Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

21. 08. 2016 16:34:51
Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

Zúčastnil jsem všech 3 ročníků obou běhů, protože oba tyto závody patří k těm nejkrásnějším a pro mě díky jeho velmi tvrdým limitům také k nejtěžším.

Když mi letos v květnu na Valašském Hrbu utekl limit 8 hodin na 55 km trati poprvé utekl a to pouze o 4 minuty, těsně po závodě jsem si u Radka Černína, hlavního organizátora obou závodů, postěžoval na velmi tvrdý limit. Ten mi jen se shovívavým, ale neústupným výrazem ve tváři odpověděl: „Víš Jirko, když my máme své závody koncipované jako běžecké závody.“

„No já vím, ale Bůh je mi svědkem, že jsem se snažil doopravdy téměř celou trasu běžet,“ pomyslel jsem si už jen v duchu a šel si ofoukat své bolístky po velmi tvrdém závodě a v duchu přitom pomyslel, že už za 2 a půl měsíce se běží Jesenický maraton s limitem pouhých 6,5 hodiny. Je sice kratší – přesně 42 km, ale s podobným převýšením okolo 1800 m.

2,5 měsíce uběhlo jako voda v Ostravici a Yes byl tady. Poprvé, předloni jsem jej dal v čase 6:17, loni už to bylo za 6:24 a letos...? Trend se zdál jasný: Letost to bude pouze tvrdý a neúprosný boj s limitem.

Na Skřítek (Zázemí a Cíl závodu) jsme dorazili už v pátek večer v silné čtyřce: Bugy, Roman, Willy a já. Další neodmyslitelná ikona mých běžeckých kamarádů David, měl dorazit až ráno. Všichni jednoznačně lepší než já, srovnávat jsem se mohl akorát s Romanem, kterého se mi na delších tratích občas podařilo předběhnout.

Postavili jsme stan ještě než se setmělo a zamířili do restaurace pěkného penzionu Skřítek připravit se psychicky na zítřek. Přidal se k nám i můj kamarád Dan, který brázdí závody většinou sám. Kromě nás pěti už v restauraci byly pouze pořadatelé, kteří finišovali s nelehkou přípravou závodu. Tady musím složit poklonu pořadatelům, zorganizovat tak na logistiku obtížný závod, vlastně dva závody (běží se zároveň i varianta 1⁄2 maratonu) není vůbec jednoduchá záležitost. Běží se dva závody po hřebenech Jeseníků, každý z nich začíná jinde než je cíl – maraton v Ramzové, půl maraton na Červenohorském sedle. Pořadatele musí na 700 závodníků do obou míst ze Skřítku ráno převést autobusy, k tomu se výtečně starají o batožiny, které z obou startů převážejí do cíle, musí připravit a zásobit několik občerstvovacích stanic (Šerák, ČH sedlo, Švýcarna, Ovčárna, Jelení studánka) atd. Vše musí klapnout, je to nejen logisticky skutečně mnoho nelehké práce.

A tak není divu, když se Radek Černín, který právě dával všem poslední pokyny kdo kdy kde a co, najednou zeptal: „Stále mi chybí jeden člověk, nenašel by se zde třeba někdo z běžců, který by se vzdal běhu a šel nám pomoci?“ Opatrně a bázlivě s myšlenkou na poslední šanci jak se vyhnout zítřejšímu trápení, zdvihám ruku. Radek je nekompromisní: „Ty ne! Ty se budeš zítra bít s limitem!“

Po večeři a dvou předstartovních malých pivech jdeme spát už okolo 22 hodiny. Ve stanu se moc nevyspím, nervozita, tvrdé lože (nechápu proč se mé karimatce říká samonafukovací, když ona je především samovyfukovací!) a opilci venku vydrželi s rámusem až do 1⁄2 třetí hodiny ranní. Když je alkohol konečně zmohl a utichli, začali pro změnu štěkat a výt psi v podstatě až do rána.

Ráno se k nám přidal David a už nás všechny odvážely busy na start do Ramzové – vše klapalo na jedničku. Počasí super, mírně chladno, ale ne moc. Na startu se zdravím s dalšími známými z mého klubu MK Seitl a také se zdravím se známou ikonou bosého běhání v sukni s Tomem Zahálkou.

Vzpomínáme spolu na Jesenický maraton před dvěma lety, kde jsme se na trati poznali a kde nás chytla v závěru příšerná bouře a průtrž mračen, díky které jsem Tomáše nakonec udolal a v závěru ho předběhl. Přece jen seběh ze Ztracených kamenů, kde se stezka změnila v dravou řeku byl v botech jistější a rychlejší než v tenkých sandálech bosoběžce.

Ptám se Toma, zda si troufá a zda jde letos celou část naboso. Ukáže mi za pasem svého kiltu tenké sandálky a řekne, že naboso by to na těch šutrech na Ztracenkách bylo jen trápení a boj s limitem.

Hm, ukážu mu své nové Assicsy na nohou a dodám: „Tyhle stály trojku a boj s limitem to bude na tuty!“

Přesně v 10 všichni nadšeně vystartujeme. Dav 300 lidí se dá do pohybu směr 1351 m vysoký Šerák. První 2 km běžíme všichni pohromadě a opravdu běžíme, ten pořádný stoupák na vrchol hory přichází až na 3. až 5. km. Za můstkem přes potok zahlídnu hned u pěšiny nádherný obrovský hřib. Zastavuju, ostatní mě obíhají, ti nejbližší do mě narážejí. Omlouvám se, zapomínám, proč tu jsem a jdu nadšeně pro hřib se slovy: „Tohle tady přece nenechám.“ Hřib má cca 0,5 kg. „Tamhle máš další,“ hlásí mi další běžci, kteří mě předbíhají, „ a tam je ještě jeden,“ hlásí další běžec. Pomaličku je sbírám a dávám opatrně do batohu s camelbekem. Ten je rázem o kilo těžší. Vůbec mě to nezajímá, já houby totiž miluju.

Když se zase vydávám dál na trať, zjišťuji, že mě téměř všichni předběhli. Kašlu na to a běžím dál. Při stoupání na Šerák funím jako lokomotiva a na houby zcela zapomenu. Stoupání není moje silná stránka, naopak, stoupání je má nejslabší stránka a tak není divu, že mě předbíhají i poslední opozdilci. To mě naštve a snažím se přidat, letos mám sebou poprvé i hůlky právě proto, aby mi pomohly v nejstrmějších úsecích. Zabírám na plno a zjišťuji, že doháním dvě holky. Potěší mě to a přidám ještě více, když je pomalinku a funící konečně dojdu a předejdu, zklamaně zjišťuji, že se vůbec nejedná o závodnice, nýbrž o obyčejné turistky na procházce po Jeseníkách.

Těsně pod Širákem se za mnou objevuje známá postava. Je to Tomáš Holas, ředitel celého závodu. Když mě dožene, lakonicky mi sděluje:

„Já to sbírám zezadu,“

„Jsem poslední?“ ptám se opatrně.

„Né, za tebou je ještě 5 lidí, ale jeden z nich už to vzdal, právě proto bych chtěl jen pro info sdělit, že ti, kteří nebudou moci, mohou využít odvozu zároveň s občerstvovačkami na Švýcarně či na Ovčárně.

Zastydím se a cítím, jak se červenám.

V tu chvíli mi naskočí v hlavě známá scénka z Marečka, kdy třídní Abrhám sděluje před Sovákem: „...mimochodem Ti, žáci, kteří cítí, že je studium nad jejich síly, tím samozřejmě nemyslím přímo Vás Kroupa, mají možnost v pololetí na vlastní žádost opustit školu, aby se tak vyhnuli nepříjemnému faktu propadnutí.“

Zamyšleně stoupám dál a úplně jasně slyším Tomáše Holase jak s vážnou tváří říká:

„Mimochodem ti běžci, kteří cítí, že je tento závod nad jejich síly, tím samozřejmě nemyslím přímo tebe, má možnost závod dobrovolně předčasně ukončit na jedné z našich občerstvovacích stanic, aby se tak vyhnul nepříjemnému faktu nedoběhnutí v limitu.“

Samozřejmě to neřekl, v tu chvíli už byl Tom daleko přede mnou, aby mohl stejně informovat další opozdilce, ale já jej takhle ve své představě opravdu slyšel.

„Toho bohdá nebude, aby Fasulis z boje utíkal,“ řeknu si polohlasem a přidám do kroku. Na Šeráku jsem asi v 1:10 (mám 10 min zpoždění oproti předloňskému ročníku a asi 5 minut oproti loňsku).

„Dofuním k občerstvovačce, napiju se a jen z hecu se ptám: „Co ta ta kolobežka, ta už je asi v tahu, co?“ Abych vysvětlil, pořadatelé vyhlásili letos prémii koloběžku v cene 10.000 Kč,- pro toho, kdo bude první na Šeráku. Koukají na mě, jako bych spadl z višně jako by váhali, zda si dělám jen srandu anebo už blouzním z vyčerpání.

Místo toho mi Štěpán Knapík z X Trail Orlová (každým rokem pomáhá při organizaci YES i Valašského hrbu) se zcela vážnou tváří říká, že letos to podle mého času na Šeráku opravdu na splněný limit nevypadá a že mě nebude šetřit. Štěpán má totiž za úkol, až přeběhnou na Šeráku všichni běžci, běžet za ostatníma tak, aby v cíli akorát stihl limit. Takový limitní zametač, limitní čára pro nás vzadu.

„Já vím, když on je ten Šerák každým rokem tak nějak vyšší!“ povzdychnu si smutně a rychle se vydávám dál – směr Keprník – po mírném seběhu další stoupák.

Při stoupání na Keprník jsem už sám s tím, že stále v horizontu některé opožděné běžce vidím. Snažím se jich držet. Při seběhu z Keprníku na Červenohorské sedlo si konečně "spočnu" a rozběhnu se dolů, konečně si užívám (seběhy si vždy užívám). Při seběhu se mi je podařilo doběhnout – pár běžců a pár běžkyň, no asi dva. Na ČH sedle je konečně první pořádná občerstvovačka. Na hodinkách zjišťuji, že se mi na nich zastavil čas, já blbec zapomněl na svých Garminech vypnout Autostop. Takže hlídat si čas a podle hodinek nebudu moci. To pochopím naplno, když stoupám na Švýcarnu a v těch prudších stoupáních hodinky stále tvrdošíjně pípají, vypínají čas a hlásí autostop! Zařvu na ně: „Já přece nestojím, sakra, to fakt rychleji nejde“ Hodinkám je to fuk, rozbíhají se až když je můj pohyb rychlejší než nějakých 10 min / km (tak jsem to tam měl nevědomky ten autostop nastavený, to jsem zjistil ale až doma, hrabat se v nastavení Garminů během závodu, když jsem tuto funkci nikdy nevyužíval, nemělo cenu.

Na Švýcarně (asi v půlce závodu) jsem se s limitem začal pomalu loučit. Štěpán mě dávno předběhl. Přesto jsem se rozhodl jít naplno i dál a to jsem cítil, že jsem totálně vyčerpaný.

Vzpomínám si, že loni jsem si na asfaltce za Švýcarnou od běhu odpočal a větší část jen šel. „Jestli se chci k limitu přiblížit, musím běžet,“ řeknu si neúprosně a rozběhnu se. No, rozběhnu... jsem rád že se na to ploužení nemusím dívat, okolojdoucím turistům při pohledu na můj „běh“ možná naskočila myšlenka, zda zde nemají poslední soustředění před svými OH paraolympionici.

Asfaltka k rozcestí u Pradědu stále nenápadně stoupá čím dál strměji, přesto stále cupitám (ve skutečnosti si myslím, že běžím), když se dostanu na úroveň jednoho mladého páru. V tu chvíli jsem zcela vyčerpán mým běho-cupitáním a přecházím na chůzi. Přitom není možné neslyšet, jak ten klučina té své dívce říká: „ Víš co mě štve nejvíce? Že člověk se těší na Jesenický maraton a protože je dlouho dopředu vyprodaný, tak má smůlu a pak tu potká takové lidi, které to vůbec nebaví!“ To už nevydržím, otočím se a nekompromisně zařvu: „Ale mě to baví, i když to tak nevypadá!“ a z trucu se z posledních sil rozeběhnu do kopce k rozcestí na Praděd.

Na odbočce na Praděd míjím v protivce další běžce, kteří se po otočce už vracejí. Zahlídám dokonce Dana a taky Lenku Wagnerovou. Zdravíme se a ona mě mocně povzbuzuje, ať vydržím. Zas takový náskok nemají, zatnu zuby a běžím do kopce až na Praděd. Na vrcholu jsem přesně v čase 4:23:23. Letmo si vzpomenu, že loni jsem tam byl lehce po 4 hodinách. Tvrdě počítám, vím, že na Ovčárně musím být cca 2 hodiny před limitem, jenže já jsem teprve na Pradědu. Když pudu naplno, tak za 1:50 se dá posledních 12 km z Ovčárny stihnout, to by znamenalo, že bych tam musel být nejpozději v čase 4:40. Počítám a zjišťuji, že na seběh z Pradědu na Ovčárnu mám nějákých 17,5 min. "Sakra to nedám," říkám si, přesto sbíhám maximální rychlostí a přemýšlím, zda je to 2 nebo 3 km nebo ještě víc. (Právě jsem to změřil na mapách.cz – je to rovných 3,5 km.) Na Ovčárnu běžím jak nejrychleji jsem schopen, mám pocit, že běžím minimálně 5min/km, ve skutečnosti jsem běžel 6:26, takže jsem tam v čase přesně 4:45. Jsem grogy, přesto to nevzdávám, odmítám polévku s odůvodněním, že nestíhám, jen si loknu piva, sním nějaký banán se solí (ano, při seběhu z Pradědu se ozvaly křeče) vypiju ionťák a vydávám se nahoru na Vysokou Holi. Je čas 4:48 – do limitu mám přesně 1 hodinu a 42 minut.

"To nedám, to nedám!" říkám si, přesto ze sebe mačkám maximum. Když vylezu Holi, pokračuje trasa nekonečnou náhorní planinou směrem k Jelení studánce. Není to úplná rovina, je to malinko zvlněné. Tělo se odmítá rozběhnout, když se o to pokouším, je to zase velmi pomalé cupitání. Když si na běh zase trošku zvyknu, zrychlím, že už to opravdu běh připomíná. Na horizontu vidím přede mnou pár běžců, mezi nimi jasně vidím také reflexní pořadatelskou vestu. To musí být Štěpán, to musí být limitní čára! Odhaduji to na 750m. Snažím se zrychlit, abych ho dohnal. Nedaří se, jsem rád že se vesta nevzdaluje.

Na poslední občerstvovačce na Jelení studánce se moc nezdržím, jen do sebe hrknu dva ionťáky a rychle spěchám dál. Nohy odmítají poslušnost, zakopávají i o nejmenší nerovnosti. Předbíhám pár běžců a běžkyň a málem se při tom zabiju, když zakopnu. "Takhle nakonec by to byla škoda," slyším za sebou běžkyni, kterou jsem předbíhal. "To jo," řeknu jen a valím dál, není čas na nějaké větší konverzace.

Na Ztracených kamenech (asi 4 km před cílem) jsem asi 20 min před limitem. Kameny beru po dvou, jistotu mi dodávají hůlky (loni bez hůlek jsem to slézal velmi opatrně a pomalu), v hlavě mi pořád zní „to nedám , to nedám". Koukám na hodinky, jsem asi 2 km před cílem a do limitu už méně než 10 min.

Přidávám na úplné maximum, předbíhám Libora Svozila, kolegu z klubu a přede mnou vidím fousáče – dobíhám ho. „Tak jsi mě přece jen dohnal“ říká. Je to Ota Kozlík, loni jsme taky dobíhali spolu. Běžíme spolu na maximum a dostáváme se na poslední asfaltovou rovinku v lese – do cíle asi 500m. Limit právě vypršel, přesto běžím na maximum, už je mi to jedno.

Najednou mě chytají v posledních stovkách metrů křeče, a to hned do obou nohou – změna povrchu. Ota se ptá, co se děje. Říkám smutně že křeče a kulhající jsem zase připomínal spíš paraolympioniky. Ota mě nechává za sebou a valí do cíle. Já běžím za ním i s křečemi, malinko polevily.

Do cíle dobíhám přesně v čase 6:33:09 tedy 3 minuty a 9 s. po limitu.

V cíli mě fotí Radek Černín a gratuluje mi, já na něj smutně, že není k čemu, že mi chyběly 3 minuty. On na to, že je to dobré. Usmívám se, jsem rád, že je to za mnou.

V tom se z reprobeden ozývá hlas legendárního běžce Zbyňka Cypry, který letos závod v cíli moderoval: „Cílem nám právě proběhla běžecká legenda Georgis.“ Tak teď mě dostal!

Do prdele, jaká já jsem legenda, co to mele. Ne že by mě to nepotěšilo, naopak! Na druhé straně si říkám sakra jestli já spíš nejsem jen takový maskot než legenda a vzpomenu při tom na legendárního (ano, taky byl legendou :-) ) létajícího orla Eddiho Edwardse, který se stal legendou ve skocích na lyžích právě tím, že zásadně skákal ze všech nejmíň.

Ale já přeci nedoběhl poslední, vytlačuji z hlavy myšlenku na létajícího orla, vždyť jsem doběhl na krásném 275.místě z 293 startujících. Přestávám v hlavě řešit, jak to Zbyňa vlastně myslel a přestává mi vadit i to, že mi ten zatracený limit utekl, endorfiny neskutečně působí, mám skvělou náladu.

S pocitem, že se nemám za co stydět, neboť jsem dal do závodu naprosto všechno, hledám mé kamarády. S gratulací přibíhá Willy a taky Tomáš Zahálka, oba už dlouho v cíli. Gratulujeme si navzájem i se Zuzkou Součkovou (bežela 1/2 maraton), známou propagátorkou ženského běhání a a velmi oblíbenou blogerkou odtud z iDnes.

A jak dopadli?

Tomáš Zahálka neskutečný čas 5:02:15 (kde jsou ty časy, kdy jsme spolu bojovali).

Od nás byl nejlepší David v hodně dobrém čase 5:22:23, který to nevzdal ani přes hodně nepříjemný pád už před Červenohorským sedlem, při kterém si až do krve sedřel ruce i nohy. Jeho velká houževnatost mu za odměnu přinesla ovoce v podobě zlepšení se skoro o hodinu oproti jeho poslednímu času na stejném závodě!

Dále pak doběhli Willy, Bugy, Dan a Roman, všichni v pohodě v limitu.

Až teď mi to došlo! Už vím, proč jsem ten limit nedal! Za vše mohou ty zatracené houby! Minimálně minuta při sběru a další minimálně 2 minuty navíc kvůli nadbytečné zátěži. A co je nejhorší, byly prožrané, téměř vše jsem vyhodil.

Autor: Georgis Fasulis | neděle 21.8.2016 16:34 | karma článku: 19.42 | přečteno: 830x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 577 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 936 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.