Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

23. 08. 2015 18:30:00
V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

Startuje se v Ramzové pod Šerákem, po šíleném vystoupání na Šerák pak trasa pokračuje dále nahoru přes Keprník, teprve pak si užijete dlouhého seběhu až do Červenohorského sedla, abyste si znovu užili stoupání až na chatu Švýcarnu. Odtud už trasa vede po notoricky známé tutristické hřebenovce na Ovčárnu. Mezitím si ovšem odskočíte mezi davy turistů až na vrchol nejvyšší hory Jeseníků na Praděd, a stejnou cestou se vrátíte zpět na hřebenovku. Po posledním občerstvení vás čeká poslední stoupání na Vysokou holi a odtud už potom běžíte asi 7 km po víceméně rovné, lehce zvlněné hřebenovce až ke Ztraceným kamenům a pak vás čeká už jen strmý sešup na chatu Skřítek, kde je cíl i celé zázemí závodu. Trasa měří celkem poctivých 42 km, při níž nastoupáte asi 1700 výškových metrů.

Stejně jako loni, jsem se i letos vydal na závod už den předem v pátek a stejně jako loni jsem měl v nohou 66 km dlouhou Hostýnskou osmu, která se koná 14 dní před Jeseníkem. Stejně jako loni jsem přijel busem přímo z Ostravy a na Skřítek jsme dorazil asi v 7 večer a stejně jako loni jsem neměl nijak domluvený nocleh. Spoléhal jsem na svůj spacák a přívětivé počasí.

Co nebylo stejné jako loni, bylo to, že jsem jel bez Davida (přihlášený byl, ale nemohl se ze zdravotních důvodů závodu zúčastnit). Jinak všechno jako přes kopírák, jen o 3 kila těžší a o rok starší než loni. Můj cíl byl jasný, stejně jako loni se poprat s limitem závodu, který je nastaven velmi tvrdě na 6 a půl hodiny. Když jsem si to porovnal s Hostýnskou osmou (66 km a převýšení cca 3000m), kterou jsem před 14 dny zdolal za dlouhých 14 hodin a byl rád, že ji vůbec dokončil (na 37. km se mi v horku udělalo natolik zle, že jsem chtěl závod ukončit, pokračoval jsem jen díky dvěma novým kamarádům, které jsem potkal na trati a kteří mě přemluvili, abych pokračoval), nějak mi to nevycházelo! Jesenický maraton byl vlastně délkou i převýšením cca 2/3 Hostýnské osmy. A lehkými počty jsem s hrůzou zjistil, že 2/3 H8 musím v Jeseníku dát za méně než polovinu času, který jsem potřeboval na H8.

Raději jsem na to přestal myslet a s nadšením přijel v pátek večer na Skřítek. Tam už se pilně pracovalo na zázemí celého závodu. Přivítal jsem se s hlavním organizátorem závodu z 3THX Radkem Černínem a jeho kamrády a také s klukama z Xtrail Orlová a několika Báječnými ženami (a muži) v běhu, které se letos také přidali pomoci s organizací celé akce.

Bylo tu spoustu známých, z X-trail Orlová např. Štěpán Knapík, který mě hned večer namotivoval k závodu, kdy mi oznámil, že bude na první občerstvovačce na Šeráku a pak že má za úkol jít s posledním, jako takový zametač, až do cíle. Pohrozil mi, že jestli mě dožene, budu mu muset zaplatit celou sobotní útratu. No to už byl motivační prvek jako hrom!

Byla tu i velká skupina žen a mužů z „Bájenek“ v čele s Jitkou Matějcovou Dohnalovou, tentokrát v nezvyklé roli pořadatelů.

Dal jsem si nejprve jedno pivko na úvod a nabídl svou pomoc s výstavbou velkoplošných stanů. Práce nám všem šla rychle od ruky, zvlášť, když jsme měli perfektně zajištěný pitný režim, a do setmění byly stany i lavičky postaveny.

Když se setmělo, zašli jsme ještě na jedno do Skřítku a pak už jsem se celkem po 3 pivech a 2 panácích slivovice asi půl hodiny před půlnoci šel uložit rychle ku spánku. Kdeže byly opět mé předsevzetí, že si před závodem dám max 1 pivo na žízeň, abych byl ráno ready!? No nic, venku se rychle ochladilo a tak jsem byl rád, že mi byl nabídnut luxusní „pokoj“ v podobě uzavřené korby náklaďáku, ve kterém byl přivezen všechen materiál k závodu.

V autě nefoukalo, podlaha byla rovná a spacák teplý, takže jsem celkem rychle usnul. Vzbudil jsem se cca ve 3 hodiny ráno, 3 piva udělala své. Myslel jsem, že se pak ještě trochu do rána vyspím, jenže chyba lávky, borec vedle mne řezal tvrdě až do rána (alespoň vím, jak to vypadá z druhé strany) tak mocně, že jsem do rána už nezamhouřil ani oko.

Ráno o půl 6 se ozval z reproduktorů strašný randál a všichni u auta se rychle rozprchli za svými organizačními povinnostmi.

Chtě nechtě, jsem vstal i já, rozlámaný, s bolavým lýtkem z křeče, která mě v noci chytla. Venku kosa, tak jsem se ani nemyl a hned se převlékl do běžeckého. V hospodě na Skřítku u čaje jsem pak čekal na busy, které nás měly odvést do Ramzové.

Do busu jsem nastoupil jako první – přece jen tam bylo tepleji, než jsem dojedl svůj poslední řízek, byl autobus plný. Vedle mne si sedla skvělá běžkyně Iva Kouřilová (na Hostýnské osmě 2. v kategorii a celkově v ženách 3.), kterou jsem poznal právě na Hostýnské osmě. Do Ramzové jsme jeli přes hodinu. V autobuse zima (řidič nepochopitelně pustil do klimy studený vzduch, jako by venku byl pařák) a tak jsem vytáhla bundu a zabalil do ní jako do deky své holé nohy a snažil se ještě trochu dospat to, co jsem v noci nestihl.

Po výstupu z autobusu jsem se konečně zahřál, venku na sluníčku už bylo mnohem tepleji. Vyzvedl jsem si číslo, dal si do kelímku kafíčko, které nabízeli skvělí organizátoři už na startu a šel se ještě na hodinku někde psychicky připravit na závod. Sedl jsme si u lanovky na zem a nechal se hřát sluníčkem, přitom se koukal na turisty, kteří čekali na odjezd lanovky směr Šerák. Trošku jsem jim záviděl, vyjet na Šerák lanovkou a začít běžet až z tama s čerstvými silami by se šiklo. Jenže Jesenický maraton je těžký právě díky prvnímu děsivému stoupání na Šerák, kdo to přepálí hned z kraje, zpravidla pak zapláče nad výdělkem.

Před startem jsem se pozdravil s kolegy z MK Seitl, popřáli si hodně štěstí. Potkávám taky Janičku Janouchovou, s kterou jsem se seznámil právě při loňském ročníku Jeseníku, kde jsme se totálně vyčerpání setkali před Ovčárnou a od té doby šli více méně spolu až do cíle. Pozdravili jsme se a rychle ještě mobilem vyfotili a najednou bylo odstartováno.

První 2 km vedou cca po rovince, takže se běží v davu, občas si oddechnete i ve špuntu, který se na úzké stezce vždy vytvoří. A pak už se jenom stoupá a to čím dál prudčeji.

Na začátku stoupání si všimnu televizní kamery, jenže až v okamžiku, kdy ji míjím! Takže jsem se do kamery ani nestačil usmát, jen jsem koukal pod nohy a funěl. „Sakra, taky jsme si té kamery mohli všimnout dřív a rozběhnout se, i když je to do kopce, aby to bylo stylové“ povídám holčině, která jde těsně za mnou. Holčina přikývne a hořce se usměje. Cesta se zdvihá a opravdu už není prostor k běhu, teda alespoň ne u nás obyčejných hobby běžců, jako jsem já. Těsně před vrcholem se potkávám s Radkem Milichovským, s kterým jsem loni střídavě oblačno běželi spolu až téměř do cíle. Zdravíme se a chvilku zkecnem. Na Šerák na první vodní občerstvovačku se doplazím přesně za 1 hodinu a 2 minuty (na chlup se stejným časem jako loni), tam se na mě směje Lúďa Sedláček z X-trail a taky Štěpán Knapík, podávají vodu, doplňuji ji i do camelbeku a Štěpán na mě jen se smíchem křikne, makej makej ať tě nedoženu, zanedlouho tu bude poslední závodník. To mě opravdu vyděsí a rozběhnu se směrem Keprník. Stoupání na Keprník není nijak náročné ani dlouhé (asi 1,5 km), ale po šťavnatém výstupu na Šerák vám to dá také pěkně zabrat. Až za Keprníkem se těším na seběh do Červenohorského sedla, stoupáním jsem už vyčerpaný. Jenže ono to klesání také není klesání v celé trase, občas je tam i stoupání a tak chtě nechtě přecházím občas do chůze. Pole už je hodně roztrhané a já kdesi na jeho konci si tak mohu konečně užívat jesenické přírody vůkol.

Do Červenohorského sedla sbíhám téměř osamocen, je to asi 15. km a první plnohodnotná občerstvovačka, můj prozatímní čas 2:12 (když to nyní porovnávám s loňskem – je to navlas stejný čas). Po asi 2 minutách vyrážím dál, čeká nás dlouhé a vražedné stoupání na Švýcarnu, která je cca v polovině závodu. Tady někde jsem se potkal s Tomášem Zahálkou, známým bosým běžcem, zde mě v pohodě ťapkající předběhl a zmizel, no ale na posledních kilometrech jsem jej v bouřce na šutrech smáčených potoky s vodou lehce předhonil – přece jen boty jsou boty! :-) Letos jsem ho čekal také, byl přihlášený, ale nakonec se na startu neobjevil.

Stoupání na Švýcarnu je opět vyčerpávající. Mám pocit, že jsem na chvostu závodního pole, se mnou se trápí cca 3 další běžci, s kterými se navzájem střídavě míjíme a společně občas zanadáváme na hnusný povrch, hnusnou trasu, vražedné stoupání a nesmyl celého závodu :-). Ještě, že kolemjdoucí turisté nám vesměs fandí a povzbuzují. Kousek přede Švýcarnou nám dokonce nějáké rozjařené turistky nabízejí vlastní občerstvení. Když se blížím, jedna z nich má v ruce dvě různé láhve a hlasitě nám nabízí: „Rulandské šedé nebo raději myslivečka?“ S díky odmítám víno i tvrdý alkohol a raději se rychle proženu kolem dívčiny s napřaženou sklenící lahodného vína, než mě zláká do svých sítí. Do cíle je přece jen ještě hodně daleko. Další protijdoucí nás povzbuzují: „Do toho, do toho, na Švýcarně na vás čeká bohatá občerstvovačka a taky borůvkový koláč!“ vykřikují. Vzpomenu si na klasickou scénku z Pulp fiction, kde Bruce Willic chlácholí svou přítelkyní, že bude rychle zpět a to dříve, než ona řekne borůvkový koláč. Vzpomenu si na scénku a snažím se sám sebe povzbudit stejnými slovy: „přidej a budeš nahoře dřív než řekneš borůvkovej koláč!“ „No tak rychle zase ne,“ odpovím sám sobě slovy Bruce Willice. Nahlas pak jen prohodím, že tam určitě žádné koláče nebudou. „Ale budou, loni taky byly,“ říká mi kolega který se drápe nahoru vedle mě. No, uvidíme, docela by i takový koláček bodl. Zatím mám v sobě jen 2 gely a pár kousků melounů z Červenohorského sedla a taky něco hrozinek s oříšky, které si nosím vždy sebou v kapse.

Na Švýcarně mě s nadšením vítá osazenstvo Báječných žen v čele s Jitkou: „No Georgi přidej, kde jsi tak dlouho?“ Jsem rád, že je vidím: „Meloun, máte meloun?“ „Bohužel melouny došly,“ oznamuje mi s lítostí Jitka. Doplňuji vodu a smutně jím banán, na koláč se raději ani neptám, stejně jej nikde nevidím. „Myslím, že to hlavní pole už máme za sebou,“ říká Jitka ostatním kolegům na občerstvovačce. „Jakže? To hlavní máte snad teprve před sebou, ne? Nebo snad nejsme mezi prvními?“ Odpovědí je mi hlasitý smích všech okolo. Tak fajn, vtip se ti povedl, to je taky důležité, ale nyní je řeba pokračovat – přede mnou je ještě půlka. Rozloučím se a vydávám se po nepříjemné nekonečné asfaltce směr Ovčárna. Nevím, proč jsem měl pocit, že jsem to loni běžel, protože je to více méně po rovince. Není! Je to více či méně do kopce! :-) Takže běh zase střídám s chůzí, jsem už se silami na tom bídně. Na rozcestník k Pradědu se vyškrábu přesne 4:02 po startu (loni 3:57 – to ovšem vím až nyní u PC). Jasně si pamatuji, že jsem loni na Praděd z rozcestníku běžel, pomalu, ale běžel. Je to nepříjemná otevřená asfaltka stoupající mírně stále nahoru až k vysílači, navíc je naprosto plná turistů, ať už na kolech, koloběžkách, či jen pěších. Jsem vyčerpaný, tak to nahoru jen jdu, snažím se jít rychle, ale rozběhnout se, až na kratičké úseky, nedokážu. Hned zkraje cesty na Praděd potkávám v protivce Janu Janouchovou, ta už valí z Pradědu dolů, stačíme se jen pozdravit – odhaduji, že má přede mnou náskok cca 15-20 minut. „Tak tu už na Ovčárně, jako loni, nepotkám,“ pomyslím si. Holt Jana Janouchová z báječných žen, zřejmě slušnej oddíl! Je vidět, že se za rok zlepšila, poslední dobou se specializuje na triatlony, ve kterých se v kategorii staví i na bednu či přímo vyhrává! Nahoře na Pradědu se otáčím přesně v čase 4:13 (loni 4:08). Dolů se rozbíhám a běžím celé 4 km až na poslední občerstvovačku na Ovčárně. Dávám si dva kelímky s vývarem, pivo raději odmítnu, nechtělo by se mi po něm už pokračovat, mé tělo, jak ho znám, by si totiž myslelo, že už je po závodě!

Tak už jen 12 km. Čas 4:38 (loni 4:34), do limitu mám bez 8 minut 2 hodiny, to už dám říkám si, ale ono to není tak jednoduché. Tělo je vyčerpané a čeká nás opět poslední nepříjemný stoupák na Vysokou holi. Ten mě, stejně jako loni hodně zbrzdí. A taky že zbrzdil, pár lidí, co jsme šli poslední km spolu, mi zde zase utíká. Šlapu sám až nahoru, nahoře za Vysokou holi, na rovince se konečně z posledních sil klopýtavě rozbíhám. Z lidí, s kterými jsem šel více méně pohromadě, doháním pouze vousáče (chlapík má plnovous a tak jsem si ho pro sebe takto pojmenoval). Dáváme se spolu do řeči. Pak se rozbíhá a utíká mi, jenže za pár set metrů jen jde, kdežto já se snažím běžet stále, i když pomaleji. Takže ho zase předháním. Směje se: „No, já trochu spočnu a zase tě doženu a předeženu, já když běžím, tak musím rychlejším tempem,“ povídá. „Já vím, v pohodě, běž podle sebe, jsi rychlejší, tak běž,“ odpovím a v duchu si pomyslím: „rychlejší, ale nevydržíš,“ usměju se a klopýtám dál. Hřeben za Vysokou holí k Jelení studánce je nekonečný. Vousáč střídavě přede mnou a střídavě za mnou, podle toho, jestli běží nebo zrovna jen jde. Já běžím, sice pomalinku, ale běžím a hlavně na nerovném terénu klopýtám a zakopávám, nohám se nechce moc nahoru. Ono se řekne rovný hřeben, ale za Jelení studánkou, když se podíváte na cestu, zjistíte, že jde zase nahoru, mírně, ale nahoru. Kurňa, vždyť loni to bylo za Jelení studánkou posledních 6 km jenom dolů!! Nebo ne? Kdepak, nebylo, hřeben je stejný, jen vaše přání je, aby to bylo už jen a jen dolů. Zatínám zuby a z chůze opět přecházím do běhu stoupání nestoupání. Vzpomínám, že loni nás právě tady chytla ta strašlivá bouřka, letos je to v pohodě, počasí po celý závod naprosto exkluzivní, vesměs zataženo a teplota pod 20°. NNa Pradědu, když foukalo, mě dokonce zábly prsty.

Konečně Ztracené kameny. Pomalinku po nich dolů, cesta není žádná cesta, ale hromada rozházených obrovských šutrů (jako v Tatrách). Nutím se zpomalit, abych si na závěr ještě nerozbil hubu, ostatně i pořadatel sem dal velkou ceduli s nápisem „zpomal“ a před tímto úsekem varoval i v propozicích.

Vousáč klopýtá hned za mnou. Říká, že tyto sestupy nemá rád a že je neumí. Využiju toho a trochu mu poodběhnu. A když se dostávám na normální běhatelnou lesní cestu, rozběhnu se, jak rychle jen umím. Mrknu na hodinky a je mi jasné, že loňských 6:16 už letos nedám, ale limit snad ještě stihnu. Poslední 2 km běžím naplno. Vousáč už mě nedohoní, je asi 100-200 m za mnou. Konečně vbíhám do cíle. Čekám jakýsi aplaus, alespoň loni v té bouřce se mi ho dostalo. Letos nic, moderátor zrovna hlásí jakési ohromně „důležité“ organizační informace ohledně úschovny věcí. Ostatní se baví a cpou klobásou. „Sakra, jsem snad doběhl né? Tak by mně mohl snad někdo zatleskat, né?“ pomyslím si smutně.

A konečně! Od stolu se zdvihá nějaká paní s foťákem. Tak přece, alespoň cílové foto budu mít. Míří na mě, já se zastavuji, vypínám stopky a zapózují se svým štastným úsměvem do jejího objektivu. Jenže žádné cvak se nekoná. Když už se mi to zdá příliš dlouhé, všímám si, že se paní nedívá na mě, ale kdesi za mě a usmívá se na někoho úplně jiného. Pak koukne na mě a smutně mi naznačí, abych vypadl ze záběru. Pochopil jsem, ona se nechystá fotit mě, ale vousače, který zrovna vbíhal do cíle za mnou. Rychle vyklízím pole a cítím se trošku trapně.

Tímto pozdravuji Otakara Kozlíka z radio klubu Hostovice (jeho jméno jsem právě zjistil z výsledovky). Ale stejně mě nakonec vousač nedal :-), alespoň nějáká radost.

A můj čas? 6:24:51, o 8 minut hůře než loni a 6 minut před limitem! Svůj cíl jsem splnil.

Jdu se převlíct, sežrat klobásu a dát si zasloužené pivko. U stolu už mě čekají Bájenky se svými chalany, Zuzka Součková – tato známá blogerka a taky autorka knížky „Když se dáma rozběhne“ běžela 1⁄2 maraton, a taky Janička Janouchová, které tímto znovu moc a moc gratuluji, neboť to letos famózně dala pod 6 hodin a sice za 5:56!

Můj čas stačil až na 237. místo (z 245 doběhnuvších). Za mnou v limitu doběhli už jen dva a po limitu ještě dalších 6 borců či borkyň.

Uf, ale řeknu vám, byl to pořádně vydřený limit. Jinak akce opět bez chybičky, kluci z 3THX v čele s Radkem Černínem ve spolupráci s Bájenkami a kluky z X-Trail Orlová nám opět připravili bezvadnou a bezchybnou akci. Trasa byla značena exkluzivně. No, řekněte, když jse ani já ani jednou nezakufroval? :-)

Už se moc těším na další ročník, ale taky se ho bojím, vždyť letos jsem byl o 8 minut horší než loni a příští rok už bych se do limitu nemusel vejít a přespříští už by taky v cíli nikdo nemusel být.

Nevím nevím, jsou dvě možnosti proč jsem se zhoršil:

  1. stárnu a už jsem za zenitem

  2. piv v letošní příliš horkém červenci a srpnu bylo přece jen více, než je pro běžce zdrávo

A co myslíte vy? Poraďte, co je správně?

Celkové výsledky najdete zde:

http://www.jesenickymaraton.cz/vysledky/2015

Autor: Georgis Fasulis | neděle 23.8.2015 18:30 | karma článku: 16.41 | přečteno: 943x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 577 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 830 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 936 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.