Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

8. 12. 2015 22:39:00
„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

Kdo někdy absolvoval Pražskou stovku, tak ví dvě zásadní věci – nikdy neměří 100 km (vždy více) a nikdy její trasa nevede po Praze, tedy alespoň její větší část nikoliv. A pak ví ještě další základní věci – kilometry označeny v itineráři měří často (alespoň je o tom přesvědčena většina účastníků včetně autora těchto řádků) více, než je v itineráři uvedeno a tak vznikl pojem Olafo-kilometr podle Olafa Čiháka hlavního pořadatele a nadšence, který tento úžasný podnik pořádá už 22 let. Každý absolvent P100 taky ví, že pokud trasa může vést nahoru přes kopec, tak tama opravdu vede.

Letošní P100 byla už v pořadí 22. a vedla prvních 60km nejprve z Berouna do Berouna v jeho okolí (Králův dvůr, Zdice, Kublov, Nový Jáchymov, Nižbor, Stradonice) a druhá část, ta delší, 70 km dlouhá pak nádhernou trasou z Berouna do Prahy přes Karlštejn.

P100 tedy měřila letos úctyhodných 130 km s výškovým převýšením +5500m. Přihlašoval jsem se na ni s velkým respektem, protože jsem věděl, co mě čeká. Svou první Pražskou stovku jsem totiž už absolvoval v roce 2012 a tehdy v mrazu až -14°C jsem ji po 33 hodinách na trase na 112.km, pouhých 10 km před cílem, předčasně ukončil. Přehlídl jsem tehdy kontrolu K19 kousek od Pražského Cukráku a vracet se 5 km zpět do lesa a hledat ji – na to jsem už, jsa totálně vyčerpán, nenašel sílu. To mě pak mrzelo neskutečně dlouho a nedalo spát až do dnes. V roce 2013, přiznávám na rovinu, jsem se „posral“ strachy, neboť jubilejní 20. Pražská stovka měřila celých 155 km, což by s mým orientačním smyslem bylo likvidační. Rok 2014 mi pak překazila na poslední chvíli nemoc a tak jsem se rozhodl syndrom Pražské stovky konečně pokořit až letos.

Délka 130 km byla na hraně mých schopností a počasí jsem se rozhodl vymodlit.

A pak už jsem si jen vystrašeně četl v propozicích: „Pořadatel výslovně oznamuje extrémně obtížný ráz dálkového závodu a vyzývá všechny potenciální účastníky ke zvážení svých schopností, možností a trénovanosti pro dané období závodu.“

Kdo se bojí, nesmí do lesa a na P100 už vůbec ne, uklidňoval jsem se. Zkušenosti z roku 2012, kdy jsme v mrazu zcela osamocen bloudil v okolí Slapské přehrady, mě přiměly nenechat tentokrát nic náhodě. Ihned po zveřejnění letošní trasy jsem si ji pečlivě naklikal do map.cz, přičemž mi prolítlo hlavou: Proboha, jak dlouho to asi pudu, když pouhé naklikání mi trvá celé dvě hodiny? Mapu jsem uložil do mobilu. K mobilu jsem nezapomněl přibalit power banku a pro jistotu si ještě připravil papírově tištěnou trasu ve velkém rozlišení (24 x A4). Sichr je sichr!

Start byl v Berouně v jedné z tamních základních škol v pátek 23:30.

Když jsem si tam do baťůžku zabalil všechny nezbytnosti, zjistil jsem, že nejde zapnout a váží snad 30 kilo či co?! Tak to asi nepůjde! Nekompromisně z batohu letěla většina věcí zase pryč: všechno náhradní oblečení (však je teplo), náhradní trenky (Na co? Copak se z toho závodu po...?), náhradní čelovka, (Stačí ti přece jedna! Na to, jak se mění v čelovce baterky v absolutní tmě, jsem v tu chvíli nepomyslel. Pryč letěly i další zbytečnosti typu gely, tatranky, tyčinky a .... ejhle – baťůžek byl najednou poloviční. A škvarky? Tak těch se nevzdám! Mňam!

Tak jdeme na to. S knedlíkem v krku (jako vždy před podobným bláznovstvím) jsem se přišoural na start, vyhledal Jožku, Jirku s Ondrou Římanků, abychom si popřáli hodně štěstí a najednou bylo odstartováno. Horda 280 bláznů vyrazila do tmy vstříc 130 km.

Ve startovním zmatku jsem úplně zapomněl, že mám zapnout sledovací krabičku – zařízení, kterým jsem byl poctěn Petrem Kostkou (známe se z běhání z Runga), a které mě mělo sledovat on-line na trase a ostatní tak mohli vidět můj pohyb na mapě přes internet. Touto věcičkou, kterou Petr a jeho přátelé chtěli na P100 poprvé vyzkoušet, poctili kromě mě i další 4 VIP persony závodu jako např. Radka Brunera, pozdějšího vítěze celého závodu. Takže hned za startem se snažím tu mršku zapnout, cosi na ní začne blikat a tak ji hodím do kapsy. Za chvíli mě dohání Petr s tím, že mě prý není na mapě vidět a tak jsem mu krabičku podal a ten ji znovu začal nahazovat – chvíli mačkal za běhu tlačítka až nakonec usoudil, že je to ok a podal mi ji. Hodil jsem ji zpět do kalhot a více se o ní nestaral.

První stoupání na Děd bylo ještě hromadné (celkem se stoupalo v závodě na Děd, 490 m vysoký kopec nad Berounem s rozhlednou na vrcholu hned 3x), ale hned při seběhu do Králova Dvora se štrůdl běžců roztáhl natolik, že jsme už běželi jednotlivě. Počasí bylo nádherné, celé odpoledne na berounsku propršelo, ale nyní již bylo po dešti a předpověď hlásila bez deště až do neděle, což bylo super (déšť při závodech nesnáším).

„Tento závod si budeš užívat každým krokem!“ přikazuji si, žádné nervování s časem apod. Nadšeně se rozběhnu a užívám si!

Na 10. km nás čeká první fixová samoobslužná kontrola. Ještě 31 takových (z toho 6 čipových) a neznámý počet tzv. tajných kontrol a jsme v cíli.

Kontrola K3 na Vraní skále je na 20. km a já jsem na ni přesně ve 3:15 ráno, vyškrábat se na ni zavání skoro horolezeckým výkonem. Při seběhu z Vraní skály mi blikne čelovka, přepíná se automaticky na minimální svítivost, s kterou si tak leda zavážete tkaničky, na běh to ale není. Znamená to jediné - baterky jsou v čudu. Sakra, tak to moc dlouho nevydržely. Nevadí, baterií mám dost (to si aspoň v tuto chvíli naivně myslím). Měním baterky a s hrůzou zjistím, že baterky se v noci v lese v čelovce bez čelovky druhé mění dost blbě (smutně vzpomenu na mou náhradní čelovku bezpečně uloženou v ruksaku v Berouně).

Rozednívá se. Běžím pomalinku, do kopce jdu, nic mě nebolí, závodní pole je natolik rozptýleno, že jsem většinou sám jen se svýma myšlenkami, jedním slovem užívám si.

Je ráno, jsem na 40. km, jsem v Novém Jáchymově, kde je pro nás v hospodě kromě čipovky připravena i skvělá polévka. Teplá polévka bodla, mňam. Vyhrknu k ní ještě kofolu navrch a běžím dál. Jsem sám, občas mě někdo předběhne, občas zase já jiného. Nad Novým Jáchymovem poprosím jednoho závodníka jestli by mě nevyfotil, vyhověl mi (viz obrázek). Dávám se s dotyčným do řeči, jmenuje se Honza. Od té doby spolu jdem více méně skoro až do cíle, hezky si povídáme, závod tak ubíhá mnohem příjemněji.

Před 9 ranní dorazíme na Čechrov - checkpoint K9 – nádherná skalní vyhlídka, vede k ní shora krátka asi 100 metrová cestička. Olaf nás před ní varoval: svah svádí k běhu, ale na konci je místo vyhlídky a pak už jen kolmá stěna dolů!!!! píše v itineráři Olaf. Pro nás ve dne je to vidět, ale varování platí hlavně pro rychlíky vpředu, co tam budou v noci. Dopadlo to dobře, žádní běžci se pod skalou nehromadili.

Píp – pípne mobilní zpráva. Martin, můj kamarád, mi píše, že mě sleduje přes ono zkušební zařízení a informuje mě: „Makej, z vás peti, co jste na te aplikaci, je Radek Bruner v cele, za nim je Honza Kotyk, pak ten z PRO5 (Petr Kostka pozn. autora), pak pani Jindrova a cele to uzaviras ty!“

Závěr smsky mě opravdu vyděsí. Abych to vysvětlil, paní Jindrová je hrdinka loňské Pražské stovky, když šla celou trať 3 dni a 4 noci v kuse a do cíle přišla v úterý nad ránem. Jestli Petr dal jednu krabičku i paní Jindrové, měl jsem jednu jistotu, poslední z této pětice nebudu! Teď čtu ale todle! Okamžitě se zastavuji a Martinovi odepisuji: „Delas si prdel?!!! Ze je to tak? To bude nejaky moc nepovedeny vtip anebo renonc, jinak to neni mozne!“ Odpověď přichází okamžitě: „Nedelam si prdel, opravdu to tak ukazuje!“ „Znáš Martina, asi tě jen tak hecuje,“ uklidním se. Tedy, aby bylo pro jistotu jasno, proti paní Jindrové nic nemám, naopak - tato dáma má veškerý můj obdiv, dokonce jsem s ní měl tu čest si popovídat na letošní LH24 a udělala na mě ten nejlepší dojem a její loňský výkon, kdy nespala 4 noci za sebou, je na její věk naprosto ojedinělý a obdivuhodný! Ale, že bych byl opravdu až za ní, zahlodá ve mě zase červíček?

Honza mi mezitím zdrhnul. Vykašlu se na pořadí, Radka už asi stejně nedoženu, a raději se pokusím dohnat mého nového parťáka Honzu. Povedlo se. Jdeme a běžíme zase spolu.

Následují další nekonečné kilometry. Ještě nás jich čeká 84! Vůbec si nedovedu představit, že bych to po probdělé noci mohl zvládnout, tělo se začíná nepříjemně ozývat – hlavně nohy – nejvíc bolí šlapky, vzpomenu na Tomáše Zahálku, známého bosoběžce a zastydím se, že si stěžuju, vždyť mám na nohou Asiccsy za bratru 3 litry s perfektním tlumením. Moc to nepomáhá. :-)

Po Čechrovu následuje Nižbor, Stradonice, Lísek a pak už se po druhé bude blížit Děd a vytoužený Beroun!

Ve Stradonicích jdeme po ulici prudce do svahu, když se se mnou dá do řeči místní sympatická paní: „Vy tu máte nějaký pochod? Viděla jsem vás už od rána více.“

„Ano, jdeme Pražskou stovku, je to 130 km a vede to všude možně, letos hodně tady u vás na berounsku, nakonec ale dojdeme do Prahy,“ odpovím a čekám cosi jako slova obdivu.

„Hm, tak to asi jdete špatně,“ řekne paní razantně bez jakékoliv známky obdivu. „Tady, kam směřujete, totiž už dál žádná cesta nevede! Ani pěší, jsou tam už jen rozoraná pole a nic víc.“

Hořce se na ni usměji a pokusím se ji vysvětlit: „Paní, vidíte tady ty černé šipky? Tady a další je tamhle před námi. Vidíte je?“ „No vidím, no a co?“ odvětí nic nechápajíc naše místní kolemjdoucí paní. „Tak to jsou tzv Olafo-šipky a ty většinou vedou tam, kde žádná jiná cesta nevede, takže jdeme správně, věřte nám,“ usměju se na ní a rozloučím se.

Střídáme běh s chůzi, podle toho jestli jdem do kopce nebo s kopce. Cíl je stále v nedohlednu.

Konečně Děd, už podruhé, docela se na něj těším, za ním je už pak jen seběh do Berouna a depo a zasloužená pauza. Před Berounem se potkávám s Jirkou Římankem, on jde už do druhé části – je to přece jen Jura! Já teprve do depa. Řekne mi, že už pokračuje sám bez syna Ondry, ten si vymkl kotník a musel v Berouně skončit. Uděláme společné selfíčko, popřejeme si hodně štěstí a Jirka jen dodá, že to už nehrotí a že ho určitě doženu. „Jasně, to by bylo fajn,“ dodám a rozběhnu se směr Beroun. Jirku pak uvidím až v cíli, podal neuvěřitelně dobrý výkon.

Tak, polovina je za námi, i když ta kratší. V tělocvičně jsem si nechal před startem jeden řízek právě pro tuto chvíli, s potěšením zjišťuji, že je na svém místě. S chutí se do něj pouštím. Zjišťuji, že mě bolí skoro celé tělo. Beru tedy i mou oblíbenou modrou pilulku (viagra to není! Jsou i jiné modré pilulky :-))

Vzpomněl jsem si na ty baterie a prohlídnu, jestli mám pořád ještě 2 náhradní sady. Mám, ale s hrůzou zjistím, že na té jedné mám na každém monočlánku udělanou fixem malou čárku – tak si doma značím baterky, které už jsou jeté, abych věděl, že tam ještě cosi je, ale že nejsou nové. Znervózním, toho jsem si při balení nevšiml, a začnu počítat. "Sakra, co když mi to nevydrží?“ ptá se mě mé opatrnější a bázlivější já. „Vydrží!“ odpovídá rázně odvaha. „Nevydrží“, „Vydrží“... „Dost, vole!“ napomenu se za hádání své váhavé rozpolcené osobnosti narozené ve vahách. Asi to vydrží, ale pro sichr ještě teď zajdeš do nejbližšího obchodu a koupíš si rezervní, sichr je sichr.

V nedalekém obchodním centru kupuji pack 10 nových baterek, co už? „No vidíš, za ten klid, to stojí,“ pochválím se za své rozhodnutí. O pár hodin později v noci budu toto rozhodnutí vynášet do nebe, ale nepředbíhejme.

S dobrou náladou a s chutí se pustím do druhého kola, ještě v Berouně mě dožene Honza, je to náhoda, nijak jsme se totiž nedomlouvali. A tak šlapeme už po třetí na Děda! „Jsi fajný, Děde, ale nezlob se, už tě mám plné zuby,“ řeknu polohlasem. Honza souhlasí a přitakávají i ostatní.

Následují kontroly K15 až K18. Už podle názvů je jasné, že s kopce to na ty kontroly nepovede, posuďte sami: Vysílač nad Studánkou, Ostrý – úbočí vrcholu na žluté značce, Plešivec vrchol a K18? Lhotka rozhledna. Hm, to asi v údolí taky nebude, že jo? Na co by se tam asi lidi rozhlíželi?

Až po K16 jdu s Honzou společně, pak přicházíme do Hýskova, na Náměstí je nějaká sláva, na koních zde přijíždí Mikuláš s družinou, na koni nechybí ani čert. Zatímco si je fotím, Honza si dává pivo, vybízí ke koupi i mě. „Kdepak pivo,“ usměju se, „dám si jedno, a tělo si řekne, že jsem v cíli, a .... to prostě nemůžu riskovat“, říkám rezolutně.

Využívám pauzy, musím si vsadit v Chanci, ne že bych byl na sázení závislý, ale účastním se v Chanci zajímavé soutěže, jejíž podmínka je každodenní sázka. :-) A tak, zatímco na mobilu projíždím kursy zápasů, Honza dopije a už je přede mnou, tázavě se ohlídne. „Běž Honzo, já tě doženu,“ houknu na něj. Nedohnal! Trasa totiž vede na Plešivec a to prudce nahoru a v kopcích jsem pomalý.

Mezitím se opět setmí, nasadím čelovku a šlapu zase sám. Nevadí, mám radost, že už přichází noc a že se trasa konečně přehoupla do své druhé půlky. No, do druhé půlky, podle kilometrů ano, ale podle cedulí? Ano, jsem na 80. km trailu z Berouna do Prahy a ve svitu čelovky čtu nahlas opět „Beroun“!!! Připadám si jako Otík z Vesničky mé střediskové.

Po nepříjemné silnici vede trasa naštěstí opět do přívětivého lesa a odtud do Lhotky u Berouna, malé vesničky. Nahoře na návsi na mě kouká s nedůvěrou několik chlapů.

„Asi tu mají nějaký závod,“ řekne jeden.

„Jo jo, Pražská stovka,“ uklidním je, že nejsem žádný zloděj ani vetřelec, i když s mou momentální blátivou vizáží se jejich podezíravým pohledům ani divit nemůžu. „Prosím vás, tady by měla být nějaká rozhledna, nevíte kudy k ní?“ Samozřejmě je nepotřebuju, mám na mobilu mapu s trasou, ale chtěl jsem navodit mezi nima a mnou přátelštější atmosféru.

„Jo jo, rozhledna tam je, to musíte tudyma, ale ona je na kopci, to si pěkně máknete!“

„Kde taky jinde, že?“ utrousil jsem už jen tak pro sebe a vydal se šlapat do tmy za Lhotku. Rozhlednu jsem viděl už z dálky – svítila do tmy. A překvapilo mě, že ten tzv. „šílený“ kopec, jak o něm místní mluvili, mi zabral tak 10 minutek. Hoši by si měli asi někdy zajet do hor, oči a nohy by jim přecházely.

Z rozhledny ve Lhotce vede asfaltka až do Vráže, tam je další čipovka (čipová kontrola) a hlavně občerstvení. Opět se potkávám s Honzou, dává si další pivo, závídím mu ho. To já si dávám pouze pořadatelské dva krajíce chleba se salámem a sýrem. K tomu dvě třetinky coly – vyhltnu je jak vodu – cukr a kofein z coly (či z kofoly) je pro vyčerpané tělo ten nejlepší ionťák.

Nečekám na Honzu a vyrážím dál, s mobilem s mapou se už bloudění nebojím. Čeká mě 15 km na Karlštejn. Chci tam být do 23:00, to se mi skoro povede, ale nepředbíhejme.

Teprve nyní se mi totiž začnou dít věci, s kterými jsem zatím měl pramálo zkušeností.

Cesta na Karlštejn jde v pohodě, akorát vede částečně do kopce a tam mě Honza i další skupinka předbíhá. Nevadí mi to, jdu sám a jsem v naprosté pohodě,když tu najednou něco nehraje.

Koukám a na lesní cestě ve světle čelovky vidím klečícího malého chlapce, řekněme 8-10 let. Vidím, že má jakýsi šedý nebo tmavě modrý svetr, klečí a kouká směrem na mě a nic neříká. Vyděsil mě natolik, že jsem zastavil, znovu si na něj posvítím, je stále tam. Nebudu se bát malého kluka, řeknu si a pomalinku se začnu přibližovat, klučina mě nespouští z očí. Já jej taky ne.

Když jsem od něj cca 20 metrů, nevydržím to a zcela nahlas (abych si dodal odvahu) zařvu: „Co tady v noci děláš?!“ Žádná odpověď, po zádech mi přejel mráz, scéna jak z laciného hororu. Jdu ještě blíž a zničeho nic se klučina promění v suchý křak či mladý stromek s hnědými vyschlými listy (Dubům jak známo i od Wericha listí neopadá).

Kluk se ale v dub nezměnil tak nějak plynule! Změnil se naráz, skokově: kluk, šmik a najednou je z něj malý dub.

„Do prdele, to jsou halucinace,“ řeknu si, což mě sice moc neuklidní, ale aspoň vím, že v lese nepobíhají žádní zombie. Od té doby jdu a postavy se střídají jedna za druhou: tu jakási postava v uniformě, tu celá skupina postav, všechny se těsně při příchodu k nim mění v duby se suchým strašidelným listím. Už se jich nebojím, o to víc se ale bojím svého stavu.

Konečně Karlštejn. Jsem tu přesně ve 23:09 a jsem tu poprvé v životě. Nádhera? Nevím, v noci toho moc nevidím, valím hlavně do hospody na bramboračku a kafe proti zombikům :-). Doufám, že mě probere. V nóbl restauraci se povalují, protahují, zívají a polehávají účastnici P100, žádní jiní hosté zde nejsou. Číšník je super, přinese mi džbán s vodou do camelbaku a i jinak je neuvěřitelně ochotný, přesně opačně než bych podle úrovně podniku čekal.

Z příjemného tepla hospody Pod Dračí skalou na Karlštejně vycházím těsně před půlnocí, trasa vede k hradu.

Z Karlštejna zbývá do cíle už jen pouhých 30 km! No, pouhých, po 100 km v nohách je to hodně moc kilometrů ještě, to mi věřte. Dohánějí mě Honza a ještě dva cizí kluci. (Mnohem později, až doma se z výsledovky dozvídám, že se jmenují Petr a Kamil.) Jdeme všichni spolu a řekneme si, že už to není sranda a že je třeba se podpořit. Nicméně únava doléhá na všechny, najednou se nikdo s nikým nebaví.

„Klap, klap, klap,...“ jde jen slyšet od hůlek. Začne mi z těch zvuků hrabat a cítím obrovskou únavu kvůli spánkovému deficitu. Alespoň že zombíci zmizeli. Přistihávám se, že mám občas zavřené oči a nevidím kam šlapu. Naštěstí mikro spánek u chodců není tak nebezpečný jako u řidičů. Říkáte chodců? Vždyť je to přeci běžecký závod, ne? No zaprvé nejen běžecký, P100 je otevřená všem včetně milovníkům pochodů, ostatně jako čistě chodecká akce to začínalo, a za druhé, tak si zkuste po 100 km v nohách zaběhat, teda pokud se zrovna nejmenujete Brunner, Kotyk nebo Mathes :-).

Míjíme borce sedícího na patníku a telefonujícího s kýmsi. „Nebyl to ten hošík, co nás před chvíli tak svižně předbíhal?“ ptám se. „Jo jo, to je on a teď si volá taxíka, právě to zabalil,“ říká Honza. Nikdo to nahlas sice neřekne, ale myslím, že tomu klučinovi nyní všichni závidíme.

Kouknu do itineráře: K24 - Krásná stráň, hrana stoupání, strom. Cestička vede zprvu po rovině, mám z toho radost a netajím se s ní. „Neraduj se předčasně,“ podotkne Honza, „neznáš snad Olafa? Navíc je tu jasně napsáno hrana stoupání!“ Měl pravdu, radost byla předčasná, značka prudce zahla do leva prudce do svahu.

Svah je mokrý, pokrytý mokrým listím a tak prudký, že jsem hned při druhém či třetím kroku sebou máznu přímo do bláta. „K....!“ zařval jsem, no hlavně si nerozbít čelovku, to by byl asi konec mého závodu. Náhradní mám přece kde? V pr..., v ruksaku, když jsem ji tam tak inteligentně přemístil.

S velkými obtížemi se zase zvedám, bolí mě úplně všechno, jsem od bláta. „Tak co, užíváš si to?“

Praha - heuréka! 17 km před koncem jsem se konečně dostali do Prahy! Do Černošic, kde byla umístěna poslední čipová kontrola.

Tam už to vypadalo spíš jak v lazaretu než v restauraci. Okolo nás jen nesmyslné unavené nepřítomné pohledy ostatních nad kávou, kofolou, polívkou, čajem, pivem atd. Dali jsme si polévku a kluci z naší skupiny si začali „olizovat“ rány – mazat nohy, stahovat namožené končetiny obvazy apod.

Nakonec Petr (jeden z dvojice naši nových přátel z Karlštejna) usoudil, že už dál nepůjde a jeho kamarád Kamil bez něj také pokračovat nebude. Podívali jsme se na sebe s Honzou a bylo jasno: my jdeme samozřejmě dál. Vyrazili jsme s Honzou velmi silným tempem, jako by mě polila druhá či třetí míza, spánek už nepřicházel, jen celé tělo bolelo, ale šlapalo poctivě dál a fungovalo, a to bylo podstatné.

A pak to přišlo, osudová konrola K28!

K28 – Malý háj křižovatka – psalo se v Olafově itineráři. Honza se mi trochu vzdálil dopředu, snažil jsem se ho dohnat, najednou olafo-šipka – směřuje prudce nahoru do svahu do jakéhosi lesíka. Kouknu na zem, vidím ušlapanou cestičku v blátě směr lesík!

Bože, proč jen jsem neudělal ještě dva kroky rovně? Viděl bych tam další dvě obrovské olafo-šipky i s odrazkami vedoucí normální lesní cestičkou nahoru. No, neudělal, místo toho jsem nesmyslně zabočil už před první šipkou do hustého lesíka plného trní. To bylo natolik husté, že jím v podstatě nešlo vůbec projít resp. velice těžce. Ten Olaf se asi zbláznil, kudy nás to zase žene pro boha?! Navíc jsem tam (samozřejmě) neviděl další olafo-šipky. Prodírám se trním odvážně nahoru cestou necestou. Místo toho se na mě lepí trní, bodláci a všechen možný sajrajt.

Zoufale křičím na Honzu, nevidím ho a ani neslyším. Nešťastný se vracím zpět dolů k osudové šipce. Znovu na ni koukám a znovu tvrdohlavě vcházím do stejného nepřívětivého lesa. Beru mobil, koukám na mapu a mou polohu – jsem přesně na červené čáře mé trasy. Prodírám se dál nahoru trním.

Jde to čím dál hůř až jsem za chvíli kompletně v pasti trní a bodláků. Najednou to nejde žádným směrem, žádný, ani sebemenší náznak cestičky, jsem totálně v pasti, chycen v trní jako moucha v pavučině! A do toho...né to snad neé! Asi tím stresem a taky tím, že jsem už dva dny nebyl ...., no víte kde.. prostě má střeva se ozvala! Nic, nebudu to dál raději rozmazávat, jen jsem doufal, že po mně do hustého lesíka nezabloudí další závodník, mohlo by ho čekat nepříjemné překvapení.

A pak přišla další rána, čelovka blikla na nejmenší svit – úplně jsem zapomněl, že za hodinu a půl bude ráno a že jsem měl dávno vyměnit baterky. Zkoušeli jste někdy měnit baterky v trnitém hustém lese na svahu 45° v absolutní tmě? Né? Tak to ani nezkoušejte! :-)

Nakonec se mi baterky povedly vyměnit úspěšně a protože mělo být za chvíli ráno, dal jsem tam ty jeté. Prostě mi bylo, volovi, líto rozbalovat ty nové. V tu chvíli jsem viděl z hustého lesa vlevo ode mne dvě světýlka čelovek. Křičel jsem na ně jak pominutý, jestli je tam cesta. Neslyšeli mě nebo nechtěli slyšet (nyní už vím, že mě neslyšeli, jak jsem se dozvěděl, byli to právě Petr a Kamil, ti dva hoši z našeho kvarteta, kteří chtěli v Černošicích skončit). V každém případě jsem se začal zoufale prodírat z toho prokletého trnitého lesa ven směrem, kde jsem viděl před chvíli ta světýlka.

S velkým nadáváním jsem se nakonec prodral na prostornou cestičku. Nade mnou výsměšně svítí v odrazu mé čelovky jasné Olafovy odrazky i šipky. S nadšením jsem začal stoupat nahoru! Nálada se mi zase zlepšila, „jó to pude,“ povzbuzuju se.

Když jsem ale vystoupal skoro celý kopec, napadla mě hrozná myšlenka: Co když K28 byla právě tam dole, kde jsem špatně odbočil do toho trnitého lesa a nyní jsem ji tím pádem minul?

Kouknu do itineráře – mladý háj. No jo, mladý háj je tady všude! Do pr....! Ani teď jsem si nevšiml, že háj není Mladý ale Malý, ale to není podstatné. „Olaf dává přece vždycky kontroly nahoru a nikoliv dolů!“ říká mé riskující já. „A co když tady udělal zrovna výjimku, co? Při tvé smůle?“ ozvalo se moje bázlivé já. „Ne, to neponechám náhodě,“ řekl jsem si a nešťastně se vydal po cestičce celým kopcem hezky zpět zase dolů. Honza byl samozřejmě dávno v trapu.

A tak jsem šlapal, já vůl, znovu dolů. A dole? Nic, žádná K28, takže je nahoře. Alespoň jsem viděl mou osudovou odbočku v celé své kráse – šipky jak prase.

Blik, blik, má čelovka zase přešla do nejúspornějšího módu!To není možné, ty jeté baterky tedy nebyly jen napůl jeté, ony byly jeté tak nějak úplně! Uf, ještě, že jsem si v poledne koupil novou sadu baterek, měl jsem za své polední rozhodnutí ohromnou radost! Baterky jsem vyměnil opět po tmě – tentokrát ale bravurně rychle – už jsem měl praxi.

Vydávám se už po druhé do stejného kopce směr K28. Byla tam – na kopci. U K29 - Nad Chuchelským závodištěm se začalo definitivně rozednívat, čas 7:00. Jsem zcela hotový, ale pokračuji dál. To, že jsme v Praze a že je světlo, mi vlévá do žil novou sílu, normálně se i rozbíhám vstříc K30 – Chuchelská vyhlídka 7:26. Běžím po cestičkách v Chuchli, jsem tu poprvé v životě, vpravo ode mne se probouzí Praha. Vyhlídku v Chuchli už si mohu užít i vizuálně, rozednilo se zcela.

Běžím, nebo se spíš kloužu po všudypřítomné námraze dolů do Prahy k Vltavě na železniční Branický most inteligence. Most je obrovský a dlouhý, přetíná i několik silnic a kus údolí u Vltavy.

A zde mě potkala má poslední halucinace (a první denní!). Když jsem se vyškrábal na most, jdu po něm a zcela jasně vidím uprostřed mostu postavu hubeného muže, který se naklání přes zábradlí. „Proboha co to tam dělá, snad nechce skočit! Já fakt nemám teď čas zachraňovat nějakého sebevraha!“ Když přijdu blíž, změní se hubený sebevrah v kus svislého nosníku mostu přivařeného na konsrukci zábradlí. Nosníků bylo více za sebou, takže byl vidět jen ten první a měl velikost člověka a ve dvou třetinách byl ohnutý a připomínal tak postavu nakloněnou přes zábradlí. Připomínám že už byl jasný den! Doufám, že tohle byla už poslední halucinace.

Za mostem nadšeně vbíhám do lesa u Hodkoviček, čekají mě poslední 2 kontroly a poslední 4 km – Modřany jsou na dohled. Mám skvělou náladu v očekávání vysněného cíle, trasa vede sice přes 2 rokle, prudký sestup ani stoupání už mi ale nevadí. Hlavně, že už bude konec.

Každou chvíli očekávám K31 - Lesík mezi ulicemi Nad údolím a Pod Kopcem. Ale ona nikde! Když už jdu dost dlouho, při sestupu do druhé rokle vidím konečně na stromě kontrolu.

Co to? To snad né? Jak K32? Tady má snad být K31!!! Uplně mě to vykolejilo. První, co mě napadá je, že zavolám Olafovi, že špatně označili kontrolu! Než vytočím číslo uvedené v itneráři, znova kouknu na název K31: Lesík mezi ulicemi Nad údolím a Pod Kopcem. Do prdele, to jsem dávno přešel. Že by jim někdo K31 ukradl! Mozek usilovně přemýšlí co dál, jestli se tomu, co se v něm po dvou probdělých nocích děje, dá vůbec říci, že přemýšlí.

Vzpomenu na Olafova slova:„Zjistíte -li, že jste minuli nějakou kontrolu, musíte se vrátit zpět a označit si ji, jiná cesta není!“ Když není, tak není, ušel jsem 130 km, proč bych neušel o 5km navíc. Začal jsem se smát nahlas. Vracím se pomalu půl hodiny a? No byla tam! To snad není možné, já ji fakticky přehlídl!

Jak se to jen mohlo stát? No, jednoduše. Kontrola byla na stromě vedle cestičky, která vedla do rokle tak prudce, že jsem pořád koukal pod nohy, abych si na závěr ultra závodu nerozbil hubu. No, hubu jsem si nerozbil, ale K31 jsem tím pádem přehlídl. Označuji K31 v čase 9:08 tedy 1 a 3⁄4 hodiny po K30 vzdálené od sebe pouhé 3 km. Znovu překonávám obě rokle a znovu se dostávám k poslední kontrole K32!

Čas 9:34 – Heuréka, mám všechny kontroly, hurá do cíle!

Do cíle se dostávám přesně v neděli 9:52, tedy 34 hodin a 22 minut po startu, tedy 19 hodin a 37 minut po vítězi Radkovi Brunnerovi, který tento závod zvládl za pouhých 14 hod a 45 minut. Ano je to neuvěřitelné, ale když byl Radek už v cíli, já byl stále v Berouně někde na 70. km. Můj čas stačí přesně na 170.místo. 19 lidí ještě stále bojuje s Olafovou tratí.

Honza je dávno v trapu, v cíli byl o více než hodinu a půl dříve než já a skončil na 166. místě.

Kluci Petr a Kamil skončili na 168. a 169. místě těsně přede mnou, ale o více než hodinu dříve, takže ta světýlka byli opravdu oni a jak jsem se dnes od Petra dozvěděl, opravdu mě v tom lesíku neslyšeli.

V cíli mi tleská Olaf a všichni, kteří ještě jsou ve škole. Vítá mě i Jirka Římanek se synem Ondrou. I když na sobě nenechávám nic znát, dojímá mě to.

Ty pocity jsou naprosto fantastické! Přesně kvůli nim tyhle blázniviny dělám.

Jsem šťastný jako malé děcko! Konečně!!! Konečně mám tu zatracenou Pražskou stovku v kapse! :-)

Jirka mi dělá cílovou fotografii, sám přiběhl do cíle už v noci před 4 hodinou ranní ve výborném čase 28:25 na 129.místě! A Jožka doběhl dokonce na 112. místě v neuvěřitelném čase 26:41.

A jak to bylo s paní Jindrovou? Opravdu byla přede mnou? Ptám se Olafa, ten mi to potvrzuje: "Ano, Věra Jindrová je už dávno v cíli," Nechápavě koukám, až to Olaf uvede na správnou míru: "Ovšem tato Jindrová je dcerou paní Jindrové, ta šla letos kratší 70 km trasu." "Buch," to mi právě ze srdce spadl obrovský balvan!"

A já? No, opět jsem to nevyhrál!

Opravdu nevyhrál? Já myslím, že vyhrál. :-)

Kompletní výsledky letošní P100 můžete najít zde:http://2015.tonerman.cz/p7.html

Autor: Georgis Fasulis | úterý 8.12.2015 22:39 | karma článku: 16.72 | přečteno: 662x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 540 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 776 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 220 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 211 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.75 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse

Josef Hnidzik

Vzestupy a pády WSM ligy

WSM liga v posledních týdnech a měsících prochází velkými změnami. Jaké budou mít dopady? A jaký je vůbec příběh druhé nejvyšší hokejové soutěže v posledních třinácti letech?

14.6.2017 v 18:15 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6060

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.