Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Běžel jsem Košický Maraton, nejstarší maraton v Evropě

6. 10. 2014 17:01:28
Jubilejní 90. ročník Košického Maratonu mieru se konal před rokem a já na něj byl přihlášený. Kdo čte mé běžecké blogy, tak ale jistě ví, že jsem si před rokem na Uhrově „Bé sedmičce“ narazil žebra a to mě z přípravy na Košice vyřadilo. Využil jsem nabídky pořadatelů převést startovné na další rok a tak se rok sešel s rokem a já jsem tak letos poprvé v životě navštívil Košice.

90. ročník to letos nebyl, ale jubileum to bylo zase, protože pořadatelé šikovně využili toho, že letos je pro změnu 90. výročí od okamžiku, kdy se začaly Košice běhat. A tak se na medajli objevila opět krásná devadesátka.

Do Košic jsem jel s Jožkou, který nedaleko od Košic pochází a jel tak vlastně „domov“a ještě jsem přemluvil mého nového běžeckého kamaráda z Rungo výběhu, Davida. Do Košic jsme chtěli vyrazit vlakem, ale když mi ČD oznámily cenu za jízdenku, začal jsem na netu hledat někoho na spolujízdu autem. Podařilo se mi spojit s Jirkou z Bašky, který byl do Košic také přihlášený a hledal někoho k sobě do auta. A tak jsme auto optimálně vytížili a ve čtverko v sobotu ráno vyrazili do Košic Jirkovým bavorákem. Cesta nás nakonec vyšla přesně na polovinu toho, co po nás chtěly České dráhy.

Jirka se ukázal jako obrovský pohodář a hlavně šprýmař, takže jste nevěděli, kdy si z vás tropí legraci a kdy mluví vážně. Byl z nás běžecky nejlepší a tak, když říkal, že si jede pro čas pod 3 a půl hodiny, věděl jsem, že si tentokrát legraci netropí. Ostaně jsem si za pomoci guglu před cestou řádně prolustroval jeho dosavadní běžecké výkony a tak jsem věděl, že nekecá.

Přesně týden před Košicemi jsem si jako přípravu na Košice zaběhl Ostravský půlmaraton, který se spolu s hlavním závodem na Maratonskou trať poprvé konal v ulicích centra Ostravy. Zaběhl jsem si svůj nejlepší osobní čas na půlmaraton (4 minuty pod 2 hodiny) a tak jsem byl vcelku spokojen, že můj cíl v Košicích zaběhnout poprvé maraton pod 4:15 není nereálný.

Košice - nádherné město

Košice mě překvapily svým centrem – nádherná dlouhá Hlavná ulica trochu ve stylu Václavského náměstí, ale mnohem „krajšia“. Uprostřed ulice nádherná Katedrála svaté Alžběty Durynské - největší kostel na Slovensku, různé galérie a další nádherné historické stavby. Překvapily mě taky svou předmaratonskou atmosférou. Všude nadšená nálada, program, kapely na ulicích apod.

DSCN8436.JPG

Katedrála svaté Alžběty Durynské - největší kostel na Slovensku

DSCN8446.JPG

Park před katedrálou - po obou sranách katedrály vede maratonská trať

Když jsme se akreditovali na závod, zašli jsme se ubytovat. Já s Davidem jsme měli objednaný nocleh s ostatními běžci v internátě, na Jirku volná postel už v internátě nezbyla (bylo plno) a tak využil Jožkovy nabídky vyspat se u jeho sestrenky, která má v Košicích byt.

DSCN8422.JPG

Na akreditaci v obchodním centru AUPARK

Abych Košice jen nechválil. Když jsme se s Davidem ubytovali v internátě, byli jsme doslova šokováni jeho stavem. Asi bych se tam styděl ubytovat kohokoliv i zadarmo a ne tak maratonské hosty z různých koutů Evropy za 12,5 € na osobu a noc! Všechno zanedbané, výtahy zdemolované. Že jste se báli do něj vstoupit, natož s nimi jet. Pokoje nevymalované, okna, jádro, sociání zařízení – vše staré min. 40 let. Jeden ručník pro 4 hosty dohromady. Bylo na první pohled jasné, že se do internátu neinvestovala ani kačka či dnes ani Euro po celou dobu, co stojí. Studentů, kteří tam jsou nuceni bydlet mi bylo upřimně líto.

Jedna noc se tam samozřejmě vydržet dala, ale za ty prachy si příště v Košicích seženu něco lepšího. Po jiných stránkách si ale na závod nemohu stěžovat. Vše fungovalo na jedničku. Ve startovacím balíčku nádherné tričko v ceně, na rozdíl od Prahy, kde je startovné 2x dražší a triko si můžete přikoupit za pětistovku.

Ale zpět k našemu košickému angažmá. Večer jsme se všichni 4 šli projít po Košicích, zašli na pastapárty, které na rozdíl od Prahy bylo opět v ceně startovného.

DSCN8445.JPG

A jde se na Pasta party!

Nakonec jsme si večer zašli do útulné hospůdky v centru U Golema, kde jsme šli probrat nad mapou závodu naší taktiku. Tam mě čekal další šok pro mě, tentokrát příjemný. Na Slovensku už totiž platí antikuřácký zákon pro všechny hospody a tak se v hospodě nekouřilo, přesto byla naprosto narvaná. Ten čistý vzduch v atmosféře pivnice s vlastním pivovarem (nefiltrované pivo Golem bylo výborné) byl pro mě neuvěřitelný nezvyk. Kecy našich poslanců o kuřácké svobodě mi v tomto kontextu přišly hodně ubohé. Minimálně U Golema nikdo z místních štamgastů netrpěl a kdo svou vášeň neudržel, tak si zašel zakouřit ven – žádný problém. A v hospodě se dalo dýchat, na sebe jsme viděli a vy jste po odchodu z ní nesmrděl jako vyuzené prase.

U Golema jsem si dal nad mapou místo plánováneho jednoho Golema 12,5° hned tři a tak dobře naladěn jsem nakonec vcelku včas šel (včetně ostatních "chalanov") spát. V 10 večer už jsme všichni byli v posteli.

DSCN8460.JPG

Hospůdka U Golema - nekouří se a přesto je narvaná!

Závod

Ráno jsme s Davidem pojedli své osvědčené předzávodní kašičky plné zravých živin a o půl osmé kyvadlovým autobusem odjeli na start. Pytel s věcmi na převlečení po závodě jsme si uschovali v „Městskej plovárni“, která byla vcelku luxusní (na rozdíl od intru). Ještě jsem zvažoval, zda pod nátělník Seitl klubu dát ještě jednu vrstvu nebo ne. Nakonec mě teplota okolo 10° donutila si hodit pod tričko ještě tenounké funkční triko s dlouhým rukvem – minimálně na start a první půlku závodu to byla dobrá volba, v druhé už jsem se malinko vařil :-).

Je krátce před devátou, jdu se ještě lehce rozvičit a proklusat na ulici před startem spolu se stovkami dalších běžců. A úderem deváté vyrážíme na trať. Oproti Praze je nás 3x méně a to včetně půlmaratonců a štafet a tak se na startovní čáru dostávám jen s minutovým zpožděním. Vydáváme se pomalinku v davu po Hlavné ulici na dva shodné 21 kilometrové okruhy vedoucími centrem Košic. Městská doprava je v Košicích minimálně v první půlce závodu kompletně uzavřená, na rozdíl od Ostravy, kde bylo uzavřeno jen pár ulic v centru a MHD jen omezená.

A srovnání?

Ostrava: (cituji z internetových fór a blogů): „Kurva, jak tramvaj nejede? A jak se mám jako dostat domů?!! Si dělají prdel? Zasraný maraton, to jim nestačí stadiony a cyklostezky placené z našich daní? Teď jim platíme ještě tuhle legrácku, která paralyzovala celé město? .... V tomto duchu se vinuly diskuse po ostravském maratonu před týdnem, který se konal porvé v centru Ostravy.

Košice: Centrum města zcela pro dopravu uzavřeno, všude spousta nadšených lidí, nikomu to nevadí, naopak jsou hrdi na své město a svůj městský Maraton, nejstarší v Evropě a třetí nejstarší na světě! Když běžíme okolo zastávek MHD, tu a tam tam stojí i lidé, kteří evidentně čekají trpělivě, až se za nějakou hodinu postupně částečně rozjede MHD, místo nadávek nám neuvěřitelně fandí.

Košičtí fanoušci jsou vůbec úžasni, řekl bych stejně jako v Praze, přesto mám pocit, že u těch Košickýcch je to více od srdce. A Ostrava? Darmo mluvit, nezbývá než doufat, že se to časem zlepší a my, Ostravané se nebudeme chlubit pouze svou poblitou Stodolní.

První kolo - naprostá pohoda

První kolo se mi běží náramně dobře. Jožku ani Jirku od startu nezahlédnu až do konce závodu, jsou daleko přede mnou. S Davidem jsem chtěl chvíli běžet, ale těsně před startem se mi ztratil někde v davu ostatních běžců a tak start prožívám sice v davu, ale sám. „Do prde..., kde zase zmizel?“ Stejně jako na Jesenickém maratonu se mi před startem ztratil. Až později se dozvídám jak to s ním bylo. Chudák David totiž start v Košicích časově prosral, a to doslova. Těsně před devátou ho zřejmě nervozitou zradila střeva a tak musel honem honem navštívit, naštěstí hned u startu postavených, jednu z mobilních kadibudek. A tak startovní výstřel slyšel na záchodě. Když ze záchodu vyběhl, byli všichni závodnici už pryč. „Co tady ještě děláš, všichni už vyběhli,“ slyší nešťastný David od pořadatelů. Když se přes diváky ještě tlačí ke startovní bráně.

A tak jeden primát David má – na trať Košického maratonu vyběhl ze všech startujících jako úplně poslední s asi 5 minutovým zpožděním. A tak se musí postupně propracovávat kupředu přes ostatní pomalejší běžce, což na psychice v takovém závodě určitě nepřidá. Přesto mě už někde na 7. km předbíhá, stačím na něj ještě zavolat, ať brzdí, že takovým tempem se brzy vyčerpá.

Já si v tu chvíli držel tempo okolo 5:40 min/km , což dělá výsledný čas okolo 4 hodin. Odpovědí mi bylo, že běží na pohodu a že je to Ok. „Zase neposlechl, řekl jsem si jen a nechal ho běžet.

Jediný další, s kým jsem na trati prohodil pár slov, byl Tomáš Máčala kolega ze Seitl klubu. V Košicích jsme náš klub reprezentovali pouze my dva. Občas předběhnu já jeho, občas on mě. Já sám se snažím držet stabilní tempo – okolo 5:40.

Zhruba na 12. km vidím, že dobíhám vodiče na 4 hodiny. Napdane mě hříšná myšlenka, pokusit se jich držet a zkusit jít s nima. A tak celou skupinku doháním a motáme se všichni dohromady v závěsu za vodiči. Propracuju se přímo za vodiče, tempo mají okolo 5:30 / km a místy i větší. Sakra, pomyslím si: to je stejné tempo, jaké jsem měl při ostravské půlce před týdnem – to nemůžu vydržet až do konce. Přesto se mi běží za nima hodně dobře a tempo se mi daří držet. Zatímco já bych měl problém při tomto tempu hovořit, vodiči se mezi sebou a „kamáratmi, co beží s nima“ vesele baví, jako by byli na procházce. No jo, pomyslím si, tak ten Homoláč (jeden z našich nejlepších současných maratonců) měl možná pravdu, když říkal, že tempo 5:30/ km (11 km/hod) není běh, ale chůze.

Osudové občerstvení, aneb jak jsem málem vítězi vypil jeho „dopink“

A tak poslouchám jejich historky a snažím se jim stačit. To se mi daří skoro až do konce 1. kola cca na 20.km. Pak ale přijde moje možná osudová chyba. Jsme zhruba kilometr před otočkou v půlce (cíl půlmaratonu) a blíží se občesrtvovačka. Chci rychle občerstvit, aby mi vodiči neutekli, snažím se dostat k levému okraji, kde vidím stolky. Vzadu vidím u stolků celkem dost lidí, uvažuji, zda se na to nevykašlat, abych se nezdržel plantáním se mezi nimi. Pak ale, když se konečně dostávám úplně k levému okraji trati, ještě před zadním stolky vidím stolky s připravenými lahvičkami s nápoji, u kterých se nikdo nezastavuje. To je super, řeknu si a v běhu popadnu jednu z nich. Ani mě nenapadne zauvažovat, proč mají lahvičky na sobě čísla. Když se chci v běhu konečně napít, zařve na mě zděšený pořadatel: „To nie je vaše, vráťte to!“ Dochází mi, že tyto lahvičky jsou osobní občerstvení těch nejlepších, vesměs Keňanů, za pár minut se tama budou řítit do cíle celého Marartonu.

„Sory," zařval jsem a aniž jsem poprvé v životě ochutnal, na čem to Keňané vlastně „jedou“, odhazuji lahvičku vedle sebe na zem. Vrátit se mě ani nenapadne, snad se zase tak moc nestalo a snad jsem tak nepřipravil někoho o poslední „šlehu“ před cílem a tak neohrozil jeho vítězství.

To, že jsem málem vypil občerstvení těch nejlepších, mě pobavilo, horší bylo, že mě následující tlačenice u stolečku s občesrtvením pro nás pro „plebs“ natolik zdrželo, že mi 4-hodinoví vodiči utekli minimálně o 100 metrů! „Sakra!“ Jsem naštvaný sám na sebe a na ostatní, mezi kterými jsem se motal a zdržel. Přidávám, abych vodiče dohnal a tak otočkou na půlce probíhám v čase těsně pod dvě hodiny. 4-hodinová skupinka se mi v dálce ale stále víc a víc ztrácí. Přesně v této chvíli v protivce vidím prvního Keňana (možná zrovna jemu jsem málem vypil občerstvení), jak si běží za ovací davu pro vítězství. Mě čeká ještě celé jedno kolo a co hůř, vodiče už skoro vůbec „nevidno“ a já cítím , jak mi rapidně ubývají síly.

2. kolo – trápení a krize

Další kilometry se trápím, tempo padá nad 6 min/km. Běžecké pole hodně prořídlo, půlmaratonci, kterých bylo více než maratonců, už s námi neběží a tak jsem na trati dost často skoro sám. Běží se lépe a zároveň hůře. Vodiče už dávno nevidím, 4 hodiny jsme právě vzdal. Nohy těžknou, jako by byly z olova. Začne mě děsit myšlenka, že to tentokrát vůbec nedoběhnu. Zatnu síly a snažím se ze sebe vymáčknout maximum. Objevuje se sluníčko a já se ve dvou vrstvách začínám vařit. Jedna zicherka, co mi drží startovní číslo, povoluje. Běžím chvili jen na 3 zicherky, jenže do čísla se opírá vítr a to vlaje a když se urve číslo i z druhé zicherky, nezbyde mi, než zastavit a číslo znovu zapínat. Zdrží mě to minimálně minutu, tělo si myslí, že už je konec a odepírá poslušnost.

Rozbíhám se vyloženě na sílu. Když myslím, že sprintuji, kouknu na hodinky a vidím tempo blížící se proradné sedmičce, neklamný to důkaz blížící se krize. „Jako v Praze,“ řeknu si, tam jsem klesl až na 7,5 min/km. Jenže tam to bylo až na 35.km, a já jsem teprve na 25.! „Neměl jsem běžet s tou 4-hodinovkou,“ řeknu si a snažím se znovu zrychlit. Bolí to, ale dostávám tempo opět pod 7. Ale jen pár sekund. Další kilometry jsou už jen o vůli, která je doprovázena černými myšlenkami na vše se vykašlat!

Ani nevím jak a jsem někde na 30. km. Trať vede dlouhou smyčkou po třídě uprostřed s tramvajovým pásem. Všude povzbuzující diváci. Teď je pořebuju jako sůl a opravdu hodně pomáhájí, jsou fantastičtí. V protivce dlouhé smyčky vidím běžet mé vodiče na 4 hodiny. Stále si mezi sebou něco povídají. „Stačí jen přeběhnout tramvajový pás a běžím opět s nima,“ napadne mě. Jak prosté, samozřejmě jsem to nemyslel vážně, vím, že Maraton měří 42 km a já, i kdybych si jej zkrátil byť jen o pár metrů, bych se pak nemohl sám sobě podívat do očí. To nemluvím o tom, že na konci smyčky je samozřejmě koberec s měřením času :-).

Z těchto myšlenek mě vytrhuje David, který mě v protivce zahlídne a povzbudí. To mi dodá novou sílu. Ať je čas jakýkoliv, určitě doběhnu, i když to bolí, to vím jistě. Otočka na smyčce se zdá v nekonečnu, je to nejodpornější a nejtáhlejší úsek celého maratonu. Zajimavé, že v prvním kole mi tento úsek vůbec nevadil. :-).

Když jsem konečně za smyčkou, je do cíle asi 7 km. Je to moc? Nebo málo? Odpověď zní: Strašně moc! Tempo klesá nad 7 min, snažím se opět přidat, ale jde to neuvěřitelně těžko, zlepšení tempa byť o jedinou vteřinu stojí strašně moc sil. To je maraton, s půlmaratonem se to nedá absolutně srovnat. Ti co běží okolo mě, mají podobné problémy, nikdo se s nikým nebaví, každý má spoustu starostí sám se sebou. Ano, je to pravda! Maraton opravdu začíná až na 35. kilotmeru! Vyhlížím označovník každého kilometru jako zjevení. Když se objeví značka 37. km, řeknu si: "Už zbývá „jen“ 5 kilometrů." A vzápětí: "Bóže, ještě 5 kilometrů“!

Závěrečný finiš

Mrknu nahoru na věž kostela. Hodiny ukazují 12:45 – tedy 3 hodiny 45 minut od startu. Abych dal maraton aspoň pod mých kýžených 4:15, musel bych dát těchto posledních 5 km do půlhodiny. V tréninku je to hračka – 6min/km je pro mě normální tréninkový výklus, jenže to nemám za sebou 37 km běhu! Na hodinkách stále 7min/km. Rozbíhám to, co to dá, jak se říká na krev. Tempo stlačuji na 6,5 – blížíme se k Hlavnéj ulici. Na trati se objevuje kýženě očekáváný ukazatel s číslem 40.km. Vedle něj digitalní ukazatel času – 2:13. V mžiku spočítám, že když dám tempo 6/km až do cíle, mohl bych se pod 4:15 dostat. Jedu nadoraz, taky na kyslíkový dluh, protože, občas musím brzdit, neboť se mi nedostává kyslíku. Podle Jirky Homoláče právě pouze jdu, v mých očích ale běžím naprosto šílenou rychlostí na doraz svých sil. Hodinky ukazují 6,01 – 6,03/km. Bolest celého těla, hlavně zad se snažím nevnímat.

Běžím jako v tranzu – mým cílem je 4:15. Doháním Davida, jen se pozdravíme a běžíme spolu. Drží se mě. Kilometr a půl před cílem se ztratí za mnou: „nevydržel,“ – pomyslím si a neohlížím se. Na 41. kilometru mě David opět předhání. Snažím se běžet asi 50 metrů za ním a držet se ho. Konečně se objevuje brána, rozbíhám se k závěrečnému finiši. A pak přijde velká rána! To ještě není konec! To je „teprve“ 42.km! Když jsem se blížil a sprintoval z posledních sil, byl jsem přesvědčen, že brána je cíl, přede mnou je ale ještě „neuvěřitelně dlouhých“ 195m! Na ty jsem při mých posledních výpočtech - jak se dostat pod 4:15 jaksi taky zapomněl. Těh 200 m je minimálně ještě minuta a to sprintuji a snad vůbec nedýchám. Přede mnou David probíhá clem, já koukám na časový ukazatel, kde k mému zklamání je už číslo 4:16 a nějakých 50 vteřin. 57..58..59.. probíhám cílem přesně v čase 4:17:00 - to je můj oficiální čas - 909. místo v mužích. Po odečtu startovního deficitu se dostávám na 4:15:57 reálného času! Skoro to vyšlo, jsem totálně vyčerpaný, gratuluju Davidovi – skončil 7 sekund před mnou na 906.místě. Jeho reálný čas po odečtení jeho pros.... minut na startu je ale obdivuhodných (alespoň pro mě) 4:12:38.

Osobák a krásná medajle je v kapse

Já jsem navýsost spokojen – překonal jsem svůj osobák o celých 8 minut oproti Praze. Běžet maraton pod 4 hodiny zůstane asi mým nesplněným snem, ale pod 4:15 by v mých silách ještě někdy být mohlo. Medajle je přímo exkluzivní, moc pěkná.

IMG_20141005_140114.jpg

S Davidem těsně po doběhu u Městské plovárně

IMG_20141005_151025_SHOT2SHOT2.jpg

Po doběhu s přáteli z "Báječných žen v běhu":

Zprava: David, Jana, slabozraký Aleš se svou trasérkou Jitkou a moje maličkost

A jak dopadli Jirka s Jožkou? Oba excelentní. Jirka neuvěřitelných 3:14:26 – jeho osobní rekord a Jožka v pohodě pod 3:50 za 3:49:36.

DSCN8469.JPG

Naše úspěšné kvarteto s medajlemi (3 ze 4 jsme si zlepšili v Košicích osobák) zleva: Jožka, moje maličkost, Jirka a David

A ještě jeden můj primát. Z členů Maraton klubu Seitl jsem tentokrát skončil na prvním místě! Že jsme běželi tento maraton jen dva Seitláci? No a co? Na to se přece historie neptá! :-)

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 6.10.2014 17:01 | karma článku: 15.88 | přečteno: 855x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 540 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 776 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 662 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 220 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 211 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.75 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse

Josef Hnidzik

Vzestupy a pády WSM ligy

WSM liga v posledních týdnech a měsících prochází velkými změnami. Jaké budou mít dopady? A jaký je vůbec příběh druhé nejvyšší hokejové soutěže v posledních třinácti letech?

14.6.2017 v 18:15 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6060

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.