Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Valašský Hrb 2015 aneb jak jsem odolal Sirénám a závod dokončil

31. 05. 2015 20:22:00
Když jsem zde loni sepisoval report z Valašského Hrbu 2014, napsal jsem v závěru, že zkusím příští rok stihnout vyhlášení vítězů, které bylo vždy hodinu před limitem na nejdelší trať.

A že kdyby to nešlo stihnout časem, zkusím zalobovat u pořadatelů, aby vyhlášení prostě o hodinu posunuli.

„B“ je správně, nevím, zda pořadatelé vyslyšeli přímo mou prosbu, ale faktem je, že letos bylo vyhlášení vítězů naplánováno opravdu až na 18 hodinu, tedy přesně v čase, kdy byl stanoven limit na nejdelší trať 50 km.

„Heuréka“, zvolal jsem, když jsem to četl, konečně na vlastní oči uvidím vítěze dosavadních ročníků Aleše Palka na stupních vítězů. O tom, že vyhraje i potřetí letos, jsem nepochyboval.

Moji radost vzápětí ale zkalila další zpráva z webu organizátorů závodu. Start a cíl je letos posunut k hotelu Čarták na Soláni (loni i předloni se startovalo z Vsáckého Cábu). O to nic, změna to byla nutná už kvůli možnostem dojezdu a parkování – oproti 1. ročníku se počet startujících více než zdvojnásobil. Běžců všech tratí mělo být letos na 700. Horší bylo, že se změnila logicky i nejdelší trasa závodu na 50 km. Trasa se natáhla z Třeštíku až na Bumbálku, což znamenalo, že byla o několik km delší a o několik stovek metrů vyšší svým kladným převýšením. To by zas až tak nevadilo, my ultramaratonci jsme zvyklí na ledacos, ale co byo horší je, že limit zůstal stejný – to je 8 hodin!

„Si dělají „pr*el, ne? A jak to mám asi stihnout, když loni jsem to dal za 7,5 hodin a letos to má být o 5 kiláků delší a o 400 m vyšší?!“ postěžoval jsem si běžeckým i neběžeckým kamarádům v Knize tváří resp. na FB.

„Těch 5 km navíc + 400 výškových za půl hodiny po 50 km v nohou prostě v životě nedám!“

Jožka mi na to odpověděl geniálně: „Tak si těch 5 km navíc nedávej až nakonec, ale dej si je hned nazačátku! Když budeš čerstvý, tak to za půl hoďky dáš!“ Jeho myšlenka fakt neměla chybu :-).

Aby toho nebylo málo, cca 14 dní před závodem jsem si po jednom atletickém tréninku namohl achilovku na pravé noze. Kdo měl tu čest s achilovkami, ví o čem mluvím. Byl jsem zoufalý, po 3 Sopkách jsem přestal prakticky běhat, nechodil jsme ani na Rungo výběhy, achilovku rozmazloval mastmi, koupelemi, parou a masážemi. Nakonec jsem si koupil poprvé v životě i tejpa a týden před závodem jej aplikoval. Léčba asi zabrala, v klidu přestala mrška zlobit, co s ní ale udělá 55 km v Beskydech, to věděla jen ona sama a Bůh.

Opatrný Jirka Krištofík, který sám laboruje se svou achilovkou už více než půlroku mi to řekl jasně. „Nehrej si s achilovkami a jestli mermomocí na Hrb chceš jet, přehlas se na 10 km trať!“

Na to byla jediná odpověď: Díky za radu, ale dětské tratě 10, 20 a 30 km jsou vyhrazeny dětem a slabším kouskům! :-) Valašský Hrb musí bolet, jinak by to nebyl ten správný závod.

Tím jsem veškeré debaty na toto téma ukončil a šel si nastudovat na internet, jak si sám správně nalepit tejpa. Proč sám? Jednak na fyzioterapeuta Koláře nemám dost chechtáků, jednak do Hrbu moc času nebývalo. Prostě nebyl čas ptát se kdo je kdo a kdo mi to aplikuje správně. Navíc na jeden z FAQ dotazů v návodu koupeného tejpu: „Mohu si aplikovat tejp na některou část těla sám?“ zněla odpověď jasně: „Ano, pokud jste dostatečně manuálně zručný!“ Dostatečně je za 4, řekl jsem si a já z pracovního vyučování nikdy nepropadl. Vzal jsem nůžky, namotal z podlahy zpět na pomyslnou špulku 5 metrů tejpa, který mi nečekaně po rozbalení vyskočil na zem a rozkutálel se po pokoji, a šel na to. Dopadlo to na výbornou, vlastně spíš na dobrou až dostatečnou, protože se mi tejp během závodu začal odlepovat, jak je vidno z fotografií.

Na závod jsme vyrazili brzy ráno dvěma auty v silné Rungo sestavě: Gabča Konečná, David Rigo, Petr Wilhelm, moje maličkost a druhé auto s Danuší Škrdovou, Romanem Králem a Radimem Muroněm. Dále se závodu zúčastnili i další naši kamarádi Zkušená Jarča Dudková, Radim Hýl či Per Kostka, běžecký kamarád Tomáš Kadlec nebo Richard Pařík z X-Trail Orlová.

K Čartáku jsme dorazili okolo 8 hodiny, v pohodě zaparkovali, pozdravili s miliónem dalších známých a zašli se zaregistrovat. „Číslo 18 – Fasulis,“ hlásím se u registrace jako na vojně.

„My víme, vy jste náš novinář,“ potěší mě paní za okýnkem a vydá mi tašku s číslem, čipem, krásným funkčním trikem a nezbytnou mapkou tratě. No vida, není nutno vyhrávat, stačí tu a tam napsat nějáké „zajímavé příběhy z natáčení“ a rázem jste celebritou :-).

Přesouváme se na bojovou poradu do Valašského šenku na Čartáku. Probrali jsme strategii nad mapou závodu, samozřejmě mojí, barevně vytištěnou na několika listech se všemi klíčovými body a kilometry na trati – od jistých bloudících závodů nenechávám tyhle věci náhodě.

Pro padesátkáře byl klíčový krizový bod jednoznačně jasný – byl jím bod startu a cíle zároveň na Čartáku. Nejdelší trať totiž vedla nejprve společně s 30 km doprava směr Vysoká a Třeštík a Bumbálka, kde se stáčela stejnou cestou zpět a na Čartáku byl konec 30 km tratě. 50-ka pak pokračovala dál doleva směr Ptáčnice (kousek od Vsáckého Cábu, kde startovaly předchozí ročníky) a na Ptáčnici – zhruba 42. km trasy byla zase otočka zpět na základnu na Čartáku, kde trať dlouhá téměř 55 km končila. Bylo jasné, že když po 30 km poběžíte znova okolo startu (a cíle), bude to větší lákadlo k předčasnému ukončení závodu, než byl pro Odyssea pověstný zpěv Sirén.

Říkám Davidovi, bude tě to hodně lákat, celé tělo tě bude bolet a bude ti horečně šeptat, vlastně bude po tobě řvát, že to nemáš zapotřebí, že 30 km je taky dost a že v cíli čeká guláš, pivo a další pozávodní slasti. „Nesmíš se za žádnou cenu tomu poddat!“ naléhám na něj. Jako do dubu – ale to předbíhám.

Po kafi a kofole, které splnily svůj účel a včas ještě před startem aktivovali peristaltiku našich střev, se přesunujem zpět k autům, abychom se převlíkly do závodního, nasadili startovní čísla s čipy a do baťůžků dali jen to podstatné, na 40. km cítíte každý gram navíc. Podstatné u mě znamená kromě mobilu, peněženky, gelů, 3 ampulek magneslifů, obvazů, ALU-fólie, prášků proti bolesti, vaku s vodou, náhradním tričkem s dlouhým rukávem navíc také můj nový trumf proti křečím - flaška s UME-octem proti křečím (co když magneslife napomůže) a v neposlední řadě také normální svačina v podobě housky s máslem a šunkou a taky pytlíků s ořechy, datlemi a dalšími dobrotami, nějaké glukozové bonbony a spousta dalších nezbytných maličkostí. Nakonec do téměř plného batohu, který začínal připomínat zavazadlo někoho, kdo se chystá vystoupit minimálně na 7-tisícovku, přidávám mou červenou adidasku - bundu proti dešti, mrazu, větru a jiným vrtochům horského počasí. Spokojeně batoh zavřu, potěžkám a zděsím se – vždyť to má snad 12 kg! Ustaraně a horečně přemýšlím, co vyndat. Svačinu? Né. Vodu? V žádném případě! Ume ocet? Ten už vůbec ne! Kdy už jsem zoufalý, kouknu nad sebe – na nebi není ani mráček – vypadá to na prosluněnou sobotu. Vzpomenu na norský model počasí, který jsem pečlivě studoval a který své mraky jasně zastavil minimálně 50 km od našeho horského hřebenu. Je rozhodnuto, letos pršet nebude a bunda letí do auta. Pitomí Norové, když našemu počasí nerozumí, tak co se do něj serou? Ale to zase předbíhám. :-)

A jde se na start. Atmosféra úžasná, zdravíme se spoustou známých.

Těsně před startem dopíjím ještě láhev se svou, nyní již vlastně odtajněnou zbraní - šťávou z červené řepy a zjistím, že se mi začíná odlepovat tejp. „Sakra, šmejd jeden pitomej,“ zanadávám a jdu rychle shánět nůžky, abych tejp zastřihl. O mé manuální zručnosti samozřejmě vůbec nezapochybuji.

A je odstartováno, dav se pomalu vydává vstříc 55 km běhu nahoru a dolů po nádherných hřebenech na pomezí Vsetínských vrchů a Moravskoslezských Beskyd.

Začátek jako vždy, všichni se hrnou dopředu a postupně jsem předbíhán. Já zkušený ulramaratonec vím, že není kam spěchat. „Však závod bude ještě hodně dlouhý a oni budou ještě brečet!“ uklidním sám sebe. Za chvíli se koukám na záda většiny borců, ale stále se za mnou ozývají zvuky běžících. Když mě předbíhá borec, za nímž už neslyším vůbec nic, opatrně se ho zeptám? „To už za námi fakticky nikdo není?“ „Asi ne,“ odpoví a zmizí rychle před mnou povzbuzen tím, že už není poslední. „Sakra, letos nějak brzy,“ postesknu si a kouknu na hodinky – teprve 2. km a já už jsem poslední? Nevadí, jak říkám, však oni nevydrží, odpadnou. Závod teprve začíná, uklidním se a rozběhnu se svým tempem kochaje se přitom okolní přírodou. Horší je, že se začala ozývat achilovka, ne že by se nedalo běžet, ale zcela jasně mi dávala najevo, že kromě mě a mého kochání je tu taky ona! V tu chvíli mě poprvé napadne myšlenka, že bych to v nejhorším mohl na 30 km vzdát.

Kouknu, že někdo stoje u cesty mě fotí, nahodím na neznámého úsměv a snažím se zrychlit, nejsme na výletě, že? Když běžím okolo, vyklube se z dotyčného kamarád Miloš, který se na nás přijel podívat, natáčí na mobil atmosféru závodu. Ohlásí mi, že jsem už asi poslední a chvíli běží se mnou.

Když mě opustí, běžím opět sám. Je to nádherné – tolik závodníků, a přesto si užíváte okolní scenérie a přírodu v tichu naprosto sám. Vím, že to zas tak dlouho nepotrvá. 30 minut po nás startuje závod na 30 km. Zanedlouho se okolo mě proženou jako divoká voda, to už znám z minulých ročníků. Kouknu na hodinky a začnu propočítávat kdy a kde mě dostihnou první. Vychází mi to těsně za Vysokou (asi na 11. km). To je fajn, pouštět je na úzké stezce na Vysokou (jediná tisícovka na trase) by mohlo být nepříjemné. Ha ha, za Vysokou, první se okolo mě prožene jako vítr Tomáš Lichý ještě daleko před stoupáním na Vysokou, kousek za ním ještě jeden borec, kterého neznám a pak je zase na chvilku klid – mají před svými pronásledovateli zřejmě docela náskok. Bodejť ne, Tomáš Lichý je naprostý fenomen, mladý talent, jakých se moc nevidí, mimochodem bezkonkurenční vítěz Lysa Cupu. V každém případě ticho za nimi moc dlouho netrvá a ještě před Vysokou, na 1. občerstvovací stanici mě předbíhají další a další třicítkoví draci.

Je to skvělé, protože před občerstvovačkou i u ní jsou spousty diváků, kteří nás vehementně povzbuzují. Včetně mě! Však to, že neběžím mezi prvními třicítku, ale naopak, že jsem poslední padesátkář, samozřejmě na čele napsáno nemám. A tak přidávám na tempu, aby ten rozdíl v kvalitách nebyl zase až tak patrný a povzbuzování si plně užívám. Cestou na Vysokou a i za ní už běžím mezi spoustou závodníků, třicítkáři mě zcela pohltili. Běžíme okolo Třeštíku k Celnici k další občerstvovačce pod Třeštíkovskou sjezdovkou. Banány, melouny, hrozinky, čokoláda, tatranky, pivo, ionťák, voda – naprosto perfektní. Kluci z 3THX to mají opět dobře zmáknuté.

Když běžím nahoru na Súkenickou směr Bumbálka okolo nás v protivce už za otočkou na Bumbálce běží jednak 50-káři, jednak 30-káři – tady je to už zcela pomíchané. Zdravím se postupně s naší Jarčou, Radimem Muroněm, Petrem Kostkou a nakonec i s Davidem a Petrem z naší posádky, kteří už Bumbálku sbíhají, zatímco já se ještě ploužím, vlastně bežím nahoru. Zdravím se i s dalšími známými Richardem Paříkem z X-Trailu Orlová (dnešní Hrb je jeho první Ultra), ale taky s lidmi, které znám jen od vidění, resp. kteří znají mě. Je jich rok od roku více, což opravdu hodně těší a povzbuzuje.

„Jé, Georgis!“ zařve najednou jeden takový pro mě neznámý mladý klučina běžící dolů proti mně. Zastavuje se, bere do ruky mobil a fotí si mě jako nějakou atrakci! Přibrzdím, aby to stihl a usmívám se mu do objektivu jako debil. Pozdravím a běžím zase dál. V duchu marně přemítám, zda jej znám, nebo ne. Nevzpomenu si a tak si jen povzdechnu: „Sakra, já nechci být za maškaru ani za maskota! Vždyť bojuju stejně urputně jako všichni ostatní!“

Za otočkou potkávám a zdravím tentokrát já v roli toho sbíhajícího další známe z 30-ky. Postupně Gabču, Danušku Škrdovou, Dana Böse a další. Běží se mi super. Běžím pohromadě s 30-kářema a některými nejpomalejšími 50-kářemi pěkně pospolu až do cíle k Čartáku. No do cíle, jak pro koho! Samozřejmě cíl zde mají pouze 30-káři a vyměklí 50-káři. Nás ultra čeká dalších 25 km.

Čím více se blížím k Čartáku, tím častěji a hlasitěji se opět vtírá myšlenka, že bych to mohl letos ukončit dřív, když je ta možnost. „Néééé, opovaž se!“ napomínám sám sebe. „Ale vždy to můžeš svést na tu achilovku,“ odpovídá mi druhé já. Vzpomenu na achilovku a uvědomím si, že ji vlastně už delší dobu vůbec nevnímám, že vůbec nebolí. No, nebolí, vkrádá se myšlenka, že bolí pořád stejně, jen k tomu bolí už zbytek těla natolik, že to tu achilovku přehlušilo. „No ještě uvidíme,“ končím rázně nikam nevedoucí debatu mezi svými všemi já.

„Baník!“ zakřičím náhle nahlas, když zakopávám o kořen (no, kdo četl mé předchozí blogy z Hrbu, ví že Baník je jen zástupný znak za toto baníkovskými fanoušky oblíbené slovo, které se na slušných místech neříká, maximálně vypípává). Mé centrum rovnováhy v jediném okamžiku aktivuje mé nohy do neuvěřitelných otáček, aby předběhly mé těžiště nenávratně směřující dopředu dolů k zemi. „Uf, povedlo se, tak to bylo o fous! Musíš čumět na cestu a zdvihat nohy, nejen s nimi sotva plést, jako by si šel z tahu ze Stodolní!“ napomenu se a zároveň si oddychnu, když zjistím, že v mé blízkosti zrovna nikdo nebyl a můj „Baník“ nikdo neslyšel.

Neuplyne dlouho a za mnou se nadšeně ozve“ „Baník!“ (né, tentokrát se nejedná o zástupný znak, dotyčný opravdu na mě křičí slovo Baník). Nechápu, usměju se a jen řeknu: „Jo jo, ať žije Baník! Já vím, dneska hrají poslední zápas na Bazalech,“ dodám ještě, ať dotyčný ví, že jsem v obraze. „Ale né !“ odvětí borec. „Já myslím, Baník z tvých blogů z Hrbů, děkuju za ně. Doufám, že z dnešního běhu bude zase blog,“ potěší mě a já za ním jen houknu, že nevím, že snad jo.

„Zdravím vás, bude blog?“ ptá se mě o pár kilometrů další, úplně mladý kluk. Tak mladý, že mi vyká, což u závodníků nebývá rovna zvykem (anebo už jsem opravdu tak starý :-)) . „Nevím,“ odpovídám nejistě. „Jó bude,“ přesvědčuje mě.

Do konce závodu se mě minimálně ještě 7 borců, které budu míjet, zeptá, zda bude ze závodu blog, zda si zase počtou a tak všelijak podobně. Na jedné straně mě to moc těší, na druhé straně je to zavazující. A to až tak, že vy, co nyní čtete tyto řádky, poděkujte za tento blog právě jim. Dnes, den po závodu, jsem byl ve stavu, kdy jsem chtěl jen ležet, relaxovat a vůbec nic nedělat!

Ale vraťme se zpět tady ke Koudelkovi. Pardon, k závodu :-).

Takže právě se blíží Sirény na 30. km! Jdou slyšet zcela jasně už z dálky.

„Zatleskejte všem závodníkům na 30 km , kteří jsou v cíli. A zatleskejte i všem těm, kteří měli běžet kilometrů 50, ale závod ukončili už předčasně na 30. km, jsou to taky borci, kteří si zaslouží vaše ocenění“ slyším už zcela jasně moderátora závod z Čartáku. Když se blížím zároveň s jednou dívčinou (ta na 30 km) k cíli, povzbuzují nás okolostojící diváci: „Super, makejte, už vás čeká jen pár posledních metrů!“ „Jo, a mě ještě jako bonus 25 km k tomu navíc,“ povzdechnu si polohlasem. Nevím, jestli mě dotyčná divačka slyší, já právě bojuji se svým druhým já: „Co dál? Běžet či neběžet – to je to, oč tu běží,“ filozofuji si sám pro sebe. Celé tělo na mě řve: „Ukonči to, čeká tě pohoda, pivínko, gulášek, odpočinek, relax!“ Hlava to však nebere: „Ať tě to ani nenapadne, čeká tě už jen 25 km, pivo ti neuteče!“ Hlava a morál nakonec vítězí. Tvrdě běžím okolo brány a pokračuji dál. Najednou ke mně přiběhne jedná z běžkyň a běží chvíli vedle mě: „Georgis?“ „Jo, jo,“ odpovídám. „Já jsem Zuzka Součková.“ „Jé, já vím,“ zdravím ji. „Tak držím palce, já už mám po, tak se drž,“ potěší mě Zuzka, dáma, co když se rozběhne, tak o tom vydá celou knihu „Když se dáma rozběhne“. Znám se se Zuzkou z blogů. Poprvé se vidíme v reálu. No vidíme, běží jen pár sekund se mnou a za chvíli už zase běžím sám. Závod pro mě vlastně začíná teprve až teď. Dosud to byla pohoda. Nyní 25 km před cílem, kdy si tělo myslelo, že už je konec a kdy vás bolí každý krok, teprve začíná ten pravý očistec. Běžím zcela sám. Třicítkáři už se mnou neběží a 50 káři jsou vlastně všichni hodně přede mnou.

Na občerstvovačce Pod Tanečnicí mi nabízejí pivo. S díky odmítám a nabírám pár čtverečků čokolády, dávám je do kapsy a loknu si jen trochu ionťáku. „Pivo raději až poběžím zpátky,“ říkám jim ještě než vyběhnu dál. „No, to už možná dojde,“ slyším ještě. Nevadí, dojde tak dojde, dám si ho v cíli, pomyslím si.

Neuplyne dlouho a míjím se s Alešem Palkem, který již běží za otočkou na Ptáčnici do cíle. Musí mít na mě náskok okolo 20 km. Po něm se objevují další rychlíci. A postupně potkávám celý peloton padesátkářů. Snažím se všechny povzbuzovat, že jsou skvělí a ať jdou. Zároveň jim závidím, že už to mají kousek, že už běží zpět.

Čím více se blížím otočce na Ptáčníci, tím více závodníků potkávám. Asi 6 kiláků před otočkou potkávám Jarču, pozdravíme se a zeptá se mě na Davida a Petra. „Nevím, měli by být přede mnou, nepotkala si je?“ „Ne, ne, tak to asi vzdali na 30-ce.“ Sirény! Dostali je! Pomyslím si, ale zároveň jim závídím, že už mají po závodě. Běžím dále, no běžím, je to spíš taková imitace běhu, chůze by asi byla rychlejší. Ale s kopečka se snažím to celkem rozhasit, snažím se běžet i po rovině. Do kopce samozřejmě už jen jdu. Přestože občerstvovaček bylo na trati hodně, nyní jsem rád, že mám sebou camelbek s vodou. Každý lok nyní hodně pomáhá.

Celou cestu k otočce na Ptáčnici potkávám v protisměru běžce, je to příjemné, člověk se v tom vyčerpání necítí tak sám. Taky toho mají někteří plné zuby, jde vidět v ksichtech, pardon na tvářích a taky do kopce někteří pouze jdou. Všichni jsou ale skvělí. Zase si říkám, že musím více ty kopečky trénovat, abych byl příští rok touto dobou s nima taky už na cestě z Ptáčnice zpět.

Kilometry na Ptáčnici jsou nekonečné a frustrující, protože každý kilometr, o který se posunete, budete muset běžet i zpět. Mám pocit, že větší část cesty je do kopce. Nevadí, zpět to bude z kopce, uklidňuji se. Asi kilometr před Ptáčnici dostihuji borce, který stojí u cesty a masíruje si nohy. „Křeče?“ ptám se. „Jo jo, nejde to pryč.“

Konečně Ptáčnice. Občerstvovačka, 42. km, odteď to už bude ultra maraton. Mají vývar, vypiju 3 kelímky, doplňuji vodu do camelbeku na cestu zpět a vypiju další minimálně 3 kelímky ionťáku. K tomu se cpu čokoládou, a melounem. Kupodivu na občerstvovačce je ještě pár lidí. Je tam i chlapík s křečemi, nabízím mu magneslife, nechce, prý mu je po něm blbě. Zdržím se možná 10 drahocenných minut.

„Tak to vypadá, že letos bude Hrb bez deště,“ dávám se do řeči s obsluhou občerstvovačky. Obsluha na mě zvysoka .... mě ignoruje. Jen tupě zírají a vypadá to, že odpočítávají poslední minuty, kdy to zabalí. Asi toho mají už taky dost.

Z občerstvovačky utíkám předposlední. Přede mnou kupodivu borec s křečemi. Snažím se ho držet na dohled. Borec totiž celkem pěkně spěchá, běží a jen do kopce jde. Snažím se ho neztratit z očí. Křeče asi rozběhal. Kilometry zpět z otočky utíkají radostněji, i kdy už jsem zase sám a nikoho nepotkávám, tedy až na jednoho. Asi 3 km před otočkou míjím borce, který toho má už taky tak akorát.... Tak ten limit 8 hodin už asi nestihne, sám to mám spočítané, že já se vlezu tak akorát a v duchu si pomyslím dokonce na čas okolo 7:35. Vždyť z občerstvovačky na Ptáčnici jsem vyrazil okolo 6 hodin v závodě a na posledních 12,5km jsme tak měl 2 hodiny. To bych mohl dát i za hoďku a půl, pomyslel jsem si.

Ale to jsem nevěděl, co mě ještě čeká. Cca 7 km před cílem se najedou v lese prudce setmělo a zvedl se silný vítr. Neblahé znamení bouřky znamenalo jedno: „Vole, ani letos dešti neunikneš, to máš za ty blbé kecy na občerstvovačce, takhle hloupě to zakřiknout“ Zcela naivně přidám na rychlosti, jako bych měl šanci tomu slejváku uniknout. Ha ha, první kapky se zanedlouho mění v prudké nefalšované krupobití. Au, au. Tak takovouhle masáž hlavy a ramen jsem v plánu rozhodně neměl. Kroupy bolí jak čert a navíc, ty, co se neomylně dostanou za krk za tričko, neuvěřitelně studí.

„Já jsem fakt takový debil!“ zanadávám si při vzpomínce, kdy moje bunda letěla z batohu zpět do auta.

Kroupy se postupně mění v silnou průtrž mračen. Déšť rozbahnil cesty a v kopcích je změnil v potůčky a potoky. V tom „neštěstí“ to mělo přece jen jednu velkou výhodu. Nemusel jsem se, jako dosud, už vyhýbat bahnu a kalužím na lesních cestách – jednoduše proto, protože už to bylo úplně jedno. Cesta sama se stala jednou vekou rozbahněnou louží. Na druhé straně na mě nebyla jediná nitka suchá. Tričko odporně přilepené k tělu. A pěkně vychlazené kroupami.

Borce přede mnou od začátku té bouře nevidím, kdesi přede mnou zmizel. Asi zrychlil. Už mi to bylo jedno. Čas na hodinkách se neúprosně blížil konci limitu. Mám pocit, že cesta, která měla zpět vést více z kopce, vede opět více do kopce. „Sakra to není možné! Vždyť to tady mělo být už jenom z kopce!,“ rozčiluji se a zima a hodinky mě nutí poslední kilometry běžet i do mírného kopce. „Sakra, a kde je ta občerstvovačka, kde jsem si chtěl dát to pivo? Neměla tu už dávno být?“ Samozřejmě že měla, jenomže po pivu ani památky a nejen po pivu. Zmizela totiž celá občerstvovačka. Bouře ji zřejmě nadobro odnesla :-).

Když konečně přebíhám hlavní cestu a po schůdcích a úzké pěšince stoupám poslední metry k Čartáku, marně hledám cíl, všude se jen balí závodníci, občas mi někdo zatleská, hodní, děkuju! :-). Ale kde je sakra cílová brána. Nikde nic. „Musíš do hospody,“ křičí na mě okolostojící lidé, „tam se cíl přesunul po té, co bránu skolila bouřka. Aha, vbíhám tedy rovnou do hospody. Tam je plno, prodírám se chodbou a jdu tam, kde mě posílají lidé - do sálu s vyhlášením vítězů. „Pozor běžec, ustupte, běžec,“ ozývá se přede mnou, lidé mi dělají uličku a já se ocitám zcela mokrý a zničený v sále plném lidí, kde se zrovna chystá vyhlášení vítězů. Ozývá se potlesk, ne vítězům, tedy zatím ještě jim ne. Potlesk patří mě. Můj čas 7:54, pouhých 6 minut před limitem. Jsem z potlesku dojatý. Spoustu lidí mi gratuluje. Někdy není od věci přiběhnout poslední! Vlastně poslední ne. Pár minut po mě se v sále objevuje další běžec - Michal Cieslar. Poslední, který závod stihl ještě v limitu, děkuji mu za to! Zachránil mě, že nejsem poslední. :-)

Mimochodem, i kdybych byl poslední, tak to tolik nevadí. Pro mě je důležité, že jsem dal celou trasu v limitu. Vždyť proradné Sirény na 30. km zlákaly 40 borců, včetně Davida a Petra.

Na trati už je jen jeden běžec, který doběhne asi 43 minut po limitu, je to ten kterého jsem jediného potkal cestou z Ptáčnice. Od pořadatelů se dozvídám, dvě špatné zprávy - první, že guláš už není a druhou, že se na trati ztratila v té bouřce nějaká paní, právě jí vyjela hledat H orská služba. Nakonec se nedozvím, jestli ji našli, věřím, že ano a že na další podobné závody nezanevře.

Nakonec se dočkám i toho kusu "žvance", pořadatelé mi nabídnou objednat si večeři na účet Valašského Hrbu. Vepřo knedlo zelo s pivíčkem po těch sladkých ionťácích a tatrankách a čokoládách opravdu bodlo! Díky kluci.

A ještě něco, marně jsem přemýšlel, jaktože jsem měl letos co dělat, abych se vůbec vlezl do limitu. Opravdu byla delší trať o tolik náročnější, že jsem ji dal o více než půl hodiny později? Anebo to už jde s mou výkonností z kopce? Zcela otevřeně jsem se bál, že „bé“ je správně, ale když jsem se dnes podíval na výsledky, uklidnil jsem se. Samotný vítěz závodu byl v cíli přesně o půl hodiny později než loni. Z tohoto hlediska mých 35 minut zpoždění oproti loňsku znamená spíše mírné zlepšení anebo alespoň vyrovnaná forma :-).

Pravdu ale ukáže až příští ročník, pokud nebude důvod letošní trasu měnit. Jedno je ale jisté už nyní: bez bundy už ani ránu!

Závěrem poděkování pořadatelům z 3THX a X-trail Orlová, kteří jim opět pomáhali za bezvadnou organizaci a skvělý závod. Vše opět bez chyb a na jedničku! Velké poděkování patří taky Lukášovi Podolákovi za profesionální fotky a Milošovi Havlíkovi za video z tratě.

A achilovka? Asi se lekla, že ji příště budu léčit zase ultramaratonem, tak momentálně nezlobí. :-)

A výsledky?

V závodě na 50 km zvítězil po třetí za sebou fenomenální Aleš Palko, o 138 míst za ním jsem doběhl já.

Všechny výsledky si můžete prohlédnout zde.

A krátké video od Miloše Havlíka z tratě (asi 5.km), které dokazuje, že za mnou už fakt nikdo nebyl :-)

Autor: Georgis Fasulis | neděle 31.5.2015 20:22 | karma článku: 14.37 | přečteno: 1004x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 540 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 776 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 662 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 6.24 | Přečteno: 220 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 211 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.75 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse

Josef Hnidzik

Vzestupy a pády WSM ligy

WSM liga v posledních týdnech a měsících prochází velkými změnami. Jaké budou mít dopady? A jaký je vůbec příběh druhé nejvyšší hokejové soutěže v posledních třinácti letech?

14.6.2017 v 18:15 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6060

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.