Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jesenický maraton 2014 – zážitek, který stál za to

25. 08. 2014 7:32:25
„Jirko, doufám, že se přihlásíš na Jeseníky“ řekl mi po mém doběhu na Valašském Hrbu lakonicky Radek Černín ze skupiny 3THX, která má za sebou více než úspěšné zorganizování obou ročníků právě Valašského hrbu. A nyní se hoši z 3THX právě chystali na svou premiéru Jesenického maratonu, který letos převzali po předchozím pořadateli.
Úspěšně v cíliÚspěšně v cíliFoto: Alžběta Ralbovská

„Beskydy už znám a v Jeseníkách jsem ještě neběžel,“ zvažoval jsem. Navíc jsem moc dobře věděl, že hřebeny Jeseníků patří mezi nejkrásnější u nás! Bylo rozhodnuto – poběžím Jesenický maraton – 42 km a asi 1800 m výškově – parametry téměř identické se Slezským maratonem, který jsem letos vynechal, protože se běžel právě mezi Osmou a Jesnickým maratonem.

Ale, ouvej, když jsem si přečetl propozice (samozřejmě až po zaplacení startovného), zjistil jsem, že limit Jesenického maratonu je velmi tvrdý – 6,5 hodiny. Bylo mi jasné, že mým hlavním soupeřem nebudou ani tak ostatní spoluběžci, jako právě tento limit.

Měl jsem před ním takový respekt, že jsem se pokusil u Radka Černína zalobovat, jestli by se ten limit nemohl o pár, dejme tomu 30 minutek posunout, že bych byl klidnější. Odpověděl mi následovně: „Jirko, neboj, když nasadíš svou tajnou zbraň (šťávu z řervené řepy – pozn. autora), tak se nemáš čeho bát!“

IMG_20140821_205343.jpg

„Ach jo, tak s limitem nic nenadělám, budu si muset hrábnout (myšleno na dno svých sil :-)),“ posteskl jsem si a odešel smutně do kuchyně škrábat řepu, byl nejvyšší čas.

Na závod jsme vyrazili už v pátek po práci spolu s Davidem, mým novým kamarádem z Rungo běhání. Já, už jako „zkušený“ a „ostřílený“ běžec, on naopak jako elév těchto závodů. Když se přihlásil, tak mi také napsal: „Máš mě Jirko na svědomí,“ – byl to jeho první opravdový horský maraton, na který jsem ho přemluvil právě já. Byl jsem ale přesvědčený, na rozdíl od něj, že jej v pohodě zvládne.

V 7 večer v pátek nás autobus přímo z Ostravy přivezl na horskou chatu Skřítek, kde byl cíl závodu a hlavní stanoviště. Byli jsme tam ze závodníků asi první, spolu s Tondou Hricem a Terkou, kteří přijeli s námi stejným autobusem a s kterými jsme se seznámili hned po vystoupení z autobusu.

Přivítal jsem se s Radkem Černínem a nechal jej v klidu pracovat – měli svých starostí dost, právě přivezli TOI-ky a taky mobilní nádrž na sprchu a snažili se obojí zprovoznit. Abychom nezacláněli, zašli jsme s Davidem, Tondou a Terkou ke stánku pořadatelů, kde nás hoši ihned pozvali na skvělého Bernarda, kterého už měli roztočeného. Dali jsme pivko a začali přemýšlet, kde složíme na noc hlavu. V plánu jsme měli stan jménem širák – resp. že se uvelebíme přímo pod hlavním stravovacím stanem. Stan byl otevřený, podlaha štěrk a beton. Navíc venku byla čím dál větší kosa a černé mraky taky nevěstily nic dobrého. Nic moc představa. Tonda Gric se rozhodl přenocovat na holé trávě pod otevřeným stanem pořadatelů, Terka čekala kamarády, s nimiž měla přespat v autě.

„Nic, zkusíme nějaký penzionek v okolí,“ navrhuji Davidovi, Motorest Skřítek byl totiž beznadějně plný. Pořadatelé se zmiňovali o hotelu Myslivna cca 2 km od Skřítku. Skvělý Radek nám ochotně zařídil auto, kterým jsem tam zajeli. Hotel Myslivna byl ale uzamčený a ani na zvonek nikdo nereagoval, nebyla tam ani duše. Na telefon, který byl uvedený u zvonku jsme ani nezkoušeli volat, představa, že brzy ráno půjdem s plnými krosnami 2 km do kopce zpátky na Skřítek, nás spolehlivě vrátila k původnímu plánu – vyspat se pod velkým stanem na Skřítku.

„To nebude dobré, vymrzneme, budem mokří a vůbec se nevyspíme,“ říkáme si s Davidem. Nakonec se náš nocleh vyřešil tím nejlepším možným způsobem. Hodil jsem prosíka k provoznímu Skřítku, zda by se pro nás nenašlo suché místečko třeba někde v kotelně. Tímto bych chtěl poděkovat provoznímu z motorestu Skřítek, který nám nakonec vyklidil a za pouhých 50 kč na noc pustil nepoužíváný pokojík, kde bylo teplo, útulno a sucho a dokonce tam byly i 3 postele! Supr, byli jsme nadšení a to jsme ještě nevěděli, že celou noc bude pršet. Postele byli tři a tak jsme jednu nabídli i našemu novému kamarádovi z autobusu, Tondovi z Brna.

Když byl nocleh vyřešen, mohli jsme jít v klidu do tepla restaurace Skřítek probrat mapy a taktiku na zítřek. Nejmladší, ale v běhu z nás nejlepší Tonda se vyslovil, že chce dát závod okolo 5 hodin, my mu naopak sdělili, že našim cílem je limit – tedy 6 a půl hodiny. Tonda si věřil a měl proč. Treninkově totiž běhá do práce 25 km (Brno-Blansko) a zpět totéž, klobouk dolů – zakývali jsme uznale hlavami. A protože začíná pracovat v 6 ráno, musí vstávat ve 2. A pak že my s naším Rungo popobíháním jsme prý šílenci? Ha ha ha.

„Nechrápeš?“ ptá se mě David. „Já, nikdy!“ odpovídám rezolutně. Tedy někdy, ale jen když mám v sobě 4 a více piv, usměju se. „A kolik máš teď?“ „Dva Bernardy u pořadatelů a jedno tady v hospodě,“ počítám na prstech. David s Tondou si oddychnou, že jejich naděje na klidný předzávodní spánek není ohrožena. „Zaplatíme,“ říkám okolo 1⁄2 11 večer číšníkovi. „A víte co, doneste mi s účtem ještě jedno,“ usměju se, nálada je skvělá a slina je taky úžasná. „Ale to bude čtvrté,“ zděsí se David. „Hm, sakra, tak víte co, doneste mi jen malé,“ vybruslím z prekérní situace, to budou celkem 3, 6 piva, takže celé 4 nebudou. Ráno se dovídám, že hranice mého chrápání a nechrápání se zřejmě posunula směrem dolů ke třem pivům. Kluci se tak občas budili, ale byli v s teple a suchu a tak mi hned ráno odpustili.

Přesně podle propozic v 7:45 odjíždějí 3 autobusy plné maratonských borců směr Ramzová, kde je start. Naše silná trojka mezi nimi nechybí. Autobusy jedou do Ramzové celou hodinu. „Sakra, je to závod jen na 42 km?“ zapochybuji, když stále jedeme. Byl to jen fór, vím že po asfaltu je to přes 60 km, kdežto my to vememe zkratkou přes horské velikány Jeseníků :-).

DSCN8230.JPG

Ramzová - silná trojka před startem, vlevo Tonda, vpravo David

Na startu vyjdeme k lanovce a zařadíme se do fronty u stanoviště Horské služby, kde fasujeme startovní čísla s čipy. Venku je kosa a mlha. Já mám na sobě podvlékací funkční triko s dlouhými rukávy a na něm fungl nové triko z Hostýnské osmy. I tak cítím zimu. David s Tondou pouze krátká trika a na holých pažích jen husí kůži. „Nemáš bundu?“ ptám se Davida, říkal jsem ti ať si ji vemeš. „Mám, ale na Skřítku, nechtělo se mi s ní tahat,“ odpovídá David. „Neposloucháš,“ sekýruji svého svěřence a podávám mu z batohu mou novou Adidasku Active-shel, aby před startem neprochladl. Kouknu na poskakujícího Tondu a omluvně říkám: „Sory, s tebou jsem nepočítal.“

Potkávám se se známými tvářemi . Ze Seitlu jsou to Jarda Hrabuška a Pepa Smola, zkušení maratonští veteráni, kterým nesahám ani po kotníky – oba starší než já. Dále se zdravím s Vítkem Kněžínkem z Babiččiny běžecké buňky, s nímž jsem se poznal před 14 dny na Hostýnské osmě. Potkávám i Davida Vašíčka, s kterým jsem se poznal rovněž na osmě. Nejen nás zaujímá nepřehlédnutelná postava oděná ve skotský kilt s bosýma nohama. „To chce běžet po Jeseníkách v té kose naboso a jen v sukni?“ nestačíme se divit tomuto odvážlivci. Okamžitě ho přezdívám na Scotta Jurka, známou ikonu světového běhání, který sice není Skot, ale jmenuje se Scott. A to netuším, že skotské odívání bere ten náš „Scott Jurek“ vážně se vším všudy – resp. bez ničeho – po závodě se totiž dovídám, že „Scott“ se jmenuje Tomáš Zahálka a v sukni je tzv. na ostro.

DSCN8227.JPG

V řadě na startovní čísla, v kiltu kdo jiný než Tomáš Zahálka alias "Scott Jurek"

Přesouváme se ke startu.

„Neříkali, že to bude triatlon,“ žertuje kdosi, když se hned před startem na lesní cestě objevuje malé jezírko z nočního deště. Nikomu se do něj nechce a tak se závodníci řadí před něj a za něj.

Přesně v 10:00 je start. Dav se dá do pohybu směr první kopec Šerák, nejdelší a nejprudší stoupání závodu. Po pár stovkách metrů široké lesní cesty odbočujeme na celkem úzkou pěšinu. Najednou před sebou vidím, jak si někdo v tlačenici na úzké cestě nevšimne altánku, jehž nízká sřecha zasahuje rohem až na naší pěšinu. Slyším ránu a přede mnou se kácí běžec drže se za hlavu. V davu šílenců mi nezbude, než okolo něj přeběhnout, až pak se zastavuji, abych se otočil a dozvěděl, co se vlastně stalo. K nešťastníkovi se sklánějí asi 3 bežci a snaží se mu pomoci. Chvilku váhám až si alibisticky zdůvodním svůj špatný pocit kvůli neposkytnutí pomoci. „Nebudu se tam plantat, však mu už pomáhá dost lidí,“ rozhoduji se ve vteřině a cynicky pokračuji dále s ostatními. Špatné svědomí mě ale stále trápí“ „A jak tenhle svůj cynismus chceš ale vysvětlit na blogu?“ ptám se sám sebe. „Jednoduše,“ odpovídá mi mé cynické druhé já „prostě nebyl čas ptát se kdo je kdo?!“ Mé první já tato notoricky známá pelíškovská hláška definitivně umlčí.

Šerák je tvrdý. 5 km více méně prudkého stoupání mě brzy donutí přejít z běhu do chůze, funím při tom jako parní lokomotiva. Jako parní lokomotiva, co mele z posledního. Jsem předbíhán davy lidí – však už víte, kopce nahoru nejsou mou úplně nejsilnější stránkou. Předbíhá mě i Honza a za chvíli i David. Když se přesně po hodině konečně vyškrábu na Šerák, mám pocit, že když nejsem úplně poslední, mezi posledními rozhodně jsem. Na občerstvovačce na Šeráku mě fotí Bety, přítelkyně Honzy. „Jaktože už jsi tady,“ jsi byla před chvíli dole. „Lanovkou,“ usměje se Bety. „To se někdo má,“ pomyslím si a nahlas se zeptám: „Co Honza? Jaký má naskok?“ Asi 20 minut odpovídá Bety s úsměvem. „To je šílenec, říkám si,“ a nahlas řeknu „tak to není moc, to se dá stáhnout.“ Bety v mém hlasu má nironie unikne a věří, že chci jejího Honzu opravdu doběhnout.

10627719_10202606690590875_569077264_o.jpg10615665_10202606691190890_1996226702_n.jpg

Na Šeráku: vlevo moje maličkost, vpravo Honza

Napiju se ionťáku, pozdravím se se Štěpánem Knapíkem od X-trailáků (ten dnes v roli pořadatele) a pokračuji dál. Odměnou za výškrab na Šerák jsou mi nádherná panoramata. Dávno není zima, naopak, sluníčko příjemně (někdy až nepříjemně moc) hřeje, takže uvažuji, zda si nesundat dlouhé podvlíkaci triko. Nakonec jej nesundám, za chvíli se zatáhne a na hřebenech bude foukat a já ho zase budu dlouho lovit a limit bude v pr.... , v tahu. Ze Šeráku se zase rozbíhám, cesta totiž vede zase dolů (jak už to za vrcholem kopce bývá :-)).

Běžím už sám, mám pocit, že musím být definitivně poslední, jen přede mnou v dálce vidím běžet pár opozdilců. Snažím se je dohnat a chytit je. Daří se mi to, ale jen chvíli. Za chvíli se totiž cesta zase obrací vzhůru – musíme pro „změnu“ zase nahoru na Keprník, který je výškově ještě o 100 m vyšší než Šerák. Tam se mi bežci, kterých jsem se zuby nehty držel, opět vzdalují. Nicméně zjišťuji, že nejsem (resp. nebyl jsem) rozhodně poslední, protože mě cestou na Keprník předíhají další a další běžci. Konečně mám Keprník za sebou, nyní mě čeká několik kilometrů sešup do Červenohorského sedla. Zase doháním některé závodníky, některými jsem naopak předbíhán. Mám ale dobrý pocit, že jsem stále tzv. v závodě.

Těsně před Červenohorským sedlem doháním sympatického vysokého borce. Je to první závodník, s kterým se dávám do řeči. Dovídám se, že je Z Havlíčkova Brodu, že tady v Jeseníkách ještě nebyl a že si to moc užívá. Když se zeptám, jestli jsme poslední, říká mi, že za námi je ještě dost lidí, neboť vybíhal na startu úplně jako poslední a tak ví, kolik asi je za námi lidí, nicméně říká, že tyto závody si běhá užít a že se nikam nežene. Po závodě se podle startovního čísla 303 dozvím, že se tento sympaťák jmenuje Radek Milichovský. „Jo jo, moje řeč,“ říkám mu a v duchu si pomyslím, že s mými časy a výkonností mi stejně nic jiného, než řádně si závodu užít a pokochat se okolím, už asi nezbývá.

Na Červenohorském sedle je první řádná občerstvovací stanice (na Šeráku byla jen voda a ionťák), je supr vybavená se skvělou a velmi ochotnou obsluhou. Potkávám zde mimo jiné „Scotta Jurka“ K dispozici jsou skvělé melouny, banány, rozinky, tatranky, čokoláda a samozřejmě taky sůl. Řádně se občerstvím a koukám na hodinky – od startu už uteklo 2 a čtvrť hodiny vzácného času a já jsem teprve na 15. kilometru. Lehkými počty si spočítám, že tímto tempem bych byl v cíli cca na hranici 6,5 hodiny. Jenže mi bylo jasné, že toto tempo nevydržím po celý závod, takže jsem se začal smiřovat s myšlenkou, že limit je v hajz.. v háji a já se tím pádem budu soustředit už jen na to kochání krásnými hřebeny Hrubého Jeseníku. Před námi kdesi v dálce a kdesi hodně nahoře se nám smál do ksichtu Praděd se svou nepřehlédnutelnou dominantou – vysílačem.

Čeká nás výšlap na Švýcarnu – zhruba polovina trasy.

Zatínám zuby a pokračuju dál. Chvilku se dá běžet. No běžet, spíš tak plantám nohama, což běh moc nepřipomíná. Taky mě za chvíli předbíhá pohodový Radek a za chvíli i další, mezi nimi i bosý „Scott Jurek“. Když jsem zase beznadějně sám, cesta se obrátí hodně vzhůru. Výšlap je hodně demotivující a strastiplný, o běhu nemůže bý řeči, pořád do nekonečného kopce, slunko pálí. Vyhýbám se davům turistů, spousty z nich doprovází jejich čtyřnozí miláčci, které jejich páničci nechtěli o krásy Jeseníků ochudit. Stále vyhýbaní se turistům je nepříjemné, ale Hory patří všem nejen nám a tak se na ně snažím usmívat a pokud to jde, je i stále zdravit. „Ahoj, dobrý den, dobrý, ahoj..." a furt dokola. Většina z nich odpovídá, občas se někdo zeptá, co je to za závod, jak je dlouhý a odkud jsme vyrazili a kam směřujeme. Trpělivě odpovídám na všechny dotazy. „Jste fakt dobrý,“ slyším od starší paní kompliment na mou adresu. Vzdychnu a zadýchaně odpovídám, že já nejsem dobrý, že dobří jsou ti, co jsou už hodně přede mnou a že já jsem až někde vzadu startovního pole. Paní se zamyslí a pak řekne: „Ať si, i tak jste dobrý, že jste se na to vůbec dal.“ Usměju se na ni a tímto ji za ta slova děkuji. Povzbuzování okolních lidí mě vždy dokáže hodně nakopnout.

Švýcarna. Půlka trati je za mnou. Ze stoupání na Švýcarnu jsem dost grogy, občerstvení potřebuji jako sůl. Kouknu na hodinky – čas 3:35. Krát dvě je 7 hodin 10 minut a to bych musel vydržet druhou půlku ve stejném tempu jako tu první. Limit je v trapu. V tu chvíli je mi to jedno. Odpočinek na občerstvovačce je jako balzám – zase polykám melouny, piju ionťák, dávám si čokoládu. Obsluha je zase bezvadná a hodně vlídná. „Limit je v trapu, tak si aspoň udělám nějáký ten snímek ze závodu,“ říkám si a vytahuji foťák.

DSCN8239.JPG

Holky z občerstvovačky veselé a ochotné, před stolkem Jana - Báječná žena v běhu

DSCN8236.JPG

Uf, půlka je už za mnou a ten meloun je opravdu výtečný

Kouknu před sebe a vidím Praděd s vysílačem, ze Švýcarny se zdá, že už je jen kousek. Ale je to jenom zdání, zas takový malý kousek to není. Po hřebenovce Švýcarna – Ovčárna se místy snažím běžet. Motivují mě k tomu běžci z Rya, aspoň tento nápis mají tento kluk a holka vzadu na triku. Když běží oni, rozbíhám se i já, stoupání nestoupání, když jdou oni, přecházím v chůzi i já. Tak dojdme/doběhneme až k rozcestí s asfaltkou vedoucí k vysílači na Praděd. Tam nás čeká kontrola, oběh dřevěné sochy Praděda a seběh zpět na hřebenovku směr Ovčárna. Ta asflatka je nekonečná, stoupá mírně, ale stoupá a já ji nejsem schopen běžet, snažím se aspoň rychle jít. Proti mě se vrací z otočky spoustu běžců. „Tak zas tak vzadu nejsem,“ říkám si, když je v protivce zdravím. Potkávám Radka i „Scotta“. Nakonec kousek před vrcholem Pradědu vidím v protivce běžet Davida - „Čau!“ pozdravíme se, pláceneme se přes ruku a vzájemně se povzbudíme. Mám radost, že má stále David sílu běžet, mám radost, že zase není až tak přede mnou. Přece jen by má autorita či Ego mohlo v jeho očích klesnout, kdybych se doplazil do cíle až dvě hodiny po něm.

To mě povzbudilo, závěr k soše u vysílače už zase běžím, už proto, aby kontrola viděla, že běžím – je to přece běžecký závod. Kouknu na hodinky na Pradědu jsem přesně v čase 4:08, za mnou je už 26 km. Obíhám sochu a vydávám se po asfaltce dolů. Rozbíhám se, co to dá a napadá mě hříšná myšlenka, že když už mám většinu stoupání za sebou, mohl bych ten limit přece jen ještě zkusit atakovat. Nohy sice trochu dřevění, ale není to nejhorší. Dokonce potkávám v protivce další běžce, co jsou až za mnou. A vůbec jich není málo, až k rozcestníku jsem jich napočítal aspoň sedm.

Seběh z Pradědu k Ovčárně si zase užívám, pocit, že nás vzadu je tolik mě hodně povzbudí. Dobíhá mě sympatická běžkyně: „Ahoj, neběžel si náhodou Hrb?“ ptá se mě za běhu. „Ano, oba ročníky, Proč?“ odpovídám. „A nejsi to ty, ten s tou červenou řepou?“ „Jo, to jsem já,“ usměju se. (Kdo neví, o čem je řeč, může mrknout na můj Blog z Valašského hrbu zde).

„No, já jsem Jana a moc se mi ten tvůj blog líbil, sdílela jsem ho s holkama – říkáme si „Báječné ženy v běhu a už se moc těšíme na report ze dneška,“ dodala a zařadila vyšší rychlostní stupeň. Ještě jsem zaslechl, jak volá, že se uvidíme na Ovčárně a pak už jsem jen koukal, jak se mi vzdaluje. Potěšilo mě, že mě lidé poznávají i podle mých blogů a zároveň jsem se zastyděl, že mě tato Báječná žena v běhu tak lehce předběhla a tak jsem se pustil za ní.

Na Ovčárně byla poslední občerstvovačka, je tam Jana, je tam Radek, je tam i bosý "Scott", všichni se usmívají. Do konce zbývá už jen jedno stoupání na Petrovy kameny a Vysoké Hole a do cíle jen 12 km. Do limitu stále máme víc než 1 a 3⁄4 hodiny. „To bychom mohli ještě dát“, říká Jana. „Né, mohli, to dáme,“ říkám rezolutně s úsměvem. Navzájem se ještě vyfotíme a všichni valí rychle dál.

DSCN8243.JPG

S Báječnou ženou v běhu Janou Janouchovou na Ovčárně

Né tak já, poté, co jsem snědl nějaký banán, meloun a čokoládu, vypil dva kelímky sladkého ionťáku, zahlídnu pivo. "Mohu pivo?" ptám se holek. "Samozřejmě," usmějou se anlívají mi pěnivý mok do kelímku. "Mňam," zamlaskám a nechám si nalít další deci. "Chutná? Někteří si stěžovali, že je teplé." "Je vynikající," oponuji. "Jediný problém je, že když si teď dávám pivko, mé tělo si myslí, že už je po závodě, takže možná budu mít problém." Holky z občerstvovačky se zasmějí a já s úsměvem vyběhnu za Janou a spol.

Při stoupání na Petráky mi nicméně zase všichni „noví“ známí celkem utekli. Za Vysokými Holemi následuje dlouhá rovinka. Je nepříjemně hrbolatá, běžet se ale musí a tak zatínám zuby a snažím se ostatní přede mnou přece jen dohnat.

Nohy už nemůžou a tak se občas kopnu do palce, jednou tak, že mě to bolí snad půl kilometru. Pak znovu škaredě zakopávám a to tak, že letím dopředu. Tělo a jeho centrum pro rovnováhu v mžiku rozbíhá mé tělo dopředu tak mocně, jak jen to jde, jen aby dohnalo v pádu těžiště a zabránilo tak mému držkopádu na ostré kamení na cestě. Zmůžu se při tom je na tři „Baníky“. Přede mnou ani za mnou nikdo není, a i kdyby byl... však jsme jenom lidi. Vypadá to jako zázrak, ale pád nakonec vybírám a podběhnu jej.

„Sakra, bacha na to! Ksicht a zuby máš jen jedny!“ napomenu se, abych byl opatrnější. Před poslední osvěžovací stanicí na Jelení studánce dobíhám Davida. Mám radost z toho, že jsem jej dohnal, menší radost mám z toho, že ho vidím kulhat. „Co je? Křeče?“ zeptám se jej, když jej míjím. „Jo, jo,“ řekne s bolestivou grimasou na tváři. „Magnesko sis vzal?“ ptám se ještě. „Jo jo, ale nepomáhá.“ „Neboj, pomůže, hlavně se nezastavuj, musíš to rozhýbat rychlou chůzi a pak i během, pak to překonáš, hlavně měj stejné tempo, žádné prudké změny pohybů nesmíš dělat,“ křičím ještě otočený dozadu k němu, když už jsem dost před ním. „Víc ti pomoci nedovedu,“ říkám si a běžím dál.

Na Jelení studánce se osvěžíme čistou chladivou vodou. Do cíle ještě asi 7 km, nebe je zataženo, ozývá se bouřka. „Vypadá to, že ještě nakonec zmokneme,“ říkám si a rozběhnu se. Přede mnou běží mí noví známí – "Scott", Jana, Radek, a taky běžci z Rya. Začíná drobně pršet. „To pude,“ říkám si, ale obávám se závěrečného prudkého sešupu po mokrých kamenech. Leje čím dál více, také hřmí víc a víc. Nakonec se rozprší úplně stejně jako před 14 dny na Hostýnské osmě. Jsem zcela mokrý, přesto si až nyní vytahuji z batohu bundu. Cesta po rovince směr Ztracené kameny stále nemá konec, do toho nás bičuje déšť. Předbíhá mě David, ulevil jsem si, rozhýbal to. Křičím na něj ještě: „Dobrý?“ „Jo,“ odpoví a mizí přede mnou. Já zrovna zápasím s hodinkami Garmin, které se začaly na dotykové části vlivem deště šíleně přepínat ve svých módech. Zastavuji se, asi 2 minuty ztrácím, než se mi podaří display hodinek zamknout. Mezitím jsou všichni v trapu. Běžím si sám v prudkém slejváku, jsem durch promočený, starostlivě koukám na ledvinku a igelitový obal mého nového mobilu. Doufám, že je v suchu a že o něj nepřijdu jako o jeho předchůdce před 14 dny na Hostýnské osmě. Nakonec můj nový mobil přestál bez úhony, zato moje druhá náhradní Nokia schovaná v igelitce v baťůžku dopadla hůř. Ve stejné igelitce v pohodě přežila Hostýnskou osmu, ale nyní jsem zjistil po doběhu, že se do igelitky přece jen voda dostala a z ní i do displaye mé Nokie. Vytáhnul jsem baterku a zítra to zkusím opravit :-).

10627961_10202606696591025_751706008_o_ko.jpg

Takhle to vypadalo v cíli, když začala bouřka, zatímco my pomalí se v krupobití ještě trápili ztracení kdesi na Ztracených kamenech! :-)

Konečně se objevují ty Zatracené šutry, pardon Ztracené kameny. U nich je rozcestník – motorest Skřítek - 4 km po zelené. Sbíhám prudce dolů po šutrech, po kterých se navíc valí voda, hbitostí kamzíka. Nevím, jaký je čas do limitu, chci už být prostě co nejdřív v cíli. Zvlášť když se k dešti přidává docela silné krupobití. Nakonec předbíhám „Scotta“ a dobíhám Radka. Běžíme dolů spolu po cestě změněnou na dravou řeku. Nakonec konečně sbíhám na fungl novou štěrkem posypanou asfaltku. Ta vede asi půl kilometru rovně až do cíle.

Za prudkého deště vbíhám šťastný do cíle – čas 6:18, tedy 12 minut před limitem. Dostávám od Honzy pivo a klobásu, přibíhá gratulovat Jana i David, Bety mě fotí v cíli. Do toho leje. Všichni jsou namačkání pod velkokapacitním stanem. Déšť mi v tu chvíli vůbec nevadí, stejně jsem mokrý úplně kompletně. Dostavuje se euforie po náročném závodě. Ano, kvůli této euforii většina z nás tyhle závody běhá.

10631543_10202606697671052_1931771766_o.jpg

Štastně v cíli

A co ostatní?

David přiběhnul 2 minuty přede mnou. Jana také. Honza přiběhl v pohodě v suchu za 5:03, Tonda Gric ještě o 2 minuty dřív. Těsně za mnou přibíhá Radek Milichovský a pár vteřin před limitem přiťapká i bosý "Scott Jurek" neboli Tomáš Zahálka. Gratuluji všem. Nedá se nic dělat, musíme víc trénovat, abychom příště také doběhli v suchu. :-)

Jdu najít Radka Černína. „Tak co, jak jsi dopadl?“ ptá se mně. „6:18 – v limitu,“ říkám mu nadšeně. „No vidíš, a ty ses bál“ říká radostně Radek a podává ruku.

Když už jsem převlečený do sucha, dávám si ještě výborný gulášek, který je jen pro pořadatele a který mi protekčně zajistil Radek Černín, k tomu zasloužené dva Bernardy.

10621765_10202606696271017_1218245030_o.jpg10617709_10202606696871032_386759324_n.jpg

Honza a David v cíli

10605436_10202606698151064_877293534_o.jpg

Pod cílovým stanem: zleva stojící Radek Milichovský, následuje David, já a Honza

Seznamuji se s ředitelem závodu Tomášem Holasem a skláním mu poklonu za značení trati, které je autorem. „Můžete si gratulovat. Ani jednou jsem nezabloudil a to se mi stalo zatím jen 3x - na obou Valašských hrbech a nyní na Jesenickém maratonu!“ „Tak to mě moc těší,“ říká Tomáš Holas - všechny tyto tři tratě totiž značil vlastnoručně se svými kamarády právě on.

6. ročník Jesenického maratonu se díky obětavému týmu z 3THX Radka Černína, kteří jej letos pořádali poprvé za pomocí X-Trail Orlová a mnoha dobrovolníků na občerstvovacích stanicích a v cíli opravdu vydařil. Byl to skvělý závod, nelehká organizace klapla na jedničku, trasa po hřebenech Jeseníků byla výjimečně nádherná, zkrátka tento závod stál za to běžet!

Mnozí, zvláště my pomalejší, jsme na trati zmokli zcela na padrť, ale já myslím, že to nikomu nevadilo, naopak zážitek jsme měli o to intenzivnější! Už teď se těším na příští ročník.

DSCN8251.JPG

Hlavní postavy Jesenického maratonu - zprava: Radek Černín, Tomáš Holas a vlevo Tomáš (příjmení nevím :-))

Mapa_A4_maraton.jpg

Mapa a profil trati

Výsledky:

1. Aleš Palko 03:26:41

2. Daniel Rubič 03:28:57

3. Jiří Čípa 03:29:03

...

26. Vít Kněžínek 04:09:15

108. Antonín Gric 05:00:19

112. Jan Jedlička 05:02:27

128. Jarda Hrabuška 05:08:57

140. Josef Smola 05:16:10

200. Jana Janouchová 06:15:38

201. David Rigo 06:16:13

204. Georgis Fasulis 06:18:07

205. Radek Milichovský 06:18:44

208. Věra Dočkalová 06:27:33

210. Tomáš Zahálka 06:29:09

215: David Vašíček 07:05:53

Kompletní výsledky zde

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 25.8.2014 7:32 | karma článku: 16.27 | přečteno: 1253x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 577 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 830 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 936 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.