Jak jsem málem vyhrál Hlučínský půlmaraton

S tím, abych se zúčastnil prvního ročníku Hlučínského půlmaratonu přišel můj kolega z práce Pavel. Abych řekl pravdu, moc se mi na něj od začátku nechtělo. Jednak to bylo teprve týden po 53 km těžkém Valašském hrbu – mohli jste číst zde, jednak z pátku na sobotu jsme měli každoroční firemní akci z práce, kde se sice sportuje, ale pak se přece jen večer a v noci konzumuje nějáký ten alkohol. A od věci také nebylo na sobotu předpovídané horko, ve kterém se Vám zrovna moc běžet nechce. Nakonec po naléhání kolegy jsem váhavě souhlasil, že teda jo, ale že se uvidí jak na tom po pátku budu.

Těsně před startem 1. ročníku Hlučínského půlmaratonuFoto autor: Montyjack10, zdroj: rajče.net

Kurs, že poběžím 9:1!

Druhý kolega a běžecký parťák Honza se mi jen smál a na FB na mě vypsal následující sázkové kursy:

1) Budu po firemní akci k běhu nepoužitelný – kurs 1,25:1

2) Poběžím „zbaběle“ jen 9 km trasu - 3,5:1

3) Poběžím celý Hlučínský půlmaraton - 9:1

A jak to dopadlo? Firemní akce se náramně povedla, celé odpoledne jsme hráli nohejbal, pak osvěžení v náramně studeném venkovním bazénu, sauna a pak jen příjemná zábava a dobré jídlo. Bohužel jsem neodolal a nakonec i absolvoval klasický trojboj: pivo-víno- kořalka.

Spát se mi povedlo jít až někde k druhé hodině ranní. Ráno mě budí dlouholetý kamarád a kolega Radek a jen mi připomíná, ať nezapomenu, že mám odpoledne v Hlučíně půlmaraton. V tu chvli mi hučí v hlavě, je mi blbě a běh je to poslední, na co bych pomyslel. Jen jsem odpověděl, že to vidím nejspíš na ten kurs 1,25 a že v tom stavu nikam nepudu, otočil jsem se a spal dál. S tím, že se na Hlučín tentokrát vykašlu, jsem počítal až do poledne, kdy jsem z akce konečně dorazil domů a zalehl k TV.

Jirka Krištofík rozhoduje, že 9:1 tentokát vyjde

„Salve Georgisi, tak co, jedeš do Hlučína?“ ozve se mi na FB Jirka Krištofík, s kterým jsme se na závod také domlouvali. „Do prd...., to máš z toho, že se s každým dopředu domluvíš, všude o tom kecáš....a pak se ti nechce,“ zastyděl jsem se v duchu. „Jasně, že přijedu před 3 odpolední mi jede vlak do Děhylova,“ odpověděl jsem Jirkovi na FB. Tu jednu zastávku z Třebovic do Děhylova okolo Opavice běžně tréninkově běhám tam a zpět, ale před půlmaratonem jsem se tam vydal přece jen dráhou.  A tím bylo o mém hlučínském odpoledním trápení definitivně rozhodnuto. Tak přece jen vyjde krásný kurs 9:1! :-)

Na štěrkovně potkávám další běžecké známé 

Hlučínská štěrkovna praská ve švech, lidé nejen z Hlučína využili prvního horkého víkendu k osvěžení u vody. A kousek od hlavní brány areálu štěrkovny se už scházejí desítky běhuchtivých šílenců. Jako prvního potkávám Jirku Krištofíka, pak Pavla Kalvara z práce a taky Libora Krayzela kolegu to z pravidelných Rungo výběhů. Potkávám také Malcolma Collena a jeho anglické a americké přátelé z týmu TEAM GB !!! Malcolm mi hrdě hlásí, že už ráno se zúčastnil v nedalekých Jilešovicích 15 km běhu zvaného Prásk a odpoledne, že si střihne první ročník Hlučínského půlmaratonu. Obdivhodný člověk, v 55 letech podává neuvěřitelné výkony. Většinou se ve své kategorii umisťuje na předních příčkách. Na bednu jsem jej tipoval i nyní, bez ohledu na jeho ranní závod. Proč také ne, v kategroii 50-60 let nás bylo přihlášeno pouhých 7 lidí. A např. já jsem rozhodně k jeho konkurenci nepatřil.

Moc dobře mi stále nebylo, ale dopolední relaxace a skvělá atmosféra na startu způsobily, že jsem se těsně před závodem přece jen na závod těšil. Jen to horko a připalující odpolední sluníčko mi dělala na čele pomyslné vrásky. Vypil jsem trojku vody a trojku vychlazené kofoly vyrazil na start.

Mapa trati

Nedílnou součástí závodu byly kromě závodníků i půvabné a mladé pořadatelky. Gabka (v zeleném) mě pak v cíli utěšovala v láskyplném obětí - viz níže v textu. A já ji za to alespoň takto vřele děkuji. 

Start

Po startu jsem se nikam nehrnul, závod jsem si chtěl hlavně vyklusat a jakž takž v poklidu doběhnout v nějákém průměrném čase. Zpočátku to byla paráda, lidi (devítkaři i půlkaři) se na úzké pěšince podél řeky Opavy hezky seřadily jeden za druhým a dlouhý had tak v poklidu mířil k první občerstvovačce na 5. km někde na konci štěrkovny. Piju dva kelímky na ex a třetí leju na hlavu a vyrážím dál. Trasa se nyní rozděluje, devítkaři se otáčejí zpět ke štěrkovně. My odbočujeme na pole směr Jilešovice a chovný rybník Nezmar, který nás čeká celý oběhnout. Po cestě se nic zvláštního neděje, chytám se kroku někoho přede mnou a držím se za ním jako klíště. Tempo vzhledem k okolnostem zatím na mě celkem slušné – prvních 10 km pod hodinu. Když dobíhám k Nezmaru, nejrychlejší běžci už běží naproti mně – vracejí se zpět.

Těsně po startu

První kilometr - trasa vede okolo štěrkovny, probíháme mezi opalujícími a koupajícími se návštěvníky.

Asi 3. km - vlevo Opavice.

Stejné místo - foceno z druhého břehu.

V čele? Jen zdánlivě, jen malá skupinka běžců. Před první občerstvovačkou.

Jirka Krištofík - již se vrací ke štěrkovně (9 km trať) a míří vstříc své sříbrné medaili! My, půlkaři běžíme již směr Jilešovice rybník Nezmar. 

Před Nezmarem další občerstvovačka a pak dlouhý oběh okolo Nezmaru a po jeho oběhnutí stejná občerstvovačka – v tom horku k nezaplacení!

Běžím do druhé půlky závodu, nadšení je pryč, dostatečně nezregenerované nohy bolí jak sviňa a do toho sušák, těžko říci zda více z důvodu odbourávání nočního alkoholu či z horka, asi obojí.

To má za následek mé dosti výrazné zpomalení. Nicméně je mi to jedno. Pole běžců je dávno roztrháno a já dlouho běžím sám, myslím jen na to běžet stejnoměrným tempem a nezpomalovat příliš. Před sebou vidím nějakou holčinu ve fialovém triku, snažím se jí opticky držet, aby mi neutekla, běží docela dobře a tempem, které mi vyhovuje.

Nečekaný dršťkopád

A pak to přijde, když se vracím lesní cestou směr štěrkovna někde na 12 km, kde se vzal tu se vzal, přes cestu se objevuje zcela maskovaný kořen, který prostě nevidím! Zakopávám a letím, je to tak rychlé a nečekané, že si ani nevzpomenu na můj poslední dršťkopád na loňské B7. Tentokrát naštěstí nepadám na žebra, ale loktem a koleny přece jen rozryju zemi. Bolí to jak šlak, pravé koleno a levý loket od písku a kamení, pomalu se barvící do červena mou krví. Píp … (vše se tady opravdu publikovat nedá) můj vulgární výraz naštěstí nikdo neslyšel, při pádu jsem zcela sám. Nejhorší je zkusit vstát – všechno bolí jako čert. Když zjistím, že jsem jakž takž OK, zkusím se po chvíli kulhání zase rozklusat, nakonec se to povede. Stálo mě to samozřejmě nějakou tu minutu, ale to je vedlejší, důležité je, že kromě škaredých odřenin mi nic víc není.

Poslední občerstvovačka je před štěrkovnou, ale do cíle je stále přes 8 km. Když hltám kelímky s vodou, všimnou si holky mých krvavých odřenin a politujou mne. Nemohu tvrdit, že tato milá sdílená účast na mém utrpení je nepříjemná. :-)

Trápení a cíl

Trasa pak vede opět podél Opavice (Správně se jmenuje řeka Opava, ale my Porubáci ji říkáme odjakživa Opavice), nyní ale po druhém břehu a zase až k mostu, kde se otáčíme o 180° a vracíme se nyní pro změnu okolo štěrkovny a tu celou musíme ještě oběhnout po úzké, místy zcela zablácené a močálovité pěšince. Po té „gardě“, co máme všichni za sebou nic moc. Je to strašlivě depresivní a nekonečné. Síly mi docela došly, nicméně si umanu, že do chůze nepřejdu a že závod doběhnu, byť pomalým tempem. Míjim desítky rybářů klimbajících u svých prutů a předbíhám asi 4 spoluběžce, kteří v sobě už tolik morálu jako já nenašli a dál pokračují chůzí.

Na konci, asi 300m před cílem mě čeká Jirka Krištofík, který si už více než hodinu užíval svého úspěchu na trati 9 km, ke skončil na skvělém 2. místě ve své kategorii. Nyní mě nadšeně povzbuzuje a posledních 300 m běží se mnou. To mě neobyčejně psychicky zvedá. Nacházím v sobě poslední zbytky sil , zrychlím a dobíhám zcela grogy do cíle. Čas hrozivých 2 hod a 19 minut – o celých 7 minut horší než na Běhu Benedikta Labre, kde byla trasa rovněž 22 km dlouhá, ale navíc ještě s převýšením přes 500 m. Tady byla trať z tohoto hlediska v podstatě rovná placka. V tu chvíli ale na to nemyslím, jsem rád že žiju a v cíli mě navíc čeká velmi hezká holka, která mi dává přes krk medaili. Naprosto bez přemýšlení ji obejmu (tu holku), zcela vyčerpán se do ní zavěsím a rychle vydychuji. Chudák holka mé obětí opětuje a nějákými pochvalnými slovy mě chlácholí jako malé děcko. Až později si uvědomím, co chudák musela asi všechno vytrpět, jestliže totéž co já, udělal třeba každý druhý chlap, který doběhl. :-) Pak si všimnou pořadatelé mých krvavých zranění a okamžitě volají zdravotníka. A tak tuto službu poprvé na svých závodech využívám a nechávám se ošetřit. Díky, a ani to moc nepálelo. :-)

Konečně - konec trápení je na dohled.

Mám údajně vítězný čas!

A jak se stalo, že jsem málem vyhrál?

To bylo tak. Když jsem se po ošetření mých bolavých bebíček jakž takž vzpamatoval, napadlo mě zeptat se u stolečku pořadatelů na svůj čas, případně pořadí. A tam se v šoku dozvídám naprosto absurdní informaci.

„Georgis Fasulis? Číslo 23? Tak to máte čas 1:36!“ „To není přece možné!“ já na to. „Ale je, mám to tu černé na bílém – máte čas 1 hodina 36 minut,“ oponuje mi rezolutně mladá pořadatelka u stolečku  „Ne ne ne,“ protestuji nad svým napsaným úspěchem, „vždyť jsem před chvíli doběhnul s časem hrubo přes 2 hodiny!“ „Opravdu?“ Pořadatelé začínají přemýšlet, jak k omylu mohlo dojít.

Nakonec na to přijdou. Běžců bylo hodně a tak byly použity dvě sady čísel, jedna s barvou zelenou, druhá oranžová. Když doběhla oranžová třiadvacítka, pořadatelé zapsali její čas mi – zelené třiadvacítce a naopak. Chudák s oranžovou 23 tak měl místo svého skvělého času ve výsledcích zapsán můj bídný. „Jejda, ještě, že jste přišel, to by byl asi průser a trapas,“ řekla milá pořadatelka a časy nám oběma přepsala.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že kdybych se nešel zeptat, při vyhlašování vítězů bych byl vyhlášen s pohodlným časovým náskokem vítězem naší kategorie 50-60 let a kdo ví, jestli by čas nestačil na bednu i v celkovém absolutním pořadí. :-)

Naštěstí se vše vysvětlilo ještě včas, trapas se nekonal a všichni 3 vítězové mé kategorie tak nemuseli trvat na opakování ceremoniálu a na bednu se tak postavili hned napoprvé všichni ti, co si ji svým výkonem zasloužili, včetně mého britského kamaráda Malcolma, kterého jsem málem nečekaně odsunul na třetí místo.

První ročník Hlučinského maratonu se vydařil

Co říci závěrem? Povedený závod za humny, za startovné pouhých 50 kč více než kvalitní servis včetně obligátního párku a piva po závodě a dokonce i s absolventskou medailí. Za rok už budu se závodem ve svém kalendáři určitě počítat.

Kamarád Dan se závodu účastnil také.

Jirka Krištofík (vpravo) na pomyslné bedně - 2. místo - trasa 9 km - kategorie 40-50 let.

A tenhle radostný ceremoniál se málem nepovedl! Díky chybičce pořadatelů jsem na místě prvním málem stál já. Naštěstí se vše vysvětlilo včas a vítězové tak nemuseli trvat na opakování ceremoniálu. Malcolm Collen na 2. místě (bílé tričko) - trasa 22 km - kategorie 50-60 let.

A jak jsem nakonec dopadl? V absolutním pořadí prý na 65. místě, netuším ale z kolika startujících. Výsledky ještě nejsou zpracovány. Až se objeví na netu, tak je sem vložím. A jak dopadl Pavel, který mě na závod zlanařil? Velmi dobře, v závodě mi dal na frak o více než 10 minut. No, zřejmě šel očividně na naši akci spát o nějakou tu hodinku dříve, jinak si to nedovedu vysvětlit. :-)

Fotky: Tomáš Bém (http://www.bemik.nafoceno.cz/) a Montyjack10 - rajče.net (http://montyjack10.rajce.idnes.cz/Hlucinsky_pul_maraton_2014#)