Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

28. 05. 2017 15:47:05
Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

Od podzimu loňského roku se proti mně všechno spiklo. Myslím zdravotně, anebo se žádné spiknutí nekoná, jen prostě roky nezastavíš. Ať je to jak chce, já se jen tak nedám!

Začalo to v říjnu, kdy se mi zničeho nic objevil před levým okem jakoby černý kouř, který se neustále pohyboval, jako by vám před okem pořád někdo pouštěl cigaretový dým. Při každém pohybu oka se vždy rozpohyboval. Hrozně jsem se vylekal a okamžitě navštívil oční pohotovost.

A výsledek? Žádná radost. Údajně je to natržený sklivec od sítnice, který uvolnil hromadu zákalů a zákalků ve formě toho dýmu. Nedá se s tím nic moc dělat, je to prý docela nebezpečné vzhledem k možnému narušení sítnice. Kapete si Jodit draselný, musíte být co nejvíce v klidu a modlíte se, aby kapky zabraly. Běhat samozřejmě nesmíte (otřesy by to mohly zhoršit).

Náladu mi nepřidal ani kamárád Roman (doktor), který s námi chodí běhat a kterého jsem se ptal, jestli kapky mohou pomoci.

Lakonicky mi sdělil, ať si o nich moc neslibuju, že už na medicíně si mladí medici tradovali říkanku: Nemáš li co dáti, dej Kalium jodati! (Tedy jodit draselný).

Takže podzimní běžecké závody jsem odpískal, propadlo mi několik závodů, mezi nimi Vinařský maraton nebo Athenský maraton.

V hrůze jsem se pak probíral googlem, abych zjistil něco o mé oční nemoci. Nakonec jsem narazil na diskusní fórum na adrese Sklivec.cz! (ano na internetu najdete i tohle!). Ale to jsem neměl dělat vůbec. Nebyla to žádná veselá diskuse, naopak, pisatelé se tam předháněli v hrůzách, které se jim s touto a podobnými diagnozami dějí a jak kvůli mihotání před okem pomalu ale jistě spějí k šílenství a k sebevraždě! O sebevraždě tam opravdu mluvila většina. Když jsem si přečetl, že poslední příspěvek tam byl datován cca před 2 lety a dál už nic, usoudil jsem, že pisatelé nemluvili jen tak do větru a sebevraždu zřejmě úspěšně dokonali a to dost možná i společně!

Zakázal jsem si hledat zdravotní informace na internetu a snažil se na to nemyslet. A Kalium jodati dost možná nakonec zabralo, protože před vánocemi se situace v oku zlepšila téměř cca 80% a dokonce mi paní oční doktorka dovolila začít opatrně s během!

Byl jsem nadšen a začal s běháním. Bohužel ne dlouho, konec roku – viroza, horečka a 3 týdenní kašel mi další trénink znemožnil. Každá teplotka jednou přejde a tak jsem se začátkem února těšil, že se konečně pustím do tréninku. Chyba lávky!

Začátkem února jsem si zajel na plánované lyže na týden do Itálie, kde ... ne ne ne, opravdu jsem ani jednou nespadl a bylo parádně. Ale po příjezdu z Itošky do Prahy (byl jsem na lyžích s kamarádem z Prahy, u kterého jsem pár dní ještě zůstal) jsem při vynášení věcí z auta padl do pasti! Jinak se klandr o výšce asi 30 cm – barvy dlažby na parkovišti opravdu nedá nazvat. Projektant tím možná nezamýšlel asi nic zlého, jen nechtěl ať se neparkuje přímo před vchodem do domu. Bohužel tím nastražil i neuvěřitelně zákeřnou past! V téměř úplné tmě jsem chtěl přejít zpět k autu – šikmo přes parkovací místa a tak to byla nejbližší trasa k dalším vratům vedoucím na ulici a toho kovového zábradlíčka jsem si prostě nevšiml.

Výsledkem byl těžký pád plnou váhou mých 90kg na levé koleno a silná bolest v koleni! Bolest do týdne přešla a vše se zdálo, že se hojí, jenže pak se něco zvrtlo a přesně 14 dní po úraze se z ničeho nic koleno tak zanítilo a oteklo, že jsem skončil ve špitále. Tam mi diagnostikovali rozsáhlý zánět kolene a nasadili na 3 týdny ortézu a 3týdny mě krmili mega dávkami Atb a ještě jsem si musel píchat něco jako heparin na ředění krve.

Když jsem se dal do kupy, byl duben a mě čekal za 3 týdny maraton v Praze.

Maraton jsem doběhl tedy s téměř nulovou přípravou a podle toho to taky vypadalo, čas převyšující 5 hodin a nesmírné trápení.

Konečně se tedy dostáváme k letošímu Hrbu! Letošní Hrb byl totiž načasován přesně 3 týdny po Praze. Takže jsem měl týden na regeneraci po pražském trápení a přede mnou výzva 55 km ve valašských nádherných beskydských horách. Mám na přípravu tedy 14 dní, nic moc, ale ani to mi nakonec nebylo dopřáno! V pátek 5 dní po Praze jsme měli z klubu MK Seitl na našem hřišti párty spojenou s oslavou skvělých výsledků mých kolegů (s mou výjimkou! :-)) v Praze na maratonu, zvláště pak naší Petry Pastorové, která PIM v ženách za ČR vyhrála!

Na párty bylo fajn, bečka s pivem, smažení vaječiny a skvělá atmoška. A pak to přišlo, kolega z klubu (nebudu jmenovat) tam přijel na fungl nové koloběžce a pořád, že si musíme všichni na ní (jako na kolobce) dát závod. Já to s pudem sebezáchovy odmítl a uchýlil se k bezpečnějšímu popíjení piva. Když se přihnala ohromná bouřka spojená s průtrží mračen a my se přemístili do klubovny pod střechu, zdálo se, že na koloběžkový závod již všichni zapomněli. Chyba lávky. Bouřka přešla, já si vyšel s pullitrem piva ven a tam koukám na kolegu, jak drží svou koloběžku láskyplněji než svu holku a s nadšením mi ji nabízí: „Víš, že jsi jediný, který na ní dnes nejel?“ „Ale mi to nevadí a klidně se bez té projíždky obejdu!“ odpověděl jsem. Jenže kolega začal tolik naléhat, že jsem mu podlehl a po 5 pivech a jednom panáku se postavil na tu nebezpečnou věc. Naposled jsem na ní jel někdy v předškolním věku! Hned při první asi 20 metrové zkusmé projížďce jsem lehce chtěl přibrzdit. Bohužel levou, tedy přední brzdou. Ta byla na nové koloběžce tak citlivá, že se koloběžka po lehkém přibrždění okamžitě a na fleku naprosto neočekávaně zastavila! Na rozdíl ode mne. Já jsem pokračoval nyní už nikoliv v jízdě, ale v letu. Ano, přistál jsem na asfalt svou vahou 90 kg + 5 piv přímo na mé nedávno zanícené koleno! Do minuty bylo znovu zraněné a odřené koleno plné výpotku (vody) a já nešťastný odjel okamžitě domů.

Koleno jsem okamžitě doma zabalil do priesnitze a střídal to s ledem. To trvalo rovných 10 dní.

Léčba zabrala, výpotek se ztratil, ale po těch peripetiích s kolenem se něco stalo zřejmě s žílami a začal mi natékat levý kotník.

To bylo minulý týden. S lítosti jsem se přehlásil na Hrbu na „dětskou“ 30 km trasu, nicmně jsem začal pochybovat, zda se vůbec zúčastním. Když kotník natékal dál, napsal jsem na web Hrbu, že registraci prodávám!

Jenže, nejen že nikdo o moji registračku nejevil zájem, naopak, napsal mi Radek, pořadatel Hrbu: Georgisi, to nemyslíš vážně! Vždyt Hrb bez tebe už nebude Hrbem!

V tu chvíli jsem si uvědomil, že to, zda se zúčastním Hrbu nebo ne, není už až tak úplně moje soukromé svobodné rozhodnutí. Uvědomil jsem si chtě nechtě, že Hrb není jen o vítězích, ale že má taky své maskoty! A poprvé za těch 5 let jsem si přiznal, ať se mi to líbí nebo ne, že mi tato role na Hrbu (a taky na YES Jesenický maraton, který pořádá rovněž 3THX v srpnu) byla zřejmě nemilosrdně přisouzena.

Rozhodl jsem se ve čtvrtek zajít k mému doktorovi a poradit se s ním. Ten se mi podíval na kotníky a potvrdil mi, že tam bude nějaký žilní problém nebo nedostatečnost a napsal mi žádanku na žilní vyšetření. Opatrně jsem se ho zeptal, jestli mohu i trošku sportovat a že mám v sobotu hezký běžecký závod na Soláni a hned jsem mu i řekl, že jsem se přehlásil na kratší trať. „No, jestli to nebude moc dlouhé, a poběžíte s kompresními ponožkami, tak proč ne – ono by to mělo těm žílám spíše prospět“ nadchl mě doktor. O tom, že ta ktratší trasa má 30 km jsem už raději pomlčel a běžel si rovnou od doktora koupit fungl nové kompresky.

A tak jsem se ve čtvrtek 2 dny před Hrbem nakonec rozhodl na to jít! Po Praze naběháno kilometrů 0, slovy nula! Před Prahou naběháno kilometrů minimum, vlastně taky skoro nula! Uklidňoval jsem se jen, že jsem se přehlásil na „dětskou“ trasu! :-)

A tak jsem se v sobotu ráno spolu s Bugym, Willym, Romanem (to je ten doktor Kalium jodati :)) a dalšími známými (na fotce ještě Zuzka, Libor a Elen) ocitl na Čartáku na startu 5. ročníku Valašského Hrbu. Organizace jako vždy stoprocentní, při registraci se vítám s holkami z Báječných žen v běhu, které už klukům z 3THX tradičně pomáhají s organizací, vítám se také s Radkem Černínem, hlavním organizátorem a autorem tohoto již tradičného běhu. Willy se zbaběle přeregistrovává na dětskou trať, měl běžet 55, ale říká, že se dnes necítí. Bugy, ten je na 30-ce zapsán už od začátku, takže jediný hrdina je Roman, který jako jediný z nás odolává a zůstává zapsán na „dospělou“!

V 10:00 startují borci (včetně našeho Romana) na nejdelší trati 55 km, poprvé za 5 let tam chybím a jen jim tleskám jako divák.

O půlhodiny později startujeme my na „dětské“! Tentokrát mi skutečně nejde vůbec o čas, jde mi jen a jen především o to zkusit, co to udělá s mým kolenem, kotníkem atd.

10:30 nadšený dav vybíhá na 30 km směr Soláň, Vysoká, Třeštík a Bumbálka a zpět.

Vybíhám velmi opatrně a pomalu, takže není divu, že už na 1. km jsem vlastně mezi posledními, ale to je to poslední, co mě zajímá. Soustředím se na pomalé ale jisté tempíčko a poočku sleduju levý kotník a taky levé koleno, přece jen bylo ještě před pár dny plné vody. Kotník se zdá býti OK a koleno taky. Tím, že se nikam neženu, se mi běží velmi příjemně. Prohodím pár slov s posledními opozdilci a pak už běžíme roztráni každý sám. Kochám se přírodou a jsem nadšený z toho, že vůbec běžím! Ještě ve středu by mě to ani nenapadlo.

Tradičně asi 3 km před Vysokou mě dohánějí rychlíci z 20 km trasy, kteří startovali ještě půlhodiny po nás. Ti se točí před Vysokou a tak se před Vysokou my opozdilci z 30-ky mícháme s nejrychlejšími mladíky z 20. Jeden z nich Ondra Kukla mě poklepe po rameni a povzbuzuje – přidej Georgis, do toho! To mě potěší a povzbudí zároveň. Tito rychlíci mě předbíhají minimálně dvojnásobnou rychlostí, než se sunu já. Stydím se a tak se snažím taky přidat. Vydržím to až před Vysokou, tam se dvacítkaři točí a upalují zpět. V prudkém výšlapu na Vysokou už tedy mašíruju sám a tak zvolním a odpočívám. Poprvé pociťuji, že absence tréninku je citelně znát.

Z Vysoké sbíhám vcelku relativně svižně a těším se, že se před výběhem na sjezdovku na Třeštíku potkám v protivce s rychlejšími kolegy a známými. Na občerstvovačce pod sjezdovkou nenechávám nic náhodě a vědom si, že jsem jeden z posledních, krmím se melounami se slovy, že až poběžím zpátky, už na nás opozdilce žádné nezbydou. V tu chvíli slyším za sebou Willyho: „Nekrm se pořád a přidej!“ Otočím se a závidím Willymu, že už má poslední tvrdý výšlap na sjezdovku a otočku na Bumbálce za sebou. Má náskok přede mnou určitě hodně přes půlhodiny.

Mi to nevadí a lezu do kopce, potkávám postupně v protivce všechny své sbíhající známé, Danuši, Bugyho, Lenku členku, Libora Dziekanika a další známé tváře. Potkávám i ležícího Lukyho (Podoláka), který fotí sbíhající běžce. Pozdravíme se a prosím ho ať na mě počká, až budu sbíhat i já. „No jo, ale za tebou už moc lidí není, tak dělej, ať tu nemusím čekat dlouho!“. Cesta k otočce na Bumbálce je nekonečná, určitě několik km! Když se ji konečně dočkám, uvědomuji si, že jsem totálně vyčerpán!

Jestli mi ještě někdo někdy řekne, že 30 km je dětská trasa, osobně mu rozbiju dršťku!

Uvědomím si, že druhá půlka nazpět bude velmi drsná a ještě těžší než rápení v Praze. Bez tréninku je to opravdu na h.... na nic! Když seběhnu z Bumbálky, na občerstvovačce ještě pár zbytků nejen melounů je a tak nikam nespěchám a znovu se krmím a piju, dávám si i pivo! To je báječný ionťák na znovunakopnutí. Předbíhá mě mladá děvčica, za mnou už mnoho lidí není (tak 4) a tak se snažím běžet za děvčicou. Doběhnu ji a předběhnu, za chvíli zase ona předběhne mě a pak běžíme mlčky pár km skoro spolu. Vlastně se podporujeme navzájem. Nedá mi to a představím se. Ahoj tak jak to jde? Jak se jmenuješ, kde děláš atd... Děvčica je velmi přjemná a sdílná. Jmenuje se Katka dělá setřičku na JIP v Úrazové nemocnici v Brně.

Bavíme se spolu a běžíme spolu. Když nemůže ona, povzbudím ji, když chytí křeče mě, ona počká na mě. Je to super. Protože oba jsme na tom byli fyzicky podobně - na dně. Abych ji psychicky povzbudil, vykládám ji o mých nočních halucinacích pod Karlštejnem na pražské 100, která měřila 132 km a trvala mi noc-den-noc a ještě kousek dne. V cíli mi Katka posléze řekla, že mé hrůzostrašné skazky o halucinacích ji moc na psychice nepřidaly. Přesto jsem to nevzdali a snažili se (kromě stoupání) běžet až do cíle.

V cíli přišla strašná úleva hlavně nad tím, že už mě nečeká dalších 25 km, jako jiné roky. Letos, nejen že bych to nedal v limitu cca 8 hodin, ale letos bych to vůnec neuběhl!

Vítá mě Willy i Bugy, dávno jsou osprchováni a po jídle! Všude plno lidí, skvělá atmosféra, vyhlašují se vítězové kratších tratí a postupně dobíhají padesátkaři.

Po ledové sprše si dám gulášek. Poprvé vím jak chutná! Je skvělý. Předchozí roky jsem si ho nikdy neužil, neboť nikdy na mě nezbyl. Tedy kromě loňska, kdy mi vyškrábali z hrnce alespoň šťávu! :)

Dávám si zasloužené pivko, chutná božsky. Čekáme už jen na Romana. Je to příjemné čekání s Katkou, Willym, Bugym, Danuší a dalšími známými.

Kouknu na kotníky – levý se od pravého neliší, je to OK. Radek Černín to příhodně nazve: To je prostě léčba během!

Jsem z letoška nadšený, nejen že jsem ještě před pár dny vůbec neměl běžet, ale zjistil jsem, že 30 km trať není vůbec dětská! Že je naopak skvělá a že pro mě má tato trasa proti loňsku samá pozitiva! Posuďte sami:

Na trati se poznáte s mladými děvčicemi, na dlouhé bez urážky je žen velmi málo a těch pár, co jdou na nejdelší trať, je tak moc dobrých, že nemáte šanci jim stačit, natož si s nimi povídat.

Guláš v cíli zbyde i pro vás.

Vidíte vyhlášení vítězů – ty jsem viděl letos taky prvně. Když vzpomínám na předlonskou sezónu, tak to, když jsem dobíhal, tak v cíli pro mě nebyla ani doběhová brána. Dávno před tím, než jsem doběhl, ji totiž zkosila bouře! To se vám při třícítce nemůže stát.

A v neposlední řadě, nejste, s prominutím, tak „dojebani“ jako při padesátce. To ostatně potvrdil i Roman, který doběhl asi 13 minut před limitem v 18:00 a do stavu, který jsem právě v uvozovkách popsal, mu mnoho nechybělo.

Jak říkám 30-ka je super a příště se tím pádem určitě přihlásím na 30 km. Tedy, no příště prostě ....

No uvidíme ještě. Jestli dá zdraví, tak, jak se znám, se asi zase budu muset obejít bez cílového guláše.

Výsledky: Valašský hrb 2017

Autor: Georgis Fasulis | neděle 28.5.2017 15:47 | karma článku: 12.96 | přečteno: 577x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 830 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 936 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.