Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dal jsem Beskydskou 7, s naraženými žebry

15. 09. 2013 8:36:31
Chcete poznat 7 nejvyšších vrcholů Beskyd během 24 hodin? Pak se přihlaste na extrémní horský maraton dvojic Beskydskou sedmičku, zkráceně B7. Po absolvování „Beskydského masakru“, jak se někdy tomuto závodu taky říká, poznáte nejkrásnější vrcholy Beskyd opravdu dokonale a to takříkajíc na vlastní kůži. A já je poznal i na vlastní žebra, ale o tom až dále.
Start - TřinecStart - TřinecFoto: g. fasulis

Závod startoval v pátek 6.9. 2013 navečer a končil o den později v sobotu, pro některé až v neděli nad ránem. Letos se konal už jeho 4. ročník a trasa byla nasměrována stejně jako loni z Třince do Frenštátu pod Radhoštěm, kde byl na jeho krásném náměstí cíl. Pokud se vám bude zdát tento blog příliš dlouhý, vězte, že samotný závod byl mnohem delší.

S myšlenkou na tento závod přišel horolezecký nadšenec Libor Uher a k názvu B7 jej inspiroval název známé himalajské osmitisícovky K2. Absolvováním 95 km dlouhé trasy B7 totiž nastoupáte ve svém součtu stejně metrů, kolik jich musíte nastoupat, když chcete vylézt obávanou K2 a to asi 5400. Sám Libor přiznává, že když s nápadem přišel, netušil, jak populární závod jeho zásluhou vznikne.

trasa.jpg

O závod je v současnosti obrovský zájem a jeho kapacita 3000 závodníků byla i letos velmi brzy vyčerpána. Je rozdělený do dvou kategorií: kategorie Sport ve své nejdelší variantě měřící právě 95 km s převýšením již zmíněných 5400m a kategorie Hobby, jež je „ochuzena“ o jedno stoupání a měří tak „pouze“ 89 km s převýšením okolo 4900m. Loni jsem si ještě na tuhle „řachu“ netroufal, letos jsem ale v pátek 6.9. před 10 hodinou večerní stál spolu s parťákem Jožkou a s ostatními 3000 šílenci na náměstí v Třinci na startu B7.

Pocity jsem měl v tu chvíli naprosto jedinečné a smíšené. Z jedné strany obrovské nadšení, ze strany druhé obrovský strach a respekt z neznámého. Lysou horu jsem už vylezl běžně i 2x za sebou, ale 8x? To ještě ne! B7 totiž není jen 7 kopců, jak napovídá název, ale 7+1 to jest 7 vrcholů vyšších než 1000 m plus bonus na závěr v podobě Velkého Javorníku vysokého „jen“ 916 m.

DSCN6300.JPG

Frenštát p.R. - příprava

Start

Blíží se hodina H, na náměstí v Třinci se tlačí a nadrženě těší 3000 šílenců. Společně odpočítáváme start, přesně úderem desáté ohlušující a oslnivý ohňostroj přímo nad námi startuje letošní Besklydský masakr. Dav se dává do pohybu. Zpočátku pomalu. Jsme s Jožkou někde v třetině davu. Přes startovní čáru se dostáváme po asi 2 minutách od startu. Pár desítek metrů za branou se už dav rozptýlí natolik, že se dá běžet. Běžíme i já s Jožkou. Máme totiž velkolepé cíle – dát sedmičku do 24 hodin a v hloubi duše si oba přejeme čas stlačit až pod 20 hodin. Moc dobře víme, že k tomuto času nestačí tuto trasu jen jít. K tomuto času musíte minimálně rovinky a sestupy běžet. Běžíme tedy. Postupně se dostáváme relativně dopředu, předbíháme všechny, co pouze jdou, a dostáváme se do dlouhé čelní skupiny, ve které už všichni běží. Počasí Libor Uher opět objednal luxusní, na nebi ani mráček, jen nádherné hvězdy.

Velký Javorový

Po asi 5 kilometrovém běhu městem se blížíme k prvnímu kopci – Velký Javorový tyčící se hned za městem. Asfaltka stoupá do kopce, přesto všichni kolem nás stále běží. Díky úžasné atmosféře okolo běžím s až neuvěřitelnou pohodou, vůbec necítím jakoukoliv únavu. Okolo cesty nás zdraví a povzbuzují diváci, jsou skvělí. Před námi se ve tmě objeví Velký Javorový, v třinecké hvězdné noci je viditelný i v této noční hodině. Prudký svah lyžařské sjezdovky je nádherně ozdoben světelným hadem svítících čelovek těch, kteří už jej zdolávájí před námi. Vypadá to jako o vánocích.

Za pár minut funíme už i my dva s Jožkou. Tempo je na mě hodně tvdé, Jožka je zase o chlup lepší a občas na mě musí čekat. Dává se do hovoru i s kameramanem čeké televize, zaslechnu něco v tom smyslu, že zatím je to pohoda. Stoupání máme za sebou ani nevím jak, netuším jak dlouho už jsme na trati, ale mám pocit, že jenom chviličku. Ohlédnu se a koukám na dlouhý světelný had čelovek pod námi, tentokrát je to mnohem hezčí a hlavně veselejší pohled, máme přece první kopec za sebou!

Ropice

Díky kategorii Hobby, do které jsme se s Jožkou pokorně přihlásili, se Ropice druhého tísicmetrového vrcholu nebojím. Zatímco kategorie Sport za Javorovým musí dolů do Řeky (vesnice pod Javorovým) a z ní opět po další sjezdovce znovu nahoru na Ropici, my, hobíci jdeme na Ropici zkratkou po hřebeni. No jdeme, zase se rozběhneme, nejsme přece žádná béčka.

Když koukám na Sporťáky, jak sbíhájí od nás do Řeky, je mi jich trošku líto. Zakrátko se na hřebeni před Ropicí naše cesty s kategorií Sport opět sbíhájí. Díky naší kouzelné hřebenové zkratce potkáváme naše kamarády Radka Eschlera a Boženku Kováčovou, kteří se vynořili ze tmy za ostatními sporťáky stoupájícími z Řeky. Nadšeně je zdravíme. Vůbec jsme totiž nepředpokládali, že bychom se mohli během závodu na trati potkat. Oni jsou totiž úplně jiný level. Na rozdíl od nás, kteří chceme vyhrát především sami nad sebou, oni chtějí vyhrát tak nějak normálně – absolutně. Že na to mají, svědčí jejich letošní vítězsví v kategorii mix v sérii 3 horských závodů tzv. „Rock point horské výzvě“. Stačíme jim ještě pogratulovat právě ke zmíněné výhře a popřát hodně štěstí v právě probíhajícím závodě a už nám mizí ve tmě. Jejich tempo je neuvěřitelné. Je po půlnoci, popřeji Jožkovi vše nejlepší k narozeninám, které mu před několika minutami začaly.

Travný

Za Ropicí směrem na Morávku už trasu znám, párkrát v létě jsem si to tam treninkově probíhal. Znalost trasy mě povzbudí, sbíháme dolů do Morávky, kde nás čeká první občerstvovačka. Ta je super - banány, melouny, jablka, tatranky, voda – víc nepotřebujete. Zvláště melouny jsou bezvadné, zaženou hlad i žízeň najednou. Kdybych to měl říci komerčním jaykem, řekl bych dva v jednom.

Čeká nás další kopec – Travný. První půlka Travného je opět sjezdovka a opět výživná a šťavnatá, to je vidět přímo z občerstvovačky opět díky světelému hadu čelovek mířícího kolmo vzhůru na temný vrchol kopce. Jdeme už o poznání pomaleji, nadšení už také není takové jako v Třinci. Mlčíme a stoupáme. Po sjezdovce pokračujeme dalším nekonečným stoupáním po lesní cestě. Nadšení vyprachalo i z okolo jdoucích závodníků. Slyšíte jen klapot tisíců holí. Naštěstí nemusíme na vrchol a míjíme ho po úbočí, na vrchol musí opět chudácí sporťáci.

Lysá Hora

Z Travného je to v bleděmodrém podobné jako z Ropice. Nekonečný seběh dolů do Krásné. Další občerstvovačka. Je půl čtvrté ráno. Koukáme do chytré tabulky, kterou máme ssebou a která udává podle času, který na tom kterém vrcholu či dole dosahujeme, jakou průměrnou rychlostí jdeme a kdy bychom došli do cíle, pokud bychom toto tempo vydrželi až do konce. Podle času v Krásné to vypadá až moc krásně – na celkový čas někde pod 18 hodin. Tušíme, že je to nesmysl, za sebou máme teprve dva kopce, jinými slovy závod ještě pořádně vlastně ani nezačal.

Lysou horu jsem šel mnohokrát, ale z Krásné ani jednou. Modlím se, aby cesta z Krásné nebyla příliš prudká. Samozřejmě že vím, že z kopce to asi nebude, na kótu 1324m se musíte dostat, ať jdete na vrchol Lysé z kterékoliv strany.

Začínám cítit únavu, stoupání z Krásné je opět nekonečné a docela prudké (kdoby to byl řekl, že?). Jožka mi mizí ve tmě přede mnou. Klap, klap, klap.... Naprosto pomalinku, ale naprosto jistě mě předbíhají ostatní závodníci. Je to frustrující. Je mi to fuk, při představě Lysé, Smrku, Čertova mlýnu, Radhoště a Javorníku přede mnou se mi udělá nevolno od žaludku. Raději na to nemyslím. Nemyslím na nic jiného než na to, abych pořád šlapal. Najednou jdu okolo borce sedícího na bobku u cesty – kouknu blíž a vidím, že spí. Normálně vyčerpaně spí – v podřepu. To, že je někdo už takhle brzy grogy, mě neuvěřitelně povzbudí. Vzpomenu na Šimka s Grosmannem: „Nic nepotěší tak jako neštěstí druhého.“

Konečně Malchor, rozcestník pod Lysou. Jožka mě tam čeká. Na Lysou pokračujeme spolu – závěrečná severní sjezdovka na Lysou je prudká, ale radostná. Znám ji jako své boty a vím, že výstup netrvá déle než 10 minut. Na Lysé jsme v 5:10 ráno – to je 7:10 hodin času závodu. Je stále tma, čas je pořád dobrý. Co dobrý, výborný! :-) S tím, že budeme na Lysé ještě za tmy, jsme nepočítali. Na východním obzoru jde vídět mírně narůžovělý nádech bížícího se rozbřesku. Na vrcholu chvilku vydechneme (asi 10 min.), ale tradiční zážitek východu slunce na Lysé hoře si nemůžeme dovolit. Spěcháme po turisticky notoricky známé červené dolů směr Ostravice. Pokud nám to milióny šutrů na cestě dovolí, občas „popobehněm“. Níže na asfaltce už běžíme regulerním běžeckým tempem okolo 6 min/km, možná rychlejším. Do Ostravice dorážíme přesně o půl sedmé ráno. Venku je už bílý den. Čeká nás občerstvovačka, teplá polévka. Jsme na 40. km v necelé polovině závodu.

DSCN6312.JPG

Ostravice ZŠ - 40.km (kat. Hobby), 45.km (kat. Sport)

Osudový Smrk

Z občerstvovačky z tepla útrob Základní školy v Ostravici se nám vůbec nechce. Máme za sebou 40 km, na nás v docela ostrém tempu. Nakonec pauzu plánovanou na 10 minut přetahujeme na asi 35 minut, než se konečně rozhodneme pokračovat. Venku je nepříjemný studený vítr a chladno. Slunce lze tušit někde za horami. Jožka má větrovku, já se třepu zimou. Alespoň mě chlad donutí k svižnějšímu tempu. Sluníčko začíná po chvíli konečně příjemně hřát. Cesta po asfaltce i později po lesní cestě příjemně ubíhá, je mi zase dobře, dávám se do řeči s týmem 655 (pamatuji si je, protože mají číslo přesně o stovku nižší než my), bavíme se o útrapách majitelů malých obchůdků s úzce specializovaným sportovním zbožím. Dotyčný spoluzávodník jeden takový vlastní a tak ví, o čem mluví. Mluví o tom, jak jsou bezostyšně tu a tam okrádáni zlodějskými gangy. Zatímco jeden dva předstírají zájem o zboží a berou pozornost prodávajícího, další dva či tři bezostyšně kradou přímo z regálů drahé sportovní značkové zboží. Zjišťuji, že jsou majitelé proti takovým „sportu chtivým zákazníkům“ vlastně bezmocní. Taky už lépe chápu, proč jsou mé goretexové botky či bunda tak drahé.

DSCN6316.JPG

Míříme na osudnou horu - na Smrk

Ale zpět na Smrk. Z asfaltky zatáčíme na lesní cestu a pak už odbočujeme z červené na Liborovou zkratku! Zkratka je sice delší, ale zato je tam prudší cesta - vzpomenu si na Sněženky a machry, když cesta kolmo vzhůru prudkým hangem nemá konce (viz obrázek zde vpravo). SDC10439.jpg

Nakonec se konce dočkáme a pokračujeme zase po turistické značce. Vlevo se objevují nádherné scenérie – viditelnost stoprocentní. Koukáme na sluncem zalitou Lysou horu, na které jsme před chvíli byli, nyní se zdá už zas neuvěřitelně daleko. Krajina zalitá sluncem je jako vymalovaná od Lady.

Nic, nepřijeli jsme se kochat. „Není čas, musíme jít,“ řeknu si sám pro sebe a vzpomenu si na svého kamaráda Přemka, který stále kamsi spěchá a toto je jeho nejčastější věta. Mimochodem na podobný závod byste ho nedostali ani párem koní. Tvrdí, že všechny běhy delší 10 kilometrů jsou úchylné.

Naštěstí je nás úchylů nyní pohromadě hodně a tak to dobře odsýpá. Dorážíme na rozcestník Smrk sedlo. Tam nás zastavuje další kontrola: „Dobré ráno“. Zeptám se mezi řečí, jak dlouho tam stojí. Dostane se mi odpovědi, že asi od 4 od rána a že první závodníci tam byli už okolo půl páté.

„Ale já myslím náš závod B7!“ odpovím důrazně ale se smíchem, „myslím tu B7, která jde až z Třince a ne na nějaký běh Ostravicí“. Jsem ujištěn, že běžím úplně stejný závod jako dotyční borci z rána. Ně těch Přemkových úchylech musí být něco pravda, pomyslím si. Se skvělou náladou pokračujeme nahoru na vrchol Smrku. Proběhneme okolo Lenona (kamenná mohyla Johna Lenona tam byla jeho příznivci navršena hned po jeho tragické smrti a od té doby se tam udržuje). Krátce vzpomenu, když jsme tam k mohyle šplhávali před 30 lety a připadali si jako disidenti. Socialistickým policajtům se tehdy srazy dlouhovlasé mládeže na Smrku moc nelíbily, ale protože sami byli líni se na Smrk drápat, nechávali nás na pokoji.

Na vrcholu se opaluje a odpočívá spoustu závodníků, nedá nám to a dáváme si neplánovanou pauzu také. Ztrácíme minimálně 15 minut. Začínám se bát o náš cíl 20 hodin. To ale ještě netuším, jaká hrůza mě čeká už jen za malou chvíli.

DSCN6321.JPG

Smrk - vrchol

DSCN6322.JPG

Smrk - začátek sestupu

Smrk je nádherný, vše jde super podle plánu. Cestu znám, Smrk mám odtrénovaný několikrát. Dolů proto postupujeme raději opatrně, sestup je dost prudký, cesta kamenitá, pařezovitá atd... Běžíme sice, ale opravdu pomalinku a opatrně. Po půlce sestupu se dostáváme na krásnou lesní cestu, bez jediného šutýrku, s Jožkou už se těšíme na občerstvovačku na Čeladnou. Je nám jasné, že větší půlku máme za sebou, jsme někde na 50. kilometru „Popobehněm radně?“ ptá se Jožka. S úsměvem přikyvuji a rozbíháme se, co nám síly stačí. Předbíháme ostatní a to včetně těch, co také běží. Jožka se dostává asi 100 m přede mě, je přece jen o více než 15 let mladší.

Snažím se mu stačit. Rozbíhám se na své maximum.

The eagle has landed

A pak to přijde. Okamžik, který bych nejraději stokrát vrátil zpět. Nechápu to, ale o cosi na rovné cestě zakopávám a to tak, že ač se tělo snaží disbalanc vyrovnat, nemá už šanci. Je mi to jasně ještě za letu. Ano, letím. Letím jako stíhačka. Bohužel spíše jako sestřelená stíhačka. Jsem tak nízko a blízko zemi, že neexistuje nic, co by zabránilo havárii. Vím to ještě během mého krátkého letu. V jediném kratičkém okamžiku, kdy mně ještě nic nebolí, mi letí hlavou jediná myšlenka: Tak tohle nedopadne dobře!

Viděli jste někdy přistávat nouzově letadlo, kterému se nevysunul podvozek? Tak, tak nějak jsem si připadal i já. A hráli jste někdy na PC tu hru s odpalováním těch tučňáků? Jak po vašem odpalu letí a pak přistávají a po břiše ještě kloužou dál? Připadám si jako oni. Přistávám na břicho a kloužu po něm dál. Můj hrudník slouží jako podvozek i brzda zároveň. Hůlky letí někam daleko přede mně, poslední metry brzdné dráhy a v kotrmelci končím ve škarpě vedle cesty. Jsem v šoku a v naprostém tichu.

Uvědomuji si, že nepopadám dech. Je mi to jedno, jsem rád že „The eagle konečně has landed“. Přibíhají první závodníci za mnou. Vyleze z nich jediný dotaz: „Žiješ?“ V tu chvíli si teprve uvědomuji, co se vlastně stalo. Má odpověď je stručná: „Aaaau!“ Můj výkřik znovu podnítí mé plíce k dýchání, které hrozně bolí. Asi čtvery ruce mě stavějí na nohy. Ani jeden ze závodníků okolo mě lhostejně neproběhne. Všichni se zastavují a ptají se mě, jak na tom jsem, jestli to zvládnu sám, jestli nepotřebuji pomoc. S odstupem to oceňuji, díky kluci.

V tu danou chvíli ale vnímám jen ostrou bolest na hrudníku, přesto pomoc s díky odmítám a tvrdím, že mi nic není. Sám tomu ale moc nevěřím. Kromě bolesti na hrudi koukám na odřená kolena, lokty, a na čúrek krve crčící z levé ruky. Přibíhá Jožka: „Čo to ako bolo kámo?“ Zapíná mi znovu stržené startovní číslo a ptá se, jestli jsem schopen pokračovat. „Nevím," říkám "strašně to bolí na prsou, asi naražená žebra.“ „Jo, rebra sú svinstvo, to znám, to bolí jak sviňa,“ odpoví Jožka a pomalinku se vydáváme dolů do Čeladné k občerstvovačce.

Je mi jasné, že tam mě čeká zásadní rozhodnutí – pokračovat? Nebo to vzdát?

V Čeladné mi ještě lehce zakrvenou ruku omyjí pořadatelé čistou vodou. Potkáváme se s Jirkou Římankem – taky běžeckým nadšencem – známe se právě z těchto akcí. Jde se svým 18-letým synkem a jejich vysněný cíl je stejný jako náš – pod 20 hodin. Nadšeně mi říká, že bychom to (my i oni) mohli stihnout, že loni to dali z Čeladné za 6 a půl hodiny a že do 20 hodin našeho vysněného času stále zbývá více než 7 hodin.

Optimismus Jirky mě nakazí, pořádně se občerstvujeme a já se snažím rozdýchat. No, těch 20 hodin nevím, ale jedno v tu chvíli vím jistě – pokračuji v závodě.

Jak to píše Libor Uher na stránkách závodu? „Tento závod neděláme proto, protože je lehký, ale právě proto, že je těžký.“

DSCN6324.JPG

Čeladná - Občerstvovačka

Čertův mlýn, Pustevny

Je rozhodnuto, nabíráme sílu. Zastávka v Čeladné se protahuje na téměř tři čtvrtě hodiny, ale nevadí. Čeká nás ještě 40 km a 3 velké kopce – Čertův mlýn, Radhošť a Velký Javorník. Pokračujeme stoupáním na Čertův mlýn. Snažím se, co to jde. Se zvyšující se fyzickou námahou mi stoupá i tepová a dechová frekvence. S tím adekvátně stoupá i bolest na plicích. S každým nadechnutím vás prostě něco bodne do plic. Snažím se na to nemyslet a jít, ale bolest přirozeně mou rychlost snižuje. Předbíhají mě naprosto všichni okolo. Ani Jožku mé šnečí tempo nebaví a mizí mi v dáli přede mnou. „To není možné,“ řeknu si, když mě předbíhá další dvojice. Je to číslo 827, pamatuji si to přesně, protože si umanu, že tito mi neutečou. Přilepím se na ně a snažím se trefit do frekvence jejich kroku podobně jako Otík Mariánovi Labudovi ve Vesničce mé střediskové. Daří se, opravdu to funguje, držím se jejich tempa, frekvence mého dechu se zvyšuje, bohužel se zvyšuje i bodání na hrudníku, ale kašlu na to. Připadám si jako šmírák, který je zvědavý na to, o čem si ti dva povídají. Ale vůbec jejich rozhovor nevnímám, soustředím se jen na bodání v hrudníku a na to, abych se dvojice držel v závěsu. Tím této dvojici na dálku děkuji, že mě tyto, asi dva kilometry stoupání drželi nad vodou.

Na čertově mlýně na mě čeká Jožka: „Tak ako?“ „No, bolí to, nejde to tak rychle, ale dojdu to.“

DSCN6332.JPG

Na dohled Pustevny

Z Čertova mlýna je to co by kamenem na Pustevny. Tam nás čeká polévka a doplnění tekutin. Venku je krásně, na Pustevnách stovky turistů. Závodníci se mezi nimi ztrácejí. Odpočinek zase skoro půl hodiny. „Na 20 hodin zapomeňme!“ říkám smutně Jožkovi. „To je mi jasné,“ na chvíli na něj kouknu a zpozoruji, že toho má taky plné zuby a že pošilhává směrem k hřebenovce směr Radhošť. Z Pusteven vede krásná hřebenovka okolo sochy Radegastu až na vrchol Radhoště bez větších stoupání.

Hlavní trasa závodu sice vede dolů do údolí do Ráztoky a z ní zase nahoru na Radhošť, ale pořadatelé B7 uznávají také tuto hřebenovou zkratku tzv. „shortku“ – zkrácenou trasu okolo Radegasta. Ano, uznávají, ale s tím, že všichni, kteří si tuto zkratku zvolí a dojdou pak do cíle, budou řazeni ve výsledkové listině až za posledního, který projde trasu klasickou přes Ráztoku.

„Ať tě to ani nenapadne!“ vylekám se, když vidím Jožkův zahleděný pohled směrem k Radegastu.

„Neboj, keď som ti to slúbil, tak to aj dodržím,“ a vydáme se oba po sjezdovce přímo dolů. Po asi 300 metrech sestupu slyším jak Jožka zaklel: „Do pr..., něchal som hore húlky.“ Nedá se nic dělat, musí se pro ně vrátit. Dalších možná 15-20 minut na něj čekám. Mezitím potkávám opět Jirku Římanka se synem. Smutně se na sebe podíváme a shodneme se na jednom: „20 hodin je v prd.... „

Radhošť

Na Radhošť stoupám už jako robot. Jožka daleko přede mnou, já se trápím s obrovským puchýřem, pod levým palcem. S hrůzou si uvědomuji, že na bodání na plicích už jsem si zvykl. Cestou na Radhošť nás potěší fotograf, který poctivě fotí každého závodníka, který projde. Tímto mu děkuji za foto. Bez těchto nadšenců bychom neměli na strastiplnou cestu žádnou vzpomínku.

Jirka_R.jpg Jozka.jpg

M_vesel.jpgme.jpgFoto vpravo - Výstup na Radhošť - shora: Jirka Římanek, Jožka - za ním na stejné fotce Jirkův syn Ondra, pak známý moderátor Martin Veselovský - šel těsně před Jožkou, a na konci s docela "malinkým" odstupem moje maličkost

„Jak je to ještě daleko na vrchol?" ptám se fotografa. Řekne mi, že už jenom kousek. Ten jeho kousek je nakonec minimálně 2 nebo 3 kiláky.

Konečně se dostávám na hřebenovku a splývám se závodníky, kteří si cestu po hřebenu zkrátili. Kouknu na hodinky, je půl čtvrté. Abychom stihli cíl do 20 hodin, museli bychom být v cíli do 18 hodin. Vím, že by to asi bylo nereálné, i kdybych byl naprosto čerstvý, ale takto, po 70 kilometrech a s naraženými žebry je to holý nesmysl.

„Aspoň stihnu Martina,“ říkám si. Můj kamarád Martin stál na počátku mého běhání, byl mým rádcem i trenérem. Přihlásil mě na můj první závod – sám bych si netroufnul. B7 měl jít taky, ale zranění jej vyřadilo a tak si poprvé vyzkoušel roli na druhé straně – roli pořadatele. Měl být na kontrole kdesi na Radhošti. Měl tam být od rána od 7:00 do 16 hodin, pak měl být střídán druhou směnou. „Je po půl čtvrté, v pohodě jsme ho stihli,“ říkám si a hledám očima na holém Radhošti Jožku. Za chvíli na mě zamává, v ruce kelímek s Radegastem. „Na Radhošti som si Radegast dát musel, chceš napít?" řekne mi a nabídne kelímek s asi půlkou piva. Nabídnuté pivo ve mě okamžitě celé mizí. Pám se, kde je Martin. Koukám na kontrolní kartičku. „Proč tu žádný Radhošť není napsaný, proč je tu psána kontrola Černá hora?“ Jožka vysvětluje, že kontrola je prý trochu níž v sedle Černá hora. „A kde to je?“ ptám se. No vraj kúsok pod Radhošťom Asi tak 2 kilometry. Kouknu na hodinky, je přesně 15:38. „Tak to ho nestihnem!“ vylekám se a vzpomenu na Martinovou včerejší esemesku, v které mi píše: „A koukejte sebou hodit, jsem tam jen do 16:00“.

Rozbíhám se z Radhoště po sjezdovce dolů, Jožku nechávám daleko za sebou. Martina musím stihnout za každou cenu. Na žebra v tu chvíli kašlu jak na placatý kámen. Normálně regulérně běžím jako na začátku závodu, předbíhám všechny okolo mě. Na čas nekoukám, jen by mě to znervóznilo. Prostě jsem se rozhodnul běžet na maximum až na tuto kontrolu, ať už to stihnu nebo ne.

Konečně se na mýtině v lese objevují vesty pořadatelů – kontrola Černá hora. Přibíhám a už z dálky vidím Martina. Směje se: „Kde máš Jožku,“ „Nevím, někde za mnou, ten konec nějak nestíhá“, směju se a mám radost, že jsem to stihnul. Kouknu na hodinky. Je 15:54.

DSCN6336.JPG

Černá hora - kontrola

Než přiběhne Jožka, uběhne pár minut, pak ještě minimálně 10 minut kecáme s Martinem. Ale už se nikam neženeme, 20 hodin je dávno v trapu a tak na nějáké te minutě či půlhodině už nám nesejde.

Nicméně únavu už tady cítí všichni a nás čeká ještě jeden kopec.

Poslední kopec - Velký Javorník

Na Pindule mě organiztoři mile překvapí, vybalují kromě klasického ovoce a tatranek klasický chleba s normální vysočinou – na žaludek je to po gelech, tatrankách a ionťácích balzám. Sežeru snad 3 chleby se salámem, chutná mi to, jako bych jedl šťavnatý stejk. Ubíhá zase minimálně 15 minut, když koukám, že Jožka leží na sluníčku, oči zavřené. Je mi líto ho z této siesty rušit, ale nic se nedá dělat. „Jožko, vstávej!“ Jedno oko se malinko otevře a ústa pod ním jen zamumlají: „A prečo?“ „Co, prečo!!! No snad proto, abychom to už měli za sebou! Koukej, už nás čeká jenom jeden kopeček a jsme v cíli,“ pokynu hlavou směrem přes hlavní cestu. Za ní se majestátně zdvihají přímo od cesty Velký i Malý Javorník. V tu chvíli ten Velký vypadá obzvlášť hrozivě obrovský. Asi je to tím, že je tak blízko, ale vůbec nevypadá jako nejnižší vrchol, který nás v závodě potkal, naopak – vyvolává respekt, zvlášť, když si uvědomíte, že zde mají závodníci v nohou 80 km, sporťáci ještě o 5 více.

Jožka si nakonec dá říci a pomalinku vyrážíme. „To je on?“ ptá se a kývne směrem k Javorníku. „Jo, to je on, ale on jen tak strašně vypadá, ve skutečnosti je to nejnižší kopec závodu,“ snažím se Jožku uklidnit.

Přejdeme hlavní cestu a míjíme hezkou hospůdku, před kterou je tabule s nápisem Bryndzové halúšky. „Joj, halúšky, nezajdem na ně a pak to dojdem?“ „Né!“ vylekám se. „Jestli tam s tebou zajdu, zahučí do mě 5 piv a už se nezdvihnu," řeknu, nekompromisně míjím hospodu a pokračuji po trati.

Na Javorník se jde nejprve lesem více či méně prudce nahoru po lesní cestě. Pak se jde asfaltkou po ubočí, aby se z ní nakonec zahnulo na úzkou lesní pěšinku přímo do svahu téměř kolmo nahoru. Poslední hang, snažím se ostatní závodníky uklidňovat slovy, že je to sice prudké, ale není to zase tak dlouhé – asi tak 500 m. I tak tento hang bere z dobitých nohou poslední zbytky sil. V tu chvíli si uvědomuji, že mě snad poprvé na závodě neberou křeče. Křeče ne, zato žebra bolí jako čert, postesknu si. Nedá se nic dělat, dal ses na vojnu, musíš bojovat. Jožka mi v kopci zase utekl. Čeká mě na vrcholu před rozhlednou. Je tam poslední časová brána.

Cíl - Frenštát pod Radhoštěm

Z Javorníku jdeme pomalinku, ostatní také. Cesta vede prudce dolů a běžet ji by byl určitě hazard. S mými naraženými žebry hazard dvojnásobný. Okolo mě létají nadávky na Libora Uhra. „To musí schválně vybrat tu nejprudší cestu? Už jim na to příště kašlu, nejsem blázen,“ rozčiluje se kdosi za mnou. „Jo, jo, je to tak, taky už na to kašlu," přitakávám nahlas, "a vůbec, už se příště vykašlu na všechny ty "uhroviny" včetně LH24!" křičím naštvaně na celý les (LH24 - zkratka zimního závodu 24 hodin na Lysé hoře - 24 hodin stoupáte stále do kola z určeného místa v údolí na vrchol Lysé a vítězí ten, který na Lysou vystoupá nejvícekrát). Přitom Jožkovi potichu sděluji, že je v tom vlastně Uher nevinně – vždyť z Javorníku do Frenu jiná cesta nevede. Přestože je sestup prudký, jde se po turistické značce.

Sestup se zdá nekonečný. Čím více se blíží Frenštát, tím se zdá, že je stále v nedohlednu. Jsme někde na Horečkách a jdeme hustým lesem. V lese je už velké šero. Čelovky odmítáme vytahovat. Řekli jsme si, že do světla dojdeme, to znemená bez čelovek! A tak klopýtáme tmavým lesem. Já přitom popisuji Jožkovi, jak jsme tady coby studenti elektroprůmyslovky se svými spolužáky z místních hospod stejným lesem běhávali na intr, abychom stihli večerku. To bylo před 33 lety, ještě nám nebylo 18 a ve městě nám nenalili, tak jsme na pivo museli běhat až na Horečky – hospůdka u Janíka popř. hospůdka v Rekovicích. Och, kdeže tyto čas jsou?

Vybíháme u hotelu Sport (alespoň tak se jmenoval před oněmi 33 lety). Trať vede pod naším intrem pod průmkou přes železnici směr náměstí. Poslední kilometr. Konečně cítím euforii, chce se mi běžet, žebra přestávám cítit, ani nohy necítím nijak bolestivě. Jožkovi se nechce. „Aký to má smysl, keď dobehněme o pár minut skór?“ „Aký, aký...., prostě je to závod, tak pojďme popobehnuť, přemlouvám ho. „To je blbý, těsně pred koncom predbihat ostatných,“ Před námi jde závodní trojice vcelku pomalým krokem. „Dobrá, zeptám se jich, jestli jim to nevadí,“ říkám Jožkovi a hned se zmíněné trojice také ptám, jestli by jim jako nevadilo, kdybychom je v posledních metrech během předběhli. „Ne, nevadilo, my už neběžíme ani metr, a vy? Vy si dělejte co chcete.“

Poté už Jožka nic nenamítá a rozbíháme se na posledních asi 300 m před náměstím. Je po půl 8 večer, venku je těsně před setměním. Když se rozbíháme, je nám odměnou potlesk a povzbuzování okolostojících diváků. Je to velký dopink, vbíháme na zaplněné frenštátské náměstí, probíháme cílovou branou a stoupáme po konstrukci asi 10-ti metrové věže znázorňující pověstnou himalajskou K2. „A v cíli máme Chčije a chčije, kde jenom jsem to slyšel – tak to vám naštěstí nevyšlo,“ slyším moderátora, který čte název našeho týmu. Má pravdu, pamatuji si, když jsem přemýšlel před půlrokem nad názvem týmu, říkal jsem si, že je to jedno, jak se budeme jmenovat, hlavně aby nám nepršelo. A tak mě napadl tento absurdní název – když jej dám, pršet určitě nebude, říkal jsem si tehdá. Nepršelo! Naštěstí. Kdyby se běželo o týden dříve nebo o týden později, byla by to z hlediska počasí katastrofa. "Chcalo a chcalo".

Na K2 nás automat fotí do Finisher fotky:

Finis_foto.jpg

Hned po 10 sekundách slávy na vrcholu K2 dostáváme od pořadatelů náramky s nápisem „Dal jsem Beskydskou sedmičku“, dole mi gratuluje Filip Mooc a hned po něm i Adam Ondruch – oba borci z X-trail Orlová. Oba dva (dávno v cíli) výkonostně úplně jinde než já, o to víc mě jejich gratulace těší.

A to jsem v tu chvíli ještě nevěděl, že Filip skončil se svým parťákem Štěpánem Knapíkem v kategorii Hobby na 3. místě v neuvěřitelném čase 13:02! A Adam se svým parťákem v kategorii Sport skončil na 6. místě v neuvěřitelném čase 12:55! Ještě loni by tento čas stačil na absolutní vítězství!

1185732_10201654178692108_855166143_n.jpg

Filip Mooc se Štěpánem Knapíkem na bedně - bronz

Kluci jsou mladí a myslím, že jejich zlatý čas teprve přijde! A jak dopadli Radek a Boženka? Nevyhráli. V kategorii Sport - Mix skončili „až" na druhém místě! Tímto jim k tomuto velkému úspěchu srdečně gratuluju.

A jak skončil tým Chčije a chčije – tedy náš tým?

Nakonec v absolutním pořadí bez ohledu na věk a pohlaví na 254. místě v čase 21:41 a nějáká ta sekunda z celkového počtu více než 1000 týmů. S ohledem na okolnosti jsme s Jožkou s naším výkonem vcelku spokojeni, i když štěstím bez sebe jsme zase nebyli. :-)

Možná, kdyby nebylo toho pádu na žebra, kdyby se Jožka nemusel vracet na Pustevny pro hole, kdybychom se nezdržovali na občerstvovačkách, kdyby .... , tak bychom 20 hodin určitě zdolali a možná i méně. Ale na kdyby se nehraje! Takže uvidíme napřesrok.

Že jsem říkal, že už Uhrovi na ty jeho akce kašlu? Já už se v životě napovídal hloupostí!!! :-)

A žebra? Týden po B7 stále bolí jako čert. Jo, rebra sú svinstvo, ty bolí jak sviňa. Ale za rok, za rok už určitě bolet nebudou.

Kompletní výsledky B7

A jak jsme vypadali po závodě? Můžete vidět na videu od Saši:

Autor: Georgis Fasulis | neděle 15.9.2013 8:36 | karma článku: 17.95 | přečteno: 1317x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 540 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 776 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 662 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 220 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 211 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.75 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse

Josef Hnidzik

Vzestupy a pády WSM ligy

WSM liga v posledních týdnech a měsících prochází velkými změnami. Jaké budou mít dopady? A jaký je vůbec příběh druhé nejvyšší hokejové soutěže v posledních třinácti letech?

14.6.2017 v 18:15 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6060

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.