Silesia kros maraton Opava, aneb můj velký výbuch

21. 10. 2013 7:33:36
Naučit se prohrávat prý je umění, řekl kdysi kdosi moudrý. No, nevím, pokud měl pravdu, pak po sobotním závodě v Opavě toto umění zvládám naprosto dokonale. Věděl jsem, že ten okamžik jednou přijde, zároveň jsem si však tajně přál, aby přišel co nejpozději.
Silesia Hervis kros maraton - start
Silesia Hervis kros maraton - startFoto: Jindřich1950 (zdroj: rajče)

O jakém okamžiku to mluvím? Mluvím o mé černé můře, které jsem se srašlivě bál. Mluvím o té hrůze doběhnout některý z mých běžeckých závodů na posledním místě.

Stalo se. Stalo se tuto sobotu 19.10.2013 na mém, celkově 15. běžeckém závodě v Opavě na Hervis kros maratonu o délce 23 km a převýšení cca 470 m v překrásném prostředí mezi Opavou a Hradcem nad Moravicí.

Ale po pořádku. Na závod jsem se moc těšil. Je to za humny, není to po asfaltu a jsou tam kopečky. Zároveň vdálenost 23 km není ani malá, ale ani nijak tragicky dlouhá, jinými slovy, těšil jsem se s kolegou Honzou, že se hezky proběhneme. Jen jsme se modlili, aby nám vyšlo počasí, týden před závodem byl velmi deštivý a chladný.

Všechno vyšlo na jedničku. Počasí super, nemoci i případná zranění se mi před závodem také vyhly. Trať jsem si prostudoval den před závodem na webu pořadatele závodu. Trošku mě znervóznilo, že pořadatel zveřejnil mapu pouze ve formě obrázku a to ještě v dost malém měřítku.

„Neměj obavy, trať bude pořadateli určitě dobře značena, navíc poběžíš s davem, nemáš se kde ztratit,“ uklidňovali mě kolegové v práci. „Mají pravdu“, uklidnil jsem se, ale pro jistotu jsem si mapu raději vytisknul a přibalil ssebou do ledvinky.

Prezentace proběhla bezproblémově na místě cíle. Dozvěděl jsem se, že na trati budou dvě občerstvovací stanice s pitím, sluníčko taky začalo lehce zvedat nízké ranní teploty a tak jsem se lehce oblékl do svého novopečeného dresu (tílko – trenky) mého novopečeného klubu Maraton klub Seitl Ostrava a po malém zaváhání jsem nakonec odepnul a schoval do kufru auta i mou ledvinku s mobilem, gelem, nouzovými penězi a vytištěnou mapou. Na takových závodech je každý gram navíc cítit. A spokojeně jsme se rozběhli do 3,5 km vzdálené Radůně, kde byl start. Tak tohle už nikdy neudělám! Myslím jít na takový závod bez ledvinky, bez peněz, bez mapy, bez pití, doslova bez ničeho!

Start

Ale po pořádku. Start a první kilomery proběhly standardně. Zařadil jsem se hezky na konec davu a vzpomněl jsem si na rady kolegů, že se nemusím ničeho bát, že poběžím s davem. To mě uklidnilo a hezky jsem si užíval závodu. Počasí přímo nádherné, ani vedro ani zima, prostě tak akorát. Peleton se za vesnicí roztrhal a na poli už to byl jeden dlouhý had. To, že tvořím koneček jeho ocasu mě nijak neznervózňovalo. Na to bylo ještě brzy, stále jsem běžel s davem. Po cca 3 km se had už v podstatě zcela roztrhal do malých kousků. Ten poslední jsem uzavíral já. Držel jsem se posledních dvou borců a uklidňoval se myšlenkami, že to určitě někteří borci přepískli a že je hravě později doženu a předběhnu. Jak jsem byl bláhový. Ono se řekne: poběžíš s davem, nemůžeš se ztratit. Když ti ale dav uteče? Tak potom jsi v pr..... jak Baťa s dřevákami.

Tyto myšlenky mě malinko znervóznily, rozhodl jsem se proto vytasit se se svým trumfem. A to hned na začátku závodu, nedalo se nic dělat, dav mi přece neuteče. Jaký trumf? Chi-running!

Můj tajný trumf - Chi-running

Chi-running je způsob běhání a také název velmi populární knihy Dunnyho Dreyera, který ve své publikaci o tomto způsobu a přístupu k běhání bez námahy a zranění za pomocí tzv. energie Chi pojednává a učí jej. Knihu jsem dostal před nedávnem ke svým padesátým narozeninám a byl jsem z ní nadšen. Jsou v ní popsány zásady běhu za pomocí Chi-energie. Kyž tyto zásady používáte, jste rychlejší, méně unaveni a vaše výsledky jdou prudce nahoru. Ve zkratce řečeno říká: nenamáhejte se vy, ale nechte za sebe běžet energii Chi. Alespoň tolik kniha.

Teoreticky už jsem to měl zmáknuté, přišla tedy má chvíle – zapřáhnout energii Chi i k mému tělu!

Bleskově jsem povzpomínal na zásady Chi-runningu z knížky, narovnal se, naklonil, zrotoval své tělesné osy atd. a s napětím čekal, co se bude dít a jestli to bude fungovat. Čekal jsem, že tělo automaticky zařadí alespoň 4. rychlostní stupeň a nepoměrně vyšší rychlostí se vydá stíhat závodníky přede mnou.

No nevím, zřejmě jsem něco dělal špatně, neboť nic se nestalo. Rychlost stále stejně pomalá, ať jsem se kroutil jako baletka v Labutím jezeru. Zkrátka Chi na mě zvysoka kašlala jak na placatý kámen.

Nezbylo než abych se i já vykašlal na ní a raději, nyní už sám voják v poli, poctivě sledoval trasu značenou bílými pořadadtelskými značkami na ní a červenobílými fáborky na větvích stromečků.

První kilometry byly značeny super a i pořadatelé se na trati vyskytovyli docela hustě a na odbočkách poctivě ukazovali změnu směru trasy. Byl jsem sám, ale byl jsem spokojený, stále jsem byl přesvědčený o tom, že v druhé půlce některé zoufalce určitě předběhnu.

8. km - můj tragický omyl - zabloudil jsem

Můj tragický omyl, resp. mé tragické zakufrování přišlo nenápaně, jak už to bývá, cca na 8. km. Trasa se střídala mezi poli a lesy ale nebylo kde z ní odbočit, takže jsem si v klidu běžel. A pak jsem si nevšimnul, že jsem měl u jednoho pole odbočit doprava do lesíka ke Kajloveckému rybníku (to vím samořejmě až nyní u PC, kdy jsem se díval na můj záznam trasy z mého Garminu), pořadatelé samozřejmě nikde. Zmýlen jsem pokračoval rovně do kopečka po poli. Na poli žádné značky nejsou, to dá rozum, ale polní cesta tam byla a tak jsem po ní běžel vpřed nahoru. Znervóznil jsem, až když jsem vrazil do lesa, kde jsem neviděl žádné očekávané červenobílé fáborky. Ale ani šipky na stromech, nic. Až po chvíli jsem se trošku uklidnil, na stromech jsem objevil bílé šipky úplně stejného tvaru jako bylo naše značení, s jednou malou výjimkou – šipky byly sice bílé, ale uprostřed měly červený puntík, ty naše měly puntík zatím vždy bílý. Nijak mě to nerozhodilo. „Prostě jsou to značky z loňského ročníku, o níž pořadatel psal, že na trase taky budou,“ řekl jsem si a běžel podle nich. No bylo to samozřejmě blbě! Jak jsem se dozvěděl později, byly to značky jakésiho cyklozávodu. To jsem v tu chvíli ale jaksi netušil.

Šipky mě dovedly až k hlavní cestě mezi Opavou a Porubou a tam jsem si konečně uvědomil, že je něco špatně. Nikde nikdo a nic, šlus. Ani pořadadatelé, kteří u přeběhů hlavních silnic kvůli bezpečnosti asistovali, ale ani šipečka. Ani bílá, ale ani červená ba ani fialová. Kde nic tu nic, jen švistící auta. Smutně jsem se podíval na břicho, kde normálně mívám ledvinku a v ní většinou i mapu závodu. Ano, byla v autě. Zaklel jsem a začal zmateně pobíhat mezi rychlým auty sem a tam. Řidiči si museli myslet, že jsem se zbláznil. Nevypadal jsem na to, že vím co chci dělat.

Stále bloudím

Po asi 5 minutách zmateného pobíhání se na cestě vynořil starší pár houbařů. Ptám se jich na Hradec nad Moravicí, na zámek. Poslali mě kousek po cestě a pak, že se dá odbočit do lesa na lesní cestu, po které se také dostanu až ke zmíněnému zámku.

Nezbývalo mi než poslechnout je. A tak jsem tam odbočil a po lesní cestě s žádným značením jsem začal zoufale stoupat nahoru. S hrůzou jsem si uvědomil, že kromě mapy nemá ani mobil, kterým bych si mohl přivolat pomoc, ale ani žádné pití a ani peníze, no prostě nic. Jen žízeň, vyschlé rty, unavené nohy a vztek.

Tak, o čas už asi nejde, teď jde o to nedostat se ještě více mimo trasu a posléze neleknout žízní či jiným způsobem bídně nezhynout.

Dřevaři s malotraktorem mě zachraňují

Běžím lesem do kopce a přemýšlím, co udělám, když se octnu úplně někde jinde než je cíl. Nemám u sebe vůbec nic. Mé černé myšlenky náhle přeruší řev malotraktoru, kter se řítí z kopce proti mně. Dva lesní dělníci vezou dřevo. Zastavuji je, abych se jich zeptal na cestu. Udiveně koukají na mé startovní číslo 27 a zřejmě přemýšlí, kde jsem se tam vzal. Vysvětlil jsem jim, že jsem závodil a pak zabloudil. Dělníci naštěstí značení našeho závodu viděli, posílají mě proto po cestě v mém směru další, asi 2 km nahoru, kde mám odbočit k hájence, že prý tam jakési červenobílé fáborky viděli.

Jsem zpět v závodě? Spíš jen na trati

Měli pravdu, po 2 km narážím opět na naše značení, jsem nadšen. Nikde sice už není ani noha, a občerstvovačky, které bych potřeboval jako sůl, jsem už asi také definitivně minul. Na druhé straně mám radost, že jsem zase zpět na trase. Vydávám se proti šipkám běhu, protože vím, že je tam trasa vedena v jakési smyčce, tak abych neminul nějakou tu kontrolu na trati. Pak potkávám spásu. Děvče s pejskem, o níž vím, že se také účastní závodu, protože jsem s ní prohodil pár vět už těsně po startu. Ostatně startovní číslo má pejsek i na sobě. Dívka se mě pobaveně ptá, kde se tam beru, že všichni už jsou v trapu a já navíc běžím úplně odjinud než bych měl. Vysvětluji jí moje bloudění, a ptám se na pořadatele popř. občerstvovací stanici. Vysvětlí mi, že tu jsem opravdu minul ale že už tam prý stejně nikdo není, tak aťneblbnu a běžím normálně ve směru závodu. Když vidí mé vyschlé rty, podělí se se mnou o svou vodu. „Božátko,“ řekne mi, 50 letému chlapovi, zatímco já chlemtám její vodu s vervou větší než její pes. Její voda mě zachrání. Tím jí za mou záchranu děkuji, podle výsledkové listiny se dozvídám, že se jmenuje Laďka. „Rychle poběž do cíle,“ pobídne mě. Pochopím, že ona se svým pejskem běžecké ambice na závodě nemá a v klidu procházkou pokračuje po trati.

Pořadatelé odstraňují značení

Rozběhnu se tedy dolů z kopce k řece, do Hradce nad Moravicí. Nyní už s mnohem lepší náladou. Když seběhnu dolů až do města, potkávám pořadatele. Udiveně se mě ptají, jestli vím kudy mám běžet. Odpovídám, že ne, ale že se snažím po značkách. „No, ty právě totiž už odstraňujeme, my mysleli, že na trati už nikdo není,“ říkají omluvně a zároveň mi vysvětlují kudy dál.

Jsem v šoku, takže nyní už bez značek, no, fakt super. Podívám se na hodinky a je mi jasné, že jsem beznadějně poslední a že s tím už asi těžko něco provedu.

Se zoufalstvím pilota kamikaze si znovu vzpomenu na energii Chi a bláhově se ji snažím opět zapojit! Rozbíhám se na maximum a čekám, že běh převezme z 80% tajemná energie, alespoň tak se píše v knize.

Nic, ani ň, všechno musí oddřít mé bolavé nohy. „“Chi“ už asi dávno chlastá s ostatními v cíli,“ povzdechnu si a zpomalím, abych mohl opět popanout dech. Teď už mě nic nehoní a ani nic nezachrání. Závod je v pytli.

Před Brankami u Opavy opět potkávám další pořadatele. V rukou mají plno červenobílých fáborků – jdou směrem od cíle a uklízejí trasu. Nic nového, usmějuji se na ně a zeptám se na cestu. Do cíle chybí asi 5 km. Loukami a poli se nakonec šťastně dostanu až do cíle.

Když z dálky uvidím, že nafukovací cílová brána ještě stojí, vítězně se usměji. Po té, co mi odstranili pořadatelé z trasy značení, jsem rád, že bránu ještě nevyfoukli.

Při těchto myšlenkách si vzpomenu na mou dávnou historku. Na týdenní kurs windsurfingu, který jsem absolvoval cca před 25 lety na Žermanické přehradě. Na konci kursu jsme totiž měli závěrečný závod – jakousi regatu, která spočívala v co nejrychlejším obeplutí 3 bójí umístěných na přehradě. Tehdy, když se mi podařilo první dvě bóje konečně obeplout a začal jsem se vcelku úspěšně se svým surfem blížít i k té poslední bóji, koukám, jak pořadatelé k mému velkému zděšení a zklamání všechny bóje odvážejí, včetně té, kterou jsem ještě neobeplul. Když jsem nakonec připlachtil k břehu i já a zeptal se, proč mě nenechali závod čestně dokončit, dozvěděl jsem se, že závod prý nebyl pojatý jako noční.

Šťastný konec, do cíle jsem dorazil i já

Ale zpět do Opavy. Do cíle jsem doběhnul v neuvěřitelně ostudném čase 2:55:18 jako zcela poslední napříč všemi kategoriemi. S výjimkou Laďky s pejskem, která v klídku došla asi o 20 minut po mě. Vlastně mě zachránila svým posledním místem podruhé, ale vzhledem k tomu, že závod pojala spíš jako vycházku se psem a vzhledem k tomu, že se měřím zásadně v kategorii mužů, je to chabá náplast na můj výbuch.

V cíli mi to kolega z práce Honza Jedlička dává sežrat se vším všudy. Má z toho skoro vánoce, mé bloudění totiž předvídal. Kolega ze Seitlu Pavel mi pobaveně sděluje, že mi nadělil celou hodinu, sám skončil ve své kategorii na bedně, na 3. místě. A další běžecký kamarád Marek Škapa mi s velkým pobavením sděluje, že jsem na výsledkové listině opravdu poslední a to s půlhodinovou ztrátou na předposledního.

Večer po vodě rozvažuji, zda si nenajdu na stará kolena nějákoho jiného koníčka. Nějákého, který by mi šel lépe. A na běhání že bych se jako už vykašlal.

Nakonec jsem se rozhodnul. No, však oni se ti pořadatelé taky za čas naučí ty tratě značit tak, abych se i já bezpečně dostal do cíle.

Takže?

Běhám dále :-)

DSCN6798.jpg

Štastně v cíli: vlevo - Pavel Pivko, vpravo Honza Jedlička

Výsledky najdete zde.

Správná trasa závodu:

mapaKros.jpg

Mou bludnou verzi můžete shlédnout zde.

PS: Nakonec mám v závodě přece jen nějaké prvenství - naběhal jsem celkově o cca 2 km délkově a 100m výškově navíc než ostatní účastníci závodu :-)

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 21.10.2013 7:33 | karma článku: 16.04 | přečteno: 1267x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 46 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.21 | Přečteno: 326 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6224

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...