Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běžel jsem Mekku všech maratonů z Maratónu do Athén

23. 11. 2014 8:25:14
Někdy na jaře letošního roku jsem se u piva chlubil svému dlouholetému kamarádovi Mirkovi svými maratonskými úspěchy. „A v Athénách už jsi běžel?“ skočil mi do mého monologu.

„Jako myslíš Athénský marathon? Ten pravý z Maráthonu do Athén?“ „No jasně, který jiný?!“

„No ten jsem ještě neběžel,“ přiznal jsem. „No, to si děláš srandu, ty Řek, běháš maratony, každý rok jezdíš do Řecka, a ten jediný originální maraton si neběžel? Ostudo!“

Zamyslel jsem se, zastyděl a slíbil Mirkovi, že letos to určitě napravím.

Registruji se do Athén

Slib jsem splnil, zaregistroval jsem se ještě v létě a ve středu 5.11. odletěl z Prahy do Athén. Maratón se běžel v neděli 9.11. Na aklimatizaci jsem tak měl 3 dni, což bylo tak akorát.

Akreditace probíhala od čtvrtku do soboty v hale Taekwondo v Neo Faliro na pobřeží moře nedaleko od přístavu Pireus. Akreditoval jsem se hned ve čtvrtek. Už proto, že ve startovném balíčku byla i kartička umožňující jeho majiteli dopravu po celých Athénách MHD zadarmo a to právě od čtvrtku až do příštího úterka, tedy celkem 6 dní. Vzpomněl jsem si smutně na Prahu, kde můžete zdarma jen v den závodu a to je ještě limitováno od 7 ráno do 18 hodin.

V propozicích jsem se dozvěděl, že přesun více než 10.000 běžců z Atén na start do Maratonu proběhne v neděli ráno autobusy a to mezi 5:30 a 6:30.

Brácha mi zjistil, že první metro mi jede v 5:30 a v centru Athén na náměstí Syntagma tak budu něco před 6, což bylo tak akorát. Nechtěl jsem tam být na poslední chvíli, neboť jsem si nedokázal hladký průběh této operace dost dobře jaksi představit. Zvlášť, když jsem si lehce spočítal, že k tomu bude třeba přes 200 autobusů.

Přesun do Maratonu

Jak se pak ukázalo, mé obavy byly naprosto zbytečné. Organizace probíhala naprosto bez chyby a na jedničku. Organiztoři plnili jeden autobus za druhým a ty okamžitě odjížděly směrem k Maratonu.

V jednom z nich jsem se usadil i já. V autobuse jsem se seznámil se Sotirisem, kerý si přisedl ke mně. Zjistil jsem, že bydlí nedaleko od Athén a tohoto maratonu se zúčastňuje pravidelně každým rokem. Perfektně jsme si popovídali a cesta tak utekla velmi rychle.

Když jsem cca v 6:50 vystoupil v Maratonu z autobusu, zrovna se začínalo rozednívat. Na čistém nebi stále zářil měsíc v úplňku. Na počasí jsme měli obrovské štěstí. V podstatě od čtvrtku až do sobotní noci bylo stále zataženo a každou chvíli pršelo. Nejen polosotrov Atiki sužovaly vydatné deště, které způsobily nemalé potíže včetně záplav. Při představě, že v takovém počasí poběžím svůj první Athénský maraton, mi nebylo nejlíp. Jenže, jak už jsem naznačil, v neděli ráno byla obloha jak vymetená a na nebi ani mráček. Místo chladného deštivého počasí jsem se najednou začal obávat horka. Ano, i v listopadu. Teplota v poledne překročila 20 °C a pocitově na sluníčku to bylo tak sedmadvacet. A tak to v tu listopadovou neděli bylo jako u nás v srpnu.

Základna pro nás byla připravena na stadioně v Maratonu a i zde byly organizátoři perfektně připraveni. Všude k dispozici balená voda, mobilních toalet bylo dostatek. Až do startu tam tak byla nebývale skvělá atmosféra. Sešlo se nás tam nakonec asi 10.600 běžců z 84 zemí celého světa. Cirka půlhodiny před startem se mnoho z nás ještě zahřálo rozběháním se za doprovodu nadšeného moderátora a skvělé řecké lidové hudby včetně známé melodie syrtaki (Řek Zorba) na stadiónu. Nálada byla opravdu vynikající.

Asi 15 minut před startem jsme se přesunuli do svých koridorů – já do svého bloku č.5 s velmi hezkým číslem 6444 na hrudi a vyčkali jsme postupně svých startů. Přesně v 9:00 odstartoval blok č.1 s VIP atlety včetně hlavních favoritů z Keni či Ethiopie. Minutu po nich blok č.2, po dalších 2 minutách trojka, za 4 minuty čtyřka. A to už jsme se posunuli na startovní čáru také my z pětky. Napětí a vzrušení u mě v tu chvíli narůstá do maxima. Už to znám z Prahy, Košic, ale přece jen Maratón přímo v Maratónu – to je něco jiného.

Start

A je odstartováno i pro nás. Těsně před tím ještě rychle píšu smsku bráchovi, že budem startovat, ať kouká na TV, že budu mávat do kamery. Tak tedy probíhám pod kamerou a zběsile mávám. Ale hned je mi jasné,že mě brácha nemůže vidět, okolo mě mávají do kamery totiž úplně všichni. :-)

První kilometry po mokrém asfaltu (po nočních deštích je všude ještě mokro) si vyloženě užívám. Trasa vede vesměs po rovině, po stranách diváci. Po asi 2 či 3 kilometrech nás ze silnice organizátoři směrují doleva mimo hlavní silnici. Vím o tom z mapy trasy, poběžíme asi 2 kilometrové kolečko okolo pole, kde se před 2504 lety odehrála slavná bitva U Maratonu, kde Řekové porazili perskou mnohonásobnou přesilu a jejíž výsledek pak běžel slavný Feidippidas oznámit do Athén, aby tam pak mrtvý k zemi pad.

Běžím s davem okolo tohoto památníku, koukám na pusté pole s olivovníky a představuji si starou bitvu. Na konci tohoto kolečka je 1. občerstvovačka, jsme na 5. km. Mrknu na hodinky, čas výborný, pod 27 minut. Nechci to přepísknout, ale ani nechci jít příliš pomalu. Už Jarda Hrabuška, zkušený maratonec (přes 160 maratonů včetně toho Aténského z r. 2010) a kolega a kamarád z našeho maratonského klubu Seitl mě varoval, že cca od 10. km až po 31. km bude trať vesměs stoupat a ne málo. Toho stoupání se děsím jako čert kříže od té doby, co jsem se na maratón přihlásil. Kdo čte mé běžecké blogy, ví, že do kopce nejsem zrovna nejsilnější. Vím proto, že to, co teď ztratím, do kopce stopro nedoženu.

Je cca 9:30 a sluníčko už docela pálí, listopad nelistopad. Občerstvovačky jsou od 5. km naštěstí už každé 2,5 km a to až do cíle. Na 7,5 km. Toho využiju a kromě napití se vodou i poleji. Je to paráda.

Najednou cítím, jak mě chytá do pravého stehna náznak křeče. Začnu se nahlas smát a v duchu říkám: „ Ha ha, to na mě prosím tě nehrej! Na 30. km bych ti to věřil, ale na 5. km né, to na mě nezkoušej,“ bavím se se svým vlastním svalem. Jako by mi sval rozumněl a nechá toho, cítím pohodu.

Okolo trati všude skvělí Maratonci..., né takhle se to říci nedá, takže spíš Maratoňané, řekněme prostě místní obyvatelé. Je vidět, že na svůj maratónský běh, jemuž i všem ostatním maratónům světa dalo jméno právě jejich město, jsou patřičně hrdi. A proto šíleně povzbuzují. Opravdu všichni - staří, mladí, děti, babičky. „Bravo, bravo, bravo, bravo,...“ křičí nadšeně stále dokola žena sředního věku a nadstandardní váhy. Židlička pod ní vůbec není vidět, všude okolo se rozkladá jen její široké tělo. Tipuju její hmotnost hodně přes 150 kg. Běžíme okolo ní, někteří běžci jí za povzbuzování děkují. Mladá dáma běžící vedle mě se na ní nevěřícně podívá a jen hlesne něco ve smyslu: „No, pěkně, tobě taky bravo teda...“

Najednou mě praští do nosu typická vůně grilovaného gyrosu a taky čerstvé pity. Je mi jasné, že toto občerstvení není určeno pro nás. Vůně se line z malých okolních „psistarja“, které tyto dobroty nabízejí. Krmí se jimi samozřejmě ale jen diváci okolo trati.

Usměju se a nechám si zajít chuť. V tu chvíli povětšinou předbíhám ostatní až se dostávám těsně za doprovodnou sanitku, která nás doprovází. Cítím nepříjemné výfukové zplodiny. Běžím přímo za ní, bohužel moje tempo odpovídá přesně její rychlosti. Jsou dvě možnosti, jak se neudusit už na začátku závodu. Buď zpomalit anebo zrychlit a útect před ní. Protože mám přece jen ještě dost sil, volím výhodnější druhou možnost a předbíhám jí a modlím se, aby řidiče nenapadlo přidat plyn.

Předbíhám i dost jiných závodníků, až uvidím před sebou dva hochy s tričky s nápisem Nadace Olgy Havlové. Doženu je a radostně prohodím: „Nazdar hoši, odkud?“ Překvapeně se otočí „Jé to je fajn vidět tady Čecha, my jsme z Ústí“ „Já z Ostravy,“ na chvilku prohodíme pár vět, jejich tempo je přece jen rychlejší než je pro mne zdrávo a tak jim jen připomenu ať to nepřepálí, neboť nás za chvíli čeká to pravé maso – mám na mysli 20 km stoupání. Zasmějí se a řeknou: „my víme, však se někde na 30. určitě ještě potkáme až nás doženeš.“ No, nevím, pomyslím si, kluci mi mezi tím zmizí v davu přede mnou. Jsme na 10. km a já se pomalu psychicky připravuji na ten 20 km dlouhý kopec přede mnou.

10 km mám za 56 minut. Jsem spokojený, rychleji by to nemělo smysl, vždyť můj osobák na 10 km jsem zaběhl přesně před týdnem na Hornické desítce ve Frýdku-Místku a činil 50 minut a 17 sekund.

Nekonečné stoupání

A je to tady! Kouknu před sebe a vidím kilometry před sebou dlouhý had běžců vinoucí se někam nahoru. Udělá se mi zle a raději koukám na zem. První kilometry stoupání ještě jdou, přesto jasně cítím, jak mi bere síly a já zpomaluji. Jsem předbíhán stále více a více závodníky. Nevšímám si toho a snažím se za někoho pověsit. Chytnu se nějákého Číňana v červeno žlutém národním triku a běžím mu v patách. V silnějším stoupání mi ale vždy uteče, doháním ho až když na chvilku přece jen cesta zase vede dolů. Trasa totiž chvilku vede dolů zase skoro až na úroveň moře – míjíme totiž malý přístav Rafina. Znám to tady, byl jsem tu před lety na dovolené.

Za Rafinou ale cesta zase vede nekompromisně do kopců resp. do sedla mezi dvěma horami. To vím, že cesta bude stoupat až do 31. kilometru. Kilometry utíkají velmi pomalu, jsem předbíhán davy. Na 21,1 km na metě půlmaratonu kouknu na čas – 2:05. V Košicích jsem měl půlku za 1:59. Jsem zatím jen o 6 minut pomalejší, což zase není vzhledem k obtížnosti trati zase tak zlé, ale já vím, že tím to nekončí, že krize teprve přijde.

Přesně v půlce je občerstvovačka, kde nabízejí holky i gely – vzpomenu si, že jsem si dvě GU-ka vzal sebou taky. Koupil jsem jich na Expu hned 7. Jednoduše proto, protože 1 ks nabízeli za 3,5 éčka, 3 ks za 5 éček a 7 ks za 10 éček. Na trať jsem však bral ale jen 2. A z nich jsem jeden už měl v sobě.

Gely zadara nepohrdnu a jeden si od dívčiny beru a strkám do kapsy k tomu mému dalšímu. Po pár metrech další holka, další gely v rukou. Beru si gel i od ní. Když si spočítám, že když si vemu ještě třetí od třetí holčiny, budu tak mít vlastně 10 gelů za 10 éček, čímž se dostanu na skvělou cenu 1 gelu za 1 euro. Jenže když okolo ní probíhám, zastydím se a nabízený gel odmítnu, že už mám a ukážu jí ten, co mám ještě v ruce od její kolegyně.

Cesta opět vede do kopce. Na 25. km zjišťuji, že jsem totálně grogy a že se na každou občerstvovačku těším jak na smilování. Na občerstvovačce si totiž beru banán, vodu, ionťák a jen pochoduji. Přece nebudu jíst a pít v běhu. Snažím se tak, ať mi banán vydrží co nejdéle, abych mohl co nejdýl jen jít. Rozvážně proto jen pomaličku žvýkám a přitom vyčerpaně pochoduju. Když banán dojím, smutně se donutím opět k běhu. No k běhu, asi to moc běh nepřípomíná. Vzpomenu si na Jirku Homoláče, který v jednom rozhovoru tvrdil, že tempo 6 min/km není běh ale chůze. Mě to tehdy hodně rozčílilo a v diskusi po článkem jsem se kvůli tomu dokonce i pohádal s některými (namachrovanými) čtenáři, kteří tvrdili totéž co Homoláč. Podotýkám, že tempo 6 min/ km je rychlost přesně 10 km/hod a že jsem se k této metě na maratónské trati v průměru přiblížil zatím jen jednou v Košicích, kterém jsem zaběhl za 4:15:57 s průměrným tempem 6:04min/km.

Mrknu na hodinky a vidím, že mé tempo kleslo hrubo nad 7 min/km. Tentokrát bych dal Homoláčovi za pravdu, doslova jsem se ploužil jak lemra, vysloveně z posledních sil. Jediné, co mě povzbuzovalo, bylo to, že když jsem se rozhlédl okolo, viděl jsem, že jsem v tomto zbídačeném stavu rozhodně nebyl sám.

Na 30. km jsem v čase 3:09:15. Trať byla stále do kopce, trápilo mě horko, žízeň i hlad. To že jsem ještě běžel (dobrá, berte termín běh v nadsázce) bylo jen díky tomu, že jsem si odpočítával poslední stovky metrů toho nekonečného stoupání. Však taky horizont běžců už byl dávno vidět a já se k němu pomalu ale jistě blížil.

Seběh do Athén

Konečně 31. kilometr. Trať se pomalu ale jistě přehupuje směrem dolů. Přede mnou dole leží Athény. Nohy nemůžou. Přesto se rozbíhám, co to jde. „Seběhy ti přece jdou, tak přidej,“ povzbuzuji sám sebe k tomu, aby se můj pohyb přece jen zrychlil a přešel do něčeho, co už se dá s malým přimhouřením očí během přece jne nazvat.

Dostávám se k tempu někde na 6:30/min. Rychleji to nejde. Ale už se mi běží mnohem líp, dokonce mě to začíná zase bavit. Zvlášť když předbíhám spoustu dalších běžců. Tu a tam vidím zdravotníky nad vyčerpanými těly ležícími odevzdaně na okraji silnice. Dokonce jsem svědkem, kdy statný chlapík běžící přede mnou se zničeho nic skácí k zemi. Né, nezakopl, normálně se bolestivě svalil na zem, zřejmě vyčerpáním. Málem jsem na něj spadl. Pár běžců se mu snaží pomoci. Otáčím se a vidím, že borec na zemi dýchá. Někdo vidí před sebou auto se zdravotníky a houkne na ně a ukazuje směrem k vyčerpanému borci. Ti okamžitě jedou pomoci.

Uvědomím si, že ty maratony opravdu nejsou legrace a na chvilku si představím, že kdybych se taky svalil, tak do cíle mám zajištěný odvoz a ještě k tomu vleže :-). "Kdepak, na to zapomeň," napomenu se a běžím dál. Předbíhám jakési borce převlečené do kostýmů starých athénských bojovníků. Nechybí jim přilbice, meč ani štít. No, běžet s tím celých 42 km, děkuji pěkně. Oni ale vypadají v pohodě a běh si užívají s úsměvem na rtech. Dokonce si povídají. Je zřéjmé, že jejich štít ani meč z ocele určitě nebudou, ale i tak mají můj obdiv.

Předběhnu je a nejenom je. Později zjišťuji, že v celkovém pořadí nejhorší jsem byl právě na konci stoupání na 30. km. V cíli jsem pak byl o několik stovek míst lepší než na onom 30. km. Takže jsem na posledních 10 kilometrech předběhnul cca 500 lidí.

Nicméně cíl je ještě daleko. V Athénách na posledních 5 kilometrech to až tak úplně z kopce není. Místy, zvláště tam, kde jsou podjezdy, musíme zdolávat znovu prudká stoupání.

Asi 3 kilometry před cílem cítím, že jsem úplně vyčerpaný. Běžím už jenom pomocí vůle a vidiny cíle. Vždyť na 120 let starém stadiónu „Panathinaiko stadio“ v centru Athén, který byl postaven právě pro první novodobé Olympijské hry v roce 1896, mě v cíli čeká brácha se švagrovou a sestřenicí. Nemohu nedoběhnout.

„Jorgo, bravo, už jen kousek vydrž,“ křičí na mě tu a tam někdo z diváků (samozřejmě řecky). Přemýšlím, jaktože mě znají. Pak mi dojde, že divák si může naše jména přečíst na našem startovním čísle. Je to velmi milé a povzbuzující. Poslední kilometry opravdu běžím už jen díky divákům. Poslední kilometr, kouknu na hodinky 4:23, právě naskočí 4:24 – sakra to bych mohl stihnout dát pod 4 a půl hodiny. Povzbudí mě to a běžím nadoraz. Běžíme okolo Zapia (velký park) za nímž už je vytoužený cílový stadión.

Finiš a vysněný cíl

Poslední metry už běžíme ve špalíru diváků. Objevuje se stadion. Na jeho bráně je nápis „250 m to finish“. Vbíhám na stadión, běžím poslední 200 metrovou rovinku po atletické dráze stadiónu a vůbec si nevšimnu, že mě brácha fotí. V cíli vyčerpaně zastavím stopky a s malým zklamáním tam vidím 4:30 a cosi. Takže jsem to nedal pod 4:30. Nevadí i tak je to dobré. Vzhledem k obtížnosti trasy jsem čekal čas spíš 4:45.

Když se trochu vydýchám, konečně uvidím bráchu, přichází gratulovat a fotí mě. Přichází i moje milovaná švagrová Jana a sestřenice Maria. Jsem v euforii, jsem šťastný. Štěstím září všichni, kdo právě dobíhá. Pomalu kráčím stádiónem dál. Přede mnou rozdávají holky medajle. Ta je krásná, těžká, ve tvaru makety cílového stadiónu. Už už nastavuju krk, aby mi jedna dobrovolnice pověsila medajli na krk, jenomže na mě zrovna vychází, jak to říci diplomaticky... no prostě ta nejméně hezká a nejméně mladá. Těsně než mi medajli nasadí na krk proto cuknu a posunu se k její mladičké hezké sousedce, která mi s úsměvem medajli nasadí. Neotáčím se, i tak za sebou úplně cítím vyčítavý a ukřivděný pohled nešťastnice, které jsem dal košem. Zastydím se, ale už se to zpět nedá vzít. Snad to holka nakonec kousla.

Nakonec jsme skončil na 4779. místě z 10.500 doběhnuvších, tedy v první polovině startovního pole. V kategorii muži 50-54 let obsazuji 443. místo z 892 doběhnuvších, tedy téměř přesně v polovině.

Se svým časem jsem spokojený. Ale v Aténách o čas opravdu nejde. Atény, to je pro každého maratonce taková Mekka, kterou je nutno alespoň jednou za život absolvovat.

Kdyby mi někdo před 5 lety, kdy jsem se jezdíval s bráchou koupat v moři právě kousek od Marathónu, řekl, že zde poběžím ten pravý Athens Marathon The Authentic z Maratonu do Atén, nejen, že bych mu nevěřil, ale poslal bych ho rovnou k psychiatrovi.

DSCN8496.JPG

Na Expu - hala Taekwondo Neo Faliro, Athens

DSCN8498.JPG

Akreditace

DSCN8509.JPG

Před mapou závodu

IMG_20141109_070704.jpg

Nad Maratonem ještě svítí měsíční úplněk, běžci se už ale úpomalu shromažďují na místním stadiónu

IMG_20141109_075727.jpg

Na stadionu s mými novými řeckými přáteli, Sotiris úplně vlevo

IMG_20141109_085729.jpg

Těsně před startem

DSCN8511.JPG

Finiš na Panathinaiko stadio, Athens

DSCN8512.JPG

A šťastně v cíli

DSCN8515.JPG

Moje drahé fanynky, švagrová Jana vlevo, sestřenice Maria vpravo

DSCN8586.JPG

Pamětní medaile a tričko

Result_650.jpg

Můj výsledek včetně umístění a mezičasů

Kompletní výsledky můžete vyklikat zde

A záznam mého běhu z Garmina


Tento blog věnuji památce mého otce, který se mého prvního běhu z Maratónu do Athén už nedočkal.

Autor: Georgis Fasulis | neděle 23.11.2014 8:25 | karma článku: 19.70 | přečteno: 1021x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 577 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 830 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 937 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.