG D605 Optimus L9 II – nemám ho ani rok, v době pořízení stál bratru 7.000 Kč.

V tu chvíli ale na mobil opravdu vůbec nepomyslím. Myslím na to, abych v té tmě, která zaplavila les, jakž takž stačil tempem skupince přede mnou, abych nezůstal v té bouřce samotný. Jdeme do kopce stezkou v korytu. Když jsme tudy šli ráno, bylo koryto kompletně suché. Ještě jsem se těšil na to, až tu pudu odpoledne znovu. Trasa se tady částečně opakovala z rána (je to ten spoj na osmě mezi jejími bříšky :-) ).

Proudy vody se dál valí z černého nebe, má skupinka lidí je hodně přede mnou. Jdu pomaleji než oni. Postupuji pomalu, jsem po kotníky ve vodě. Proti mě se valí dravý proud vody, který ssebou strhává i větší kameny, takže jim musíte uskakovat.

Skupinka přede mnou definitivně mizí v kopci přede mnou. Ve tmě se snažím držet fáborků. Tmu tu a tam osvětlí blesky, které jsou vždy okamžitě doprovázeny obrovskými ránami doprovázejících hromů. Bouřka je přímo nad hlavou. Najednou rána jako z děla okamžitě po ozáření lesa bleskem. Zastavím se „To už je vážné,“ říkám si v obavách, „to muselo být hodně blízko.“ Bojím se oprávněně, elektriku jsem studoval a tak vím s kolika kiloampéry a kilovolty mám tu čest.

Jsem sám, zcela mokrý v silné bouři v černém lese. Nade mnou, vedle mne a pode mnou se nežení žádní čerti. Dnes má svou svatbu sám Lucifer! Najednou je mi úplně jedno, v jakém čase budu v cíli. Můj cíl je nyní jediný – přežít!

V tom nejhorším počasí se nakonec sám doplazím krok za krokem až na vrchol Čerňavy. Pak cesta vede zase dolů. Pod jedním lesním altánkem vidím schovaného člověka s kolem. Poznávám v něm fotografa, který popojížděl s námi a fotil účastníky závodu. Zdravíme se, já v dešti pokračuji dál. Nyní mě čeká poslední kopec Jehelník a hned za ním Kelčský Javorník. Už neprší tak silně.

Bouřka pomalu odchází. Na Kelčském Javorníku má být poslední kontrola, tipuju, že v tom počasí utekli, že tam nikdo nebude. Byl tam, stál tam opravdu borec. Z dálky mě zdraví a cvaká startovní kartičku. Dovídám se od něj, že jeho kolega šel nasbírat nějaké dříví na oheň, aby se trochu zahřáli. Prý je tam kromě průtrže mračen postihly i kroupy. Neměli se kam schovat a tak tam zcela promokli. Vůbec jim nezávidím, podle itineráře by tam měli stát až do 1 v noci. Představuji si, jak se snaží zapálit zcela promočené dříví, nějak mi to nejde. Ne, to se jim nemůže povést.

Ponechávám dobrovolné kontrolníky svému osudu a pokračuji dál. Pršet skoro přestalo a cesta do Rajnochovic, kde čeká vysněný cíl je už jen z kopce. Sice stále okolo 7 km, ale to už je proti tomu, co mám za sebou, jen skok. Takže se radostí, že se blíží konec, po delší době zase rozbíhám. V botech čvachtá, všechno mám mokré. I když... funkční triko – památka z Lavareda - funguje perfektně, je skoro suché.

Poslední seběh a cíl

Po několika km běhu před sebou doháním nějaké lidi, ano dohnal jsem „mou“ skupinku, která mě nechala v lese v tom nejhorším. „Tak a mám vás,“ pomyslím si se zadostiučiněním a pokouším se je dohnat a předehnat. Občas se mi to daří, občas mě předbíhají zase oni. Je nás najednou okolo 6 až 8, co se více méně vzájemně předbíháme. Je to neuvěřitelné, ale skoro necítím únavu, žene mě euforie spolu s gravitací. Když jde zase trasa kousíček do kopce, jsem zase předběhnut, ale s kopce opět vítězím já. A protože poslední 2 km byly opravdu jen seběh do Rajnochovic, nakonec nad nimi i vítězím.

Když vběhnu do Rajnochovic na asfaltku, slyším už kravál z cíle. Těm, co už mají závod za sebou, hraje živá kapela. Před sebou mám dva borce, dám se do sprintu a dávám je snad jen 100 m před cílem. Když kolem nich probíhám, jen zaslechnu: „Necháme ho?“ „Jo, necháme, vždyť já jsem rád , že vůbec běžím.“ Dál už neslyším, běžím okolo velkostanu, kde odpočívají a občerstvují se ti, co už jsou v cíli. Slyším potlesk a křik Honzy, který mě zdraví a povzbuzuje. Jeho brácha Martin vstává, bere do ruky kelímek s pivem a podává mi ho. Jeho děti Ondra a Viola běží se mnou. „Kam dál?“ ptám se jich, „kde je cíl?“ „Neboj strejdo, běželi jsme to už se strejdou Honzou, my víme, kde to je.“ A tak mě děti dovedou až do cíle. A opět s pivem. V cíli jej skoro celé vypiju. Je zasloužené. Koukám na mobil, abych věděl kolik je vlastně hodin. Chtěl jsem dát čas pod 12 hodin. Mobil je černý, ne a ne se rozsvítit. Sakra, to nevypadá dobře. Uvnitř se dozvídám, že je po 8 večer. Pod 12 hod jsem to tedy nedal. To ta bouře, říkám si a je mi to jedno.

Můj čas je nakonec přesně 12:10:20. Celkově v mužích jednotlivcích obsazuji 119. místo z 214. Na 68 km délky a 3000m převýšení a na ty podmínky včetně té bouřky jsem nakonec se svým časem i umístěním spokojen. Ostatně za Honzou, nejlepším z naší skupiny, zaostávám jen o 52 minut.

V cíli dávám organizátorům mé vyměněné hůlky a vysvětluji, ať je dají jen tomu, kdo přinese mé staré hůlky. Jdu si pro krásnou kšiltovku, kterou dostává každý, kdo doběhne do cíle. Za chvíli vidím sympatickou dámu s mými hůlkami. Hned ji vysvětluji, že ty hůlky jsou mé a kde jsou ty její. „Já jsem taková kráva, promiňte,“ omlouvá se mi. „Nic se nestalo, ty vaše hůlky vůbec nebyly špatné,“ směju se.

Půl hodiny po mně dobíhá Boban, kámoš Honzy, který H8 měl jen jít s dalším kámošem Milanem. Nakonec se mu urval a běžel to také. Doběhl jen půl hodiny po mně, je opravdu dobrý! Téměř hodinu po mně dorazil do cíle i David Vašíček z Brna (ten v modrém triku, s kterým jsme to spolu tak dlouho táhli). Gratuluju mu. Milan, poslední z naší squadry, přichází 2 hodiny za mnou, taky úctyhodný výkon. Vlastně, úctyhodný výkon podali všichni, kdo došli v takových podmínkách (myslím tu bouři) do cíle v limitu. Nepovedlo se to skoro celé třetině startujících. (Z celkových 417 lidí na startu doběhlo nebo došlo do cíle v limitu 286 borců a borkyň).

Hostýnská osma mě nadchla, těžký ultra, skvěle zorganizovaný, se skvělými lidmi na občerstvovačkách. Bohužel to byl pro mě nakonec dosud ten nejdražší závod. Jak správně tušíte, můj LG to nakonec nepřežil. Ale co, jsou to jenom věci, hlavní je zdraví a nakonec chybami se člověk učí. Tímto se omlouvám výrobci silikonových pouzder, který si nás dovolil komerčně oslovit, že jsem ho těsně před startem H8 poslal někam. Beru zpět a objednávám hned zítra dvě pouzdra (ať mám slevu!) a slibuji, že bez pouzdra už ani ránu! I kdybych třeba běžel slavný Ultra trail na Sahaře.

Výsledky - muži jednotlivci:

1. Karel Axmann - 6:59:52
2. Stanislav Najvert - 7:05:06
3. Jiří Petr - 7:12:26
...

10. Vít Kněžínek 7:45:50
30. Petr Kostka 9:19:34
61. Marek Škapa 10:18:26
69. Martin Hořínek 10:25:36
89. Honza Jedlička 11:17:52
119. Georgis Fasulis 12:10:20
126. Bogdan Pyszko 12:34:44
148. Milan Šiřina 14:00:13

Kompletní výsledky zde.