Nechybějí Václavu Klausovi argumenty příliš často?

Diskutovat s Václavem Klausem je pro většinu lidí této země velmi obtížné. O tom se na vlastní kůži už mohl přesvědčit nejeden, byť i odborně velmi zdatný, diskutér. A protože sám se za zdatného diskutéra (a odborného už vůbec ne) nepovažuji ani náhodou, nikdy bych se, kdyby se mi k tomu snad někdy naskytla příležitost, osobně na tak tenký led, jakým diskuse s Václavem Klausem nepochybně vždycky bývá, s ním do otevřené diskuse nepustil. Václav Klaus by se mnou asi udělal velmi krátký proces a udělil mi KO hned v první větě. Je totiž v tomto směru neuvěřitelně těžkým kalibrem a to, jednak, co se týká jeho obdivuhodně širokých všeobecných znalostí, jednak jeho verbálních schopností, za něž by se nemusel stydět ani slavný Cicero. To ale ještě neznamená, že jeho texty jsou vždy excelentní a sofistikované i obsahově.  Ano, forma jeho písemných či verbálních projevů, klobouk dolů, je jako vždy na podtrženou jedničku, ale ruku na srdce, forma by nikdy neměla přesahovat obsah.

Když se do některých jeho textů začtete poněkud hlouběji, zjistíte kupodivu, že panu prezidentovi v jeho brilantních souvětích hemžících se velkým množstvím cizích slov a odborných termínů (ty mu samozřejmě nevyčítám) tu a tam chybí argumenty a to někdy dokonce více, než je zdrávo. To by se podle mě persóně takového formátu stávat nemělo.

Své „drzé a nehorázné obvinění“ se pokusím prokázat na třech, namátkou vybraných, textech otištěných v MF Dnes. Kdo by mě chtěl snad obvinit z vytrhávání vět z kontextu, doporučuji, aby si celý text dle data vydání sám vyhledal v elektronickém archivu MF Dnes na internetu a přečetl si jej kompletní (archiv je velmi přehledný a vyhledávání v něm, když znáte datum publikování a autora, je velmi rychlé a jednoduché).

Článek první: Klausův projev pojednávající o neblahých důsledcích rozšíření EU o nových 10 členů včetně naší republiky na universitě v Mnichově na výroční konferenci Institutu pro hospodářský výzkum. MF Dnes větší část projevu zveřejnila 23.6.2004 pod nadpisem Důsledky rozšíření Evropské unie.

Václav Klaus tehdy mimo jiné pronesl:

„Všechno ukazuje na to, že Česká republika bude v nejbližší době čistým plátcem, nikoli čistým příjemcem peněz z Evropské unie, což je velmi odlišné od stavu, který existoval, když do EU (tehdy ES) přistupovaly země jako Řecko, Irsko, Španělsko nebo Portugalsko. Proto také dávání těchto zemí za příklad není správné. Mnoho obyvatel nových členských zemí však zkušenostem těchto ekonomicky méně vyspělých zemí uvěřilo a očekávalo totéž. Nebude tomu tak.
Výrazný efekt nevidím ani v tom, že by nové členské země získaly možnost ovlivňovat…….“

Václav Klaus doslova říká: „Všechno ukazuje na to, že ČR bude v EU v nejbližší době čistý plátce“ – tečka. Neuvádí však z celé své množiny, jíž nazývá „všechno“, ani jediné „co“, které by tomu nasvědčovalo. Pro posluchače má pak toto sdělení, které je přitom pro další vývoj projevu zásadní, stejnou vypovídací hodnotu jako odpověď „proslepičíkvoč“, kterým se občas chceme zbavit dotěrného děcka.

Podobně na možnost ekonomického rozvoje nových zemí EU na základě příkladu zemí vstoupivších do unie již dříve uvádí pan prezident strohé sdělení „nebude tomu tak“, opět bez jediného argumentu! Záměrně jsem citoval i začátek věty následující, abych prokázal, že Václav Klaus za tímto sdělením opravdu učinil tečku – prostě basta fidli, hotovo dvacet.

Všimněte si, že si nedovolím komentovat, zda se prezidentovi naši nejbližší budoucnost podařilo předpovědět nebo ne. Za prvé po bitvě jak známo je každý generálem a za druhé to ani nebylo cílem této mé kritiky.

Článek druhý: Odpovědi Václava Klause na otázky amerického Kongresu o globálním oteplování. MF Dnes tento Klausův písemný dokument zveřejnila dne 21.3.2007

Václav Klaus mimo jiné napsal:

„Ukazuje se, že v diskusi o klimatických změnách nejsme svědky střetu různých názorů na životní prostředí, ale střetu názorů na lidskou svobodu. Jako někdo, kdo prožil většinu svého života v komunismu, se cítím povinen říci, že největší hrozbou pro svobodu, demokracii, tržní ekonomiku a prosperitu na počátku 21. století není komunismus nebo jeho měkčí varianty. Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody, a pod tímto sloganem – podobně jako kdysi marxisté – chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem centrálního (nyní globálního) plánování celého světa. Environmentalisté považují své myšlenky za nepopiratelnou pravdu.“

Pan prezident se zde velmi „unfér“ a „demagogicky“ pomocí slova „enviromentalista“ (enviromentalismus - z angl. enviroment = prostředí - se zabývá vztahy mezi přírodou a společností) snaží paušalizovat, to je takříkajíc hodit všechny, kdož se jakýmkoliv způsobem, více či méně, odborně zajímá o životní prostředí, do jednoho pytle a přirovnává je dokonce ke komunistům! Přitom si musí být pan prezident vědom, že každému průměrně inteligentnímu člověku musí být jasno, že se nejedná a ani nemůže jednat o žádnou jednotnou ideologickou společenskou skupinu. A přirovnání této neexistující skupiny ke komunistům resp. její označení za ještě větší hrozbu, než byl komunismus, své demagogii pan prezident nasadil přímo korunu. Neznám reakce amerických kongresmenů, ale domnívám se, že v Evropě si tímto náš prezident hodně snížil svůj mezinárodní kredit.

Článek třetí: Je ještě takříkajíc teplý, teprve z  minulého týdne a prezident v něm na stránkách MF Dnes polemizuje proč politici G8 dali zelenou opatřením mající za cíl dlouhodobé snížení emisí skleníkových plynů. Článek je nadepsaný G8 pod zeleným vlivem a vyšel 9.6.2007

Mimo jiné v něm Václav Klaus píše:

„Na „závazku“ vedoucích politiků světa je smutné především to, že předvedli nesmírný historický pesimismus. Předvedli, že nevěří v pozitivní výsledky neregulované tvůrčí spontaneity lidské společnosti a že primárně věří v povinnost ji shora plánovat a organizovat. Do toho je tlačí „zelené“ hnutí, které se – na rozdíl od klimatu – stalo skutečným globálním nebezpečím současnosti. Aby bylo jasno: dovedu si představit, že budou v roce 2050 celosvětové emise skleníkových plynů poloviční než dnes. Ale stane se to jen v tom případě, když bude člověku ponechána jeho přirozená kreativita, když dostane co nejvíce prostoru, aby svobodně fungoval, aby reagoval na nové jevy, aby vymýšlel nové věci. Prostě aby dělal to, co dělal v posledních tisíciletích.

Emise oxidu uhličitého by se měly snížit na polovinu. K tomu však nevede jiná cesta než připravit lidi o bohatství, jež jim přináší průmyslová vyspělost.“

Pan prezident zde pokračuje ve svém boji proti „enviromentalistům“. Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného. Pokud je o své pravdě pan prezident přesvědčen, ať jí hlásá, co prezidentské hrdlo ráčí. K tomuto prezidentovu sdělení mám dvě jiné, zato zásadní, výhrady:

1) Pan prezident si zde ostře protiřečí. A to dokonce na prostoru dvou hned po sobě jdoucích odstavců. Na jedné straně si dovede představit planetu v roce 2050 s polovičními emisemi, než jsou dnes, ale jen za předpokladu ponechání člověku jeho kreativity a svobody, rozuměj svobody volné ruky trhu. Na druhé straně o odstavec níže píše, že lidé mohou snížit emise, ale jen za cenu vzdání se svého bohatství. Ale toho se každý vzdá samo sebou jedině pod tlakem státních regulovaných represivních opatření, svobodná „boží“ tržní ruka zde nic tedy nesvede. To je popření odstavce předešlého – tedy rozpor přímo, řečeno prezidentovým slovníkem, fatální!

2) Druhou výhradu, kterou mám k sdělení v prvním citovaném odstavci (samozřejmě výhrada má smysl jen v případě, že tento první odstavec budeme považovat za bernou minci V.K.), je opět jeho argumentační prázdnota. Pan Klaus v něm píše, že planetu bez nadměrných emisí skleníkových plynů může zajistit jen svobodná kreativita člověka, tedy opět jinými slovy řečená volná ruka trhu. Ani slůvkem se tu už ale nezmiňuje, kde pro své odvážné tvrzení bere podporu. Přitom protiargumentů podporujících tvrzení, že volný trh sám o sobě s globálním prostředí Země moc nezmůže, by se jistě našlo mnoho - vezměme si namátkou státem podporovaný vědecký výzkum. Kdybychom to chtěli maximálně zobecnit a zjednodušit, řekneme, že stát jako takový (mám na mysli stát demokratický), je jedna velká regulace, samozřejmě se všemi zpětnými vazbami z demokratického systému plynoucími. Odvážím se tvrdit, že díky existence moderní demokratické společnosti, regulované (někdy možná opravdu až příliš) státem, je naše dnešní vyspělá společnost západního typu svou životní úrovni tam, kde je. Je bez diskusí že, aby stát růst životní úrovně (s tím neodmyslitelně souvisí i udržitelný rozvoj), dobře plnil, musí být bohatý a k tomu potřebuje ruku volného trhu. V tom se s panem prezidentem shodneme. Ruka bez mozku ale sama nezmůže moc, přičemž mozkem zde mám na mysli celou obrovskou množinu mozků lidí, mající k problému co říci, tedy kromě vědců také politiků nebo ekonomů. Nechápu, kde se v  prezidentovi bere jeho až svatá víra v trh jakožto jediný samospasný prostředek všeho, tedy i příznivého a udržitelného rozvoje naši planety. Nebude v tom nakonec přece jen hrát nemalou roli prezidentova ješitná povaha, díky níž není ochoten připustit, že by se mohl někdy taky mýlit?

Závěry plynoucí z mého pokusu o jakousi analýzu namátkou vybraných tří prezidentových projevů nechť si každý čtenář utvoří sám. Kdo dočetl až sem, měl by toho být schopen.