Přežil jsem letošní arktickou LH24

„Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti chladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!“ Když jsem nedávno na ČT slyšel tuto větu náčelníka Karla Němce ze známé Cimrmanovy hry Dobytí severního pólu, ani ve snu by mě nenapadlo, že tato slova si budu sám opakovat o pár dní později po absolvování letošní „LH dvacetčtyřky“.

Pro nezasvěcené: LH24 neboli „24 hod na Lysé hoře“ je extrémní závod jednotlivců a dvojic, který pořádá poslední lednový víkend horolezec Libor Uher (mimo jiné i autor a pořadatel známé B7). Jednalo se už o 3. ročník tohoto skvělého populárního závodu. Jedná se v něm o to, kolikrát dokážete během 24 hodin vystoupat na nejvyšší vrchol Beskyd Lysou horu.

Proslov Libora Uhra - ředitele závodu těsně před startem

Na tento zimní závod jsem se moc těšil, účastnil jsem se ho již loni ve dvojicích. Letos jsem šel jen sám za sebe, abych se neměl na koho vymlouvat. Trasu jsem znal z loňska nazpaměť, takže jsem se nemusel obávat případného bloudění. Navíc jsem si šel trasu tréninkově projít týden před závodem.

Přestože se jedná o čistě zimní závod, podle vývoje letošní zimy to do poslední chvíle vypadalo spíše na závod jarní. A pak to přišlo. Co? Smska od kamaráda Honzy (rovněž přihlášeného do závodu) : „Na sobotu se blíží do Beskyd mráz z Polska, na Lysé bude až -20, tak se na to připrav!“

Že se bude ochlazovat, to jsem slyšel, ale -20 během pár dní? „Nepanikař, to jsou holé nesmysly, předpovědím nevěř ani slovo, o mrazech hovoří už od Vánoc a kde nic tu nic,“ odpověděl jsem mu vzápětí, abych ho uklidnil. Sám jsem nervózně přitom začal na webu prohledávat meteorologické modely. Každým dnem tlačily sobotní teploty v okolí Lysé hory níž a níž. Sakra, horší než loni to být snad nemůže, řekl jsem si, abych si dodal kuráž. Loni v noci bylo na vrcholu Lysé -14 a studený silný vítr.

A bylo! To horší!

Když jsme v sobotu ráno přijeli do Ostravice, bylo tam okolo -14 stupňů. Snažili jsme se na to nemyslet, nejsme přece žádné chudinky. Zabivakovali jsme se s ostatními v kategorii Basic na hotelu Sepetná v  přednáškovém sále. Jožka, který byl v Ostravici už od pátku nám s Honzou držel skvělé fleky u topení – na takových akcích je to k nezaplacení. Ze známých potkávám skvělého Adama Ondrucha od X-trailáků. Zdravíme se, v tu chvíli netuším, že se zdravím s budoucím vítězem v soutěži dvojic! Tímto mu a jeho parťákovi k úžasnému výkonu gratuluji.

Teplota na Lysé cca v sobotu v poledne - 1.den závodu

Ani ne hodinu před startem, byl sál plný. Organizátoři marně hledali pro nově příchozí volná místečka. „Jo, takhle babu kdybyste přivedli, tak bychom se nějak stlačili,“ žertovali někteří z vesměs mužského osazenstva. „Však vás pánové ten smích po pár kolech přejde,“ odvětila na to milá pořadatelka. Ani jsme nemuseli tak dlouho čekat, smích nás přešel v moment, kdy Honza do pléna ohlásil, že aktuální teplota na Lysé je -18°C. A to bylo teprve dopoledne.

Na základně na Sepetné - vlevo Jožka, vpravo Honza

Před startem u pily dole v Ostravici se to rychle zaplňuje startujícími. Ahoj, zdraví mě nadšeně Jirka Římanek – č. 595, soutěží se synem Ondrou v soutěži dvojic. Nakonec dali spolu Lysou celkem 9x!

Závod byl odstartován tradičně sirénou přesně v 11:00 u pily dole v Ostravici. Odvážný dav se dal do pohybu směrem nahoru k Lysé hoře. Ne tak já, přesně půl minuty před startem jsem si uvědomil, že mám hůlky ještě složené. Abych se nemusel zdržovat na trati, chtěl jsem je nahonem ještě před sirénou roztáhnout na mou velikost. Jenže jedna hůlka ne a ne zaaretovat. A tak zatímco bylo dávno odstartováno, já se trápil pod startovním pódiem s hůlkou. Zbytečně jsem panikařil, jako by to byl závod na pár kilometrů, kdy jde o každou vteřinu. Klid, říkal jsem si, vždyť je jedno jestli vystartuji o minutu či dvě později, vždyť je to závod na celých 24 hodin!

Těsně před startem

1. a 2. kolo 

Konečně se povedlo a já se rozběhnul za davem. Ještě do budoucí spodní otočky (asi 2 km) jsem se prodral asi do poloviny startovního pole a hezky se během rozehřál. Nálada výborná, všichni byli natěšeni na dlouhý závod.

Míjíme transformátor u Sepetné, tady se budeme v příštích kolech točit. Potkávám Ondru Římanka, který fotí, či filmuje – má minimálně 2 hodiny čas, než se vystřídá na trati se svým otcem.

Když jsme u Butořanky odbočili na nejtěžší část trasy (několik kilometrů dlouhý prudký stoupák po úzké stezce napříč vrstevnicemi Lysé hory), na stezce se utvořil špunt. Často jsme se museli zastavovat, stejně jako na zácpě na D1. "Klid, po 1. kole se závodníci už rozptýlí po celé délce trati", říká kdosi za mnou. Na vrcholu Lysé jsem v čase 1:41:51 (Loni 1:30). Jak zjistím později, Honza je jen 5 min. přede mnou, Jožka ještě o pár min více.

V 1. kole se vytvořil dlouhý šrůdl závoníků, v dalších kolech už se rozptýlili závodníci po celé trati

Uf, první výstup mám za sebou a spěchám dolů, mráz -18 mi kupodivu zatím nijak nevadí. U Lukšince potkávám Honzovy kamarády, kteří jej přivezli a přišli se projít. Dozvídám se, že Honza je asi 5 min přede mnou. S úsměvem jen křiknu, že ho dohoním, že do rána je času dost a že nevydrží. Při seběhu potkávám ještě Martina, který nás tentokrát přišel jen morálně podpořit, loni skončil na 11. místě s deseti výstupy!

Po prvním kole se na občerstvovačce potkávám s Honzou, o Jožkovi nic neví, zřejmě se moc nezdržoval a spěchal do druhého kola. Dal jsem si horký čaj, snědl tatranku. Po 20 minutách, aniž bych se zdržoval převlékáním, vyrážím do druhého kola. Teplota klesla na -20, počasí je horší, na Lysé fouká, ale zatím je den a vše se zdá být v pohodě.

Po druhém vystoupání hrozného hangu nad Butořankou potkávám Boženku Kováčovou, předloňskou vítězku a loňskou střbrnou medajlistku LH24. Letos ze zdravotních důvodů startovat nemohla a tak alespoň doprovázela na závod svého přítele. Využívám setkání ke krákému oddychu. Za pár minut pak na úbočí pod Lysou potkávám znova Martina – ten mě podpoří dobrou hruškovicí. Né, kecám, samozřejmě mě podpoří jen slovně – jakákoliv jiná podpora na trati je pravidly zapovězena. Jeho, samozřejmě jen slovní podpora mi vleje novou energii do žil. Rozbíhám se na trati vstříc směrem k Malchoru pod LH.

Když konečně vystoupám po „výživné“ severní sjezdovce na vrchol LH, všimnu si, že mě nějáký pořadatel fotí nebo filmuje. Jsem zmrzlý, ale usmívám se ně něj, když už mě fotí :-). Ha ha, tak to není foťák! Všímám si, že mi tím divným přísrojem, o kterém jsem si myslel, že je to fotoaparát, míří přímo na ksicht několik vteřin. Nechá mě beze slova projít a již míří na dalšího. Za chvíli ještě zaslechnu, jak říká: "Toho berem." Nechápal jsem. Až dole jsem se dozvěděl, že pořadatelé v zájmu naší bezpečnosti tímto přístrojem měří povrchovou teplotu našich obličejových částí. U koho je teplota nízká, toho nekompromisně odchytnou a na stanici Horské služby mu omrzliny ošetří. Takových prý byly desítky.

V 1. kole jsem ještě na trati ostatní občas i předbíhal :-)

3. kolo - Jde do tuhého

Po 2 kolech jsem zmrzý jako rampouch. V plánu mám delší odpočinek a převléknutí do suchého.

Na občerstvovačce vypiju z kelímku horký vývar a spoustu horkého čaje. Na základně se převlíkám, zjišťuji, že pod mokrými studenými ponožkami vůbec necítím prsty na nohou. Masíruji je, ale necítím. Strčím je do spacáku a uvědomím si, že jedny letní ponožky v letních běžeckých keckách bez membrány není v minus 20 stupních pro mé nohy to pravé ořechové. Dozvídám se od ostatních, že ne -20, ale že bylo na vrcholu LH naměřeno už -23! Navlíkám na nohy proto dvoje suché ponožky, ty vrchní pak hrubé z tzv. smart vlny – stály 4 kila, tak snad budou hřát. :-).

Po hodině a něco vyrážím v suchém oblečení do 3. a 4. kola. Měl jsem v plánu dát celkem 6 kol, z toho vždy dvě hned za sebou – tedy 3x po 2 kolech.

Venku se mezitím setmělo, beru na hlavu čelovku, do baťůžku pak náhrádní čelovku a baterky.

Venku je pořádná zima, tma tomu přidává na ponurosti. Jediné, co vás trošku psychicky drží, jsou všudy přítomná světýlka ostatních. Cesta už tak neodsýpá, jdu nahoru žřetelně pomaleji než první dvě kola. Na prudkém hangu každou chvíli ustupuji ostatním rychlejším borcům, aby mě mohli předejít. Je mi to fuk, jediné, na co myslím, jsou dvě lesní cesty, které ostrý hang přerušují a rozdělují na 3 díly a skýtají tak přirozenou příležitost ke krátkému vydýchnutí. Někteří se zastavují také, jiní pokračují bez přestávky dál. Lidi se většinou už mezi sebou nebaví, každý se soustředí jen na svůj boj s Lysou horou a silným mrazem.

Výjimkou je jeden človíček, se kterým se dám do řeči na úbočí, kde se jde nebo běží chvíli po vrstevnici, tedy po rovině (první dvě kola jsem to tady taky ještě běžel - viz foto nahoře :-) ). Je odněkud z Rokycan a říká, že je překvapen krásou okolní přírody a že sem musí vzít rodinu. Vida k čemu také je tento závod dobrý.

Třetí kolo jsem nakonec přečkal bez úhony, jen jsem zjistil, že když mi zajedou hůlky do sebe (nikdy je nemám pořádně zatažené!!!) a musím je natáhnout a zaaretovat, v rukavicích to nejde (kloužou). Jenže když si při minus 20 sundáte na minutu rukavice a pak je zase dáte dovnitř, teplo rukavic je fuč a vám začnou ruce mrznout i v rukavicích. A to až do té doby, než se v nich z prstů uvolní přirozené tělní teplo. Aby prsty nebolely dlouho, nezbývá než s nima v rukavicích neustále cvičit.

Když ukončím 3. kolo, zjišťuji, že jsem ztratil někde na trati jeden z přezkových nesmeků. Půjčil jsem si je na závod od Martina, neboť ty mé gumové mi loni stále z nohy padaly. S jedním dvoucvokovým nesmekem se trať jít nedá – led na kameních zvláště při sestupu až k Lukšinci byl velmi nebezpečný a pády na kamení bez sněhové pokrývky by byly velmi bolestivé.

Na 4. kolo si beru proto ty mé loňské gumové, přičemž jeden z nich připevním ještě navíc jedním přezkovým nesmekem, který mi ještě zbyl. Zdá se že drží pevně.

Hororové 4. kolo

Vyrážím bez delšího odpočinku a převlečení do 4. kola. Levý nesmek v hangu samozejmě začne z boty padat. Vysmekává se přední špička. Alespoň druhá bota díky přezkovému nesmeku drží pevně. I tak se ale co 100 m shýbám, abych levý nesmek vždy znovu a znovu nasadil, je to velmi nepříjemné a vysilující. To ale ještě netuším, co mě čeká za horor na samém vrcholu Lysé hory.

Tam dorážím přesně půl hodiny před půlnoci. Na severní sjezdovce mi začíná poblikávat čelovka. No to snad ne! Vždyť tam byly nové baterky a jdu s nima teprve druhý okruh. No jo, jenže při minus dvaceti je životnost baterek i poloviční. To jsem si neuvědomil. Když přecházím čipovou bránu, čelovka je nadobro zhasnutá. Horečnatě přemýšlím, co bude lepší. Jestli v tom mrazu měnit baterky, nebo si nasadit náhradní čelovku, která je ale velmi nekvalitní. Dostal jsem ji jako reklamní dárek a bral jsem ji jen proto, že 2 čelovky byly v povinné výbavě a přece si kvůli jednomu závodu nebudu kupovat druhou čelovku! No ne? Nyní musím říci, že ten Libor Uher asi není žádný hlupák a moc dobře ví, proč psal dvě čelovky do povinné výbavy. Příště už tu chybu neudělám a koupím si druhou kvalitní čelovku. V horách je v noci kvalitní čelovka naprosto klíčová! No jo, příště... .

„Nějáké problémy?“ ptá se mě podupávající pořadatel u brány. „Né, jen si vyměním baterky v čelovce.“ Nakonec jsem totiž dal přednost výměně baterek před použitím nekvalitní náhradní. Už jste někdy měnili baterky při minus 20? Tak to raději nedělejte, je to velmi, velmi nepříjemné. Využívám světla u čipové brány a koukám na polaritu baterek, než je vyjmu. Samozřejmě jsem se spletl, samořejmě jsem je dal asi s blbou polaritou, neboť nesvítila! "Nééé, to né!," zařval jsem.

Znovu otvírám čelovku a vytahuji baterky – horní dvě jdou dobře, jenže spodní poslední baterka ne a ne ven! Samozřejmě jsem ten látkový proužek, který slouží právě pro vyjmutí baterek ven, tou baterkou zarazil pod ní, takže ani kousíček tohoto klíčového kousíčku látky, ani malinkatý kousíček nevyčuhoval!

Mé zoufalství dostoupilo vrcholu, prsty na rukou jsem už vůbec necítil. Už jsem byl skoro několik minut bez rukavic. Vzpomněl jsem si, že mám v ledvince sicherky (spínácí špendlíky). Jsou tam čtyři. Tři navlečené na čtvrté. Nechce se mi rozpínat je a tak beru celý svazek sicherek a snažím se už naprosto necitlivýma prstama tu zpropadenou baterku vyšprtnout. Nedaří se. Špendlík se jen zohne, ale baterka drží jako přibitá. Pochopím, že musím jednu sicherku vyjmout, že tím svazkem všech 4 to nepůjde. Rozdělávám tedy sicherku, která drží zbylé tři. Prsty necítím, takže vůbec nechápu, že to vůbec jde.

Když se to konečně podaří, rozsypou se mi sicherky do sněhu. Stříbrné sicherky do bílého sněhu!! Do očí se mi hrnou málem slzy. Nakonec jednu sicherku nacházím, nakonec s touto poslední sicherkou tu poslední zpropadenou baterku vyšprtávám! Rychle tam cpu nové baterky, tentokrát si dávám pořádný pozor na polaritu.

Uf, jsou tam, teď přijde okamžik pravdy. Co když odešla přímo čelovka a ne baterky a já měl polaritu před tím správně? Zaklapuji čelovku a s obrovským napětím mačkám tlačítko. Čelovka se rozsvěcuje. Spadl mi ze srdce obrovský balvan. Celá operace trvala nekonečných 10 až 15 minut. „Dobrý?“ ptá se mě pořadatel. „Jo, už konečně svítím, ale nejdou mi nandat ruce do rukavic, mám je úplně zmrzlé a necítím prsty.“ Pořadatel zažertuje a řekne: A to máš štěstí, že se oteplilo, už je jen -18!“. Nicméně mi přijde pomoci do rukavic. Ochotně cpe mé zmrzlé necitlivé prsty do těch zpropadených rukavic, bez kterých v tom lepším případě „jen“ přijdete o prsty. Nejde to, vlhké rukavice, zatímco jsem je měl během výměny baterek v kapse, nekompromisně zmrzly téměř na kost. Nechápal jsem, jak je to možné za takovou chvilinku. Nakonec jsou prsty v ledových rukavicích a já se vydávám na sestup.

Prsty necítím až po Lukšinec. Jako bych je vůbec neměl. Až pod Lukšincem mě začnou neuvěřitelně pálet. To je dobré znamení, říkám si, začínají se asi probouzet k životu. Bylo to tak, po seběhu na základnu jsem okamžitě běžel do tepla, převlíknul se do suchého a vlezl do spacáku. V tu chvíli mi bylo i jedno, že jsem nadobro ztratil levý nesmek – ten gumový, co se pořád vysmekával. Hlavní teď byly prsty.

Prsty se nakonec vzpamatovaly, dal jsem si pauzu 3 hodiny, pořádně se občerstvil a doplnil tekutiny Mezitím na topení me rukavice krásně vyschly. Byl jsem po tomto hororovém zážitku opět připraven vyrazit na Lysou.

5. kolo - poslední

Do 5. kola jsem vyrazil ve ¾ na 4. ráno. Na nohou nesmeky od Jožky, který již v závodě nepokračoval. Měl smůlu, po 4. kole se byl převléknout a odpočinout si a odepnul si z nohy čip. Když pak vyrazil do 5. kola, čip zapomněl na základně. Uvědomil si to až po vystoupaném hangu nad Lukšincem. Morálně naprosto zničen se vrátil a odmítl dál pokračovat v závodě.

Já byl odhodlán dát 2 kola za sebou. Byl jsem odpočinutý a relativně v pohodě. Hole jsem zatáhl tou největší silou už dole v teple a byl jsem upjatý k jediné myšlence – ani jednou nevytáhnout ruce z rukavic. Otřesný zážitek z výměny baterek jsem již nechtěl opakovat.

Na severní sjezdovce opět foukal silný vítr. Při výstupu na ní jsem si jasně uvědomil, že jsem docela grogy a úplně vyčerpaný. Mráz a únava udělaly své. Do toho mi začal haprovat žaludek, cítil jsem hlad, zároveň ale i silnou nevolnost při myšlence na jakékoliv jídlo, natož energetickou tyčinku či gel. Při myšlence, že bych měl jít ještě jedno kolo, se mi udělalo nevolno.

„Ty vole, to už nedáš,“ řeklo mé bojácnější já. „Proboha, vyšel si to 5x jednou to snad ještě dáš, ne?“ říká to druhé odvážnější já. A tak jsem se při výstupu hádal sám se sebou. Na vrcholu LH bylo jasno – vyhrálo mé zbabělejší a opatrnější já. Definitivně jsem se rozhodnul, že toto kolo bude mé už poslední.

Toto rozhodnutí způsobilo mou velmi dobrou nladu a spokojeně a v klidu jsem dorazil za svítání v 7:09 na Sepetnou na dolní bránu. Tím pro mě závod LH24 - 2014 definitivně skončil. 

Když píšu tyto řádky, zase už mě štvě, že jsem to ještě jednou nezkusil. Čas jsem ještě měl. Na druhé straně jsem si vzpoměl na moudrost jednoho pořadatele dole, který říkal: „raději méněkrát, než -li se státi mrvým hrdinou,“ a musím mu dát zapravdu. V pravém malíčku ještě teď nemám původní citlivost.

Musím říci, že z hlediska klimatických podmínek to byl můj nejobtížnější závod. Nečekal jsem, že silný mráz dokáže z člověka vysát tolik energie. O to větší obdiv patří všem vítězům, kteří navzdory počasí dokázali předvést tak obdivuhodné výkony. Zvláště pak vítěz Hoza Zemaník, který v jednotlivcích dokázal dát LH 13x, tedy stejně jako loni a to ještě o pár minut rychleji nebo Adam Ondruch spolu s Oldřichem Kokoškem z X-Trail Orlová, kteří dali LH celkem 15x a nad, v pořadí druhou dvojicí Klíchou Martinem a Králem Václavem z Rychnova (taky 15x) vyhráli o pouhou půl minutu.

A já a můj výkon? Cíl dát Lysou horu 5x jsem splnil a vzhledem k tomu, že za rok tu Lysá Hora bude stát stále a já zúročím své bohaté letošní mrazivé zkušenosti, dám ji minimlně 6x! Na to vemte jed. :-)

Po 2. kole dole na Sepetné

Z oficiáního webu LH24:

"Téměř arktická zima udělala své. Takové stavy nezažívá člověk každý den. Dalším zatěžujícím faktorem byl šílený sestup náročný na soustředění, protože na každém kroku hrozilo uklouznutí a zakopnutí. Neustálé soustředění se projevilo i na psychické únavě,“ řekl ředitel závodu Libor Uher s tím, že po třetím průchodu Lysou horou situaci osobně konzultoval s náčelníkem Horské služby Beskydy Radimem Pavlicou.

„Dohodli jsme se společně na vyhlášení stavu nouze. Vyhlásili jsme nutnost mít v batohu jednu vrstvu suchého oblečení nejen ve vlastním zájmu, ale hlavně pro případ pomoci druhému závodníkovi. Cílem bylo jediné, v případě, že někomu dojdou síly, projde kolem něj během pár minut několik závodníků, kteří mu poskytnout své suché oblečení z batohu a umožní mu tak přečkat relativně v teple dobu do příjezdu záchranářů. Byl jsem ale šokovaný z reakcí některých závodníků na předních pozicích, kteří toto opatření brali jako šikanu,“ dodal Libor Uher.

Pořadatelé odpoledne vyjížděli k závodníkovi na Lukšinec, kterému došly síly. Zabalený v NRC alufolii čekal na pomoc, naštěstí se mu nic vážného nestalo. O něco hůře dopadla jedna ze závodnic, která po pádu utrpěla tržnou ránu na temeni hlavy a musela být převezena do nemocnice. A tři závodníci měli už tzv. „černé omrzliny“. Díky včasnému zásahu a odbornému postupu zdravotníků v depu závodu se jejich prsty podařilo rozhýbat a opět prokrvit.

V 7 večer (po devíti hodinách závodu) odstoupilo 30 závodníků. O půlnoci už jich bylo 65. Závod nedokončil ani leader závodu Libor Uher, který měl po půl desáté večer v nohách 6 výstupů na Lysou hrou, ale měl také dýchací potíže. Po zvážení ze závodu odstoupil."

Výsledky závodu si můžete prohlédnout zde.