Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Lavaredo UltraTrail/Cortina Trail 2013, aneb do cíle jedině s pivem

5. 07. 2013 9:38:20
I look forward as pig (těším se jako prase), napsal mi cca týden před závodem bývalý kolega a kamarád z běhání Filip. I am looking forward too (já taky), odpověděl jsem mu. Můj první mezinárodní trailový běžecký závod byl totiž tady!
Cortina D ́AmpezzoCortina D ́AmpezzoFoto: georgis fasulis

O závodě jménem Lavaredo Ultra Trail o délce 120 km a převýšení 5.500 m vedený po hřebenech a údolích italských Dolomit v okolí půvabného a známého městečka Cortina dAmpezzo jsem se poprvé dozvěděl od Martina (můj běžecký i neběžecký kamarád – viz můj minulý blog), který se na tento Ultra Trail přihlásil někdy v únoru. Když jsem viděl parametry závodu, lehce jsem polknul, podíval se pravdě do očí a řekl sám sobě si: Ne, tak na to hochu ještě nemáš!

Jenže. Jenže když mi další kolega Honza v naší oblíbené hospůdce na Spolku řekl: „Vole, pojďme se taky přihlásit! Nemusíme hned 120 kiláků, běží se tam i kratší závod – tzv. Cortina Trail a ten má jen 47 km!“ „Ty vole, tak to bysme mohli dát,“ dodal jsem nadšeně a zasnil se – v tu chvíli jsem se už viděl, jak ladně běžím po stezkách mezi alpskými velikány.

A tak se stalo, že jsme s Honzou a jeho dvěma kamarády (ti nezávodili - do Dolomit si vyjeli na ferraty) ve čtvrtek 27.6. přesně v 10:00 hod vyrazili směr Itálie - Dolomity s cílem: Camp Cortina. Do kampu jsme dorazili navečer okolo půl 8. Venku to vypadalo černě – už několik hodin chčije a chčije a nevypadá to, že by se tomu chtělo přestat. „Ty brďo, to vůbec nevypadá dobře,“ říkám. Nezdolný optimista a všemi větry ošlehaný horal Honza se zasměje: „klid, do pátku času dost, ještě bude azuro, uvidíš.“ Předstírám, že jsem se uklidnil a jdeme postavit stan. Když se dílo konečně povede, jsme zcela mokří.

DSCN5856.JPG

Jdeme se najíst a usušit do umývarny. Vytahujeme zásoby jídla a zapíjíme ho laciným italským vínem. V tu chvíli vypadáme jako opravdoví bezďáci.

DSCN5854.JPGDSCN5858.JPG

Píšu esemesku Martinovi. Odpovídá, že je na tom o něco líp, je ubytovaný 30 km za Cortinou v normálním penzionu a se svými přáteli popíjí, na rozdíl od nás, kvalitní alsaské víno.

V umývarně se objevují nějací další lidé. „Bueno serra,“ zdravím slušně nově příchozí. Je to Filip se svými kumpány z klubu X-trail Orlová. „Vole, čau, to jste vy? Co to tu pijete?“ „Asi italský ionťák, vole, pojďte si nabídnout taky.“ Nechtějí, společně si postěžujeme na počasí a rozloučíme se.

Ve stanu jsem spal naposledy snad na pionýrském táboře skoro před 40 lety, docela se na to těším, vzpomínám si ještě docela živě, jak se mi za deště vždy dobře usínalo. Romantika se nekonala. Déšť je tak silný, že přes jeho bubnování do stanu neslyšíme s Honzou ani sami sebe navzájem. A o tom, že v mém věku už není tak jednoduché prospat v klidu celou noc, aniž byste museli navštívit WC, raději nehovořit. Shrneme to, stanování je krásné, ale přece jen už to není nic pro mne.

V pátek ráno mě budí bubnování na celtu. Pršet tedy nepřestalo. Déšť už ale není tak silný, o to se však zdá být vytrvalejší. „Horší je, že ve výšce nad 1500 m sněží,“ řekne Honza s úsměvem jako by on nikam přihlášený nebyl.

Jedem do Cortiny se zaregistrovat a vyzvednout startovní čísla. Ukazujeme „medicinale certifikate“ neboli potvrzení od doktora, že vás nějaký ten italský kopeček jen tak nepoloží, a dále povinnou výbavu. Rozbaluji batoh a mladému Italovi suše sděluji: „Rukavice mám here, bundu here, čepici here, píšťalku here,“ Na ta slova beru píšťalku do úst a lehce do ní hvízdnu. Ital anglicky naštěstí rozumí zřejmě perfektně, protože jen říká“ „Ok, ok a se smíchem mě propouští k dalšímu stolečku, kde fasuji super funkční tričko a bryndáček neboli bib se stratovním číslem. Fasuji číslo 1258, Honza 1360.

DSCN5908.JPG

Zleva: Honza a Martin

V pátek navečer se účastníme v místním divadle breefinku o závodě. Simone, hlavní organizátor závodu nám sděluje, že na plánované trase napadalo za poslední den až 30 cm nového sněhu a že vůbec je tam very could! A tak z důvodu špatného počasí se organizátoři rozhodli změnit trasu obou závodů do nižších poloh. Ultra Trail zkrátili ze 120 km na 85 km a zároveň přesunuli jeho start z pátku večer 23:00 na sobotu ráno 8:00. Nám obyčejným trailistům pak posunuli start z 8:00 na 9:00. Martin byl lehce zklamaný, přece jen se těšil na 120 km závod. A sníh? No a? My, kteří máme za sebou prosincovou Olafovu pražskou stovku či Uhrovou LH24 jsme se jen usmáli. No ale přece jen, ruku na srdce, těšili jsme se na letní závod, nikoliv opět na ledárnu. A tak jsme zas až tak moc proti změnám neprotestovali.

DSCN5900.JPG

Simone vysvětluje na mapě změnu trasy obou trailů

Ráno v den závodu nemohu ve stanu dospat. Jsem nervozní jako prase. Když vykouknu ven, jsem nadšený. Na nebi ani mráček, vůkol se tyčí dolomitští velikáni v celé své kráse, zalití jasným slunečním svitem.

Okamžitě se balím – gely, energetické tyčinky, sušené hovězí maso, a taky tzv. kompletek (kamarád Přema rozumí!) pro ostatní: jedná se o směs slaných oříšků, sladkého kandovaného ovoce a různých dalších semen a jader. Přidám bidon (cyklo láhev) s ionťákem. Chvíli zaváhám nad plaskačkou se španělským brandym, nakonec usoudím, že se přece jen jedná o sportovní výkon a jakýkoliv alkohol by se mohl považovat za dopink! Plaskačku nechávám ve stanu. Ještě honem na záchod naplnit CamelBak vodou. Potěžkám plný batoh a zhrozím se. Batoh nacpaný jídlem, pitím, zimní bundou, čepicí, rukavicemi a spoustou dalších nezbytných nesmyslů má snad 10 kilo! Odepínám zip a rychle uvažuji, jak si odlehčit. Nakonec vytahuji jeden gel a jednu tyčinku a batoh znovu potěžkám. No, to jsem si pomoh! Hodím gel i tyčinku zpět a nasedám do našeho vozu.

Je 3⁄4 na 8. Spěcháme. Martinovi jsem slíbil přinést na start dvě malé plastové lahvičky naplněné ionťákem, které den před tím zapomněl u nás v kempu. Do centra Cortiny přijíždíme cca v 7:50. V centru není kde zaparkovat. Vyskakuji tedy z auta a běžím po svých, abych stihnul předat obě lahvičky Martinovi ještě než odstartuje. V tu chvíli vypadám, jako bych už závodil. Za 5 minut 8 předávám Martinovi obě lahvičky, rychle si popřejeme hodně štěstí v závodě a Martin spěchá za startovní čáru. Pořadatel odpočítává posední vteřiny. „Quattro, tre, due, uno.... Z reproduktorů se začne valit silně emocionální hudba, dav závodníků se dává do pohybu. Je to tak silné, že mi naskočí husí kůže. Fotím pomalu se pohybující se dav a jsem cele unesen atmosférou.

DSCN5912.JPG

Těsně po startu Lavaredo Ultra Trail 2013

Najednou se vyděsím! Jéžišmarja, vždyť já nechal hůlky v autě! V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, bez hůlek jsem při převýšení, které nás čeká, poloviční. Když jsem vyskakoval z auta, jen jsme se domluvili s Honzou, že za mnou v klidu přijde na start. Ostatní dva hoši pak měli odjet kdesi do hor lézt své ferraty. Okamžitě volám Bobanovi. Účastník je nedostupný! Sakra! Po cca 10 zoufalých bezradných minutách konečně vidím Honzu. Usmívá se a mává na mě. Já se nesměju, přibíhám a křičím, že jsem v autě zapomněl hůlky. Honza se směje a ze země zdvihá mé hůlky. „Jsi zlatý, zachránil si mě,“ ze srdce mi padá velký balvan. Jdeme se rozcvičit, start za půl hodiny. Uděláme navzájem pár fotek.

DSCN5928.jpg

Těsně před startem Cortina Trail - 47 km

Pět minut před startem zapínám garmina a GPS. Moderátor odpočítává poslední vteřiny, už to znám. Mrknu na hodinky na tep – 125! A to stojím. Přitom v klidu mívám tep pod 40. Klid, říkám si, je to stejné jako v Beskydech, jen kapku vyšší hory. Stejná hudba jako před hodinou, dáváme se do pohybu, za chvilku už lehce běžíme s davem v poklusu. Tep 168! Rozloučím se s Honzou, domluvíme se, že se nebudeme vázat, každý poběžíme podle sebe.

První část trati vede městem, zpočátku běžíme dokonce mírně z kopce. Začínám být nadšený a rozběhnu se, předbíhám okolo běžící. Po chvilce už přece jen cesta začíná stoupat, míříme na konec Cortiny, za níž se rýsují mohutné štíty Dolomitů. Odbočujeme na lesní cestu. Rozbaluji své hůlky a přecházím do chůze. Cesta stoupá v serpertinách prudce vzhůru. Vychutnávám si les okolo. Pozoruji své soupeře, slyším okolo sebe vesměs italštinu, ale také němčinu a jiné jazyky. Je to super, jsem nadšený.

DSCN5934.JPG

DSCN5937.JPG

Vedle mě kráčí postarší dáma, musí být nejméně o 15 let starší než já, možná více. Při představě, že ji čeká 47 km je mi ji trošku líto. Na nohou má nezvykle modré tenisky, dávám ji podle barvy jejich tenisek přezdívku – pro mě je od té chvíle šmoulinka.

„Tak tady ten si ale dělá legraci rčitě,“ pro změnu vedle mne supí nějaký chlapík. Pod uplým sportovním tričkem se mu u pasu houpají nemalé „pneumatiky“. Nic proti, sám jsem ještě nedávno vypadal hůř, ale to jsem se nes... , necpal na podobné závody. Dostává ode mne nemilosrdně přezdívku špekoun, nevěřím, že dojde do cíle.

Na konci prvního stoupání slyším veselé „čau“. No to snad ne? Honza mě ve stoupání dohnal – zkušenost starého horala –stoupání mu nevadí. Naopak, vím, že má raději chůzi do kopce než z kopce. Po prvním několika kilometrovém stoupání vede naše trasa více méně po rovině - po vrstevnici úbočí hory. Všichni běžíme po úzké stezce, která se vine nad propastí do údolí. Nádhera. Občas kašlu na čas, zastavuji se a fotím okolní panoramata.

DSCN5938.JPG

DSCN5939.JPG

DSCN5941.JPG

Je to neuvěřitelné, ale ani se nenadějeme a garmin mi ukazuje, že máme za sebou 18 km. Jsme u první občerstvovačky. Italové nezklamali. Voda, kola, ionťák, čaj i jakési lahvičky s laktátem, k jídlu jakési italské koláčky, suchary namazané nugetou, džemem, samozřejmě banány a další ovoce. Dlouho se nezdržujeme a běžíme dál – nyní jsme v údolí. Běžíme po cyklostezce, jež v zimě slouží jako běžecká stopa. Jsem zase nadšen a utíkám Honzovi kupředu. Po pár kilometrech přebíháme za asistence policie a pořadatelů silnici. „Bravo, bravisimo,“ slyším okolo sebe. Usmívám se a běžím přes cestu na polní stezku, která se vine prudce vzhůru. Druhý kopec je dlouhý a strmý – na 5 kilometrech se vystoupá asi 800 m převýšení. Občas se opět zastavuji a fotím. Všude zurčí úžasné bystřiny, přes které stále přecházíme. Jsou jich tu desítky voda v nich je až kýčovitě čistá a svěží. V druhé půlce kopce mě opět se smíchem dohání Honza.

DSCN5942.JPG

DSCN5944.JPG

V tu chvíli mě cosi hryzne do nohy. Okamžitě vím "vo co go". No to snad ne, vždyť já úplně zapomněl na Magneslife (ampulka s roztokem hořčíku proti křečím). Okamžitě vypiju lahvičku a modlím se, aby křeče zase pominula. Honzu pro změnu chytá tříslo.

Kdesi na 25. km se zjeví uprostřed stezky chlapík s malým stolečkem, na kterém nabízí občerstvení. Super, nabízí kvalitní italský salám, bílý italský chleba a k pití Redbul. Se slovy díky a grazia občerstvení přijímám. Redbul nám dává křídla, říkám si polohlasem pobaveně. Ital samozřejmě nechápe, ale usmívá se. Nevím, jestli to bylo tím redbulem nebo ampulkou s magneslifem, ale křeč mě opravdu z ničeho nic přestává otravovat. Dávám se s radostí do běhu, jde to. Opět se loučím s Honzou a odbíhám mu.

Okolí je pořád úchvatné, cesta se nyní vine střídavě krásnými lučinami a řídkým lesem. Nádhera. Na trase jsem najednou sám. „Joooo!“ zakřičím nadšeně z plna hrdla a užívám si běhu plnými doušky.

Trasa vede opět dolů, seběhy nabízejí vylepšení času, pokud se tedy nebojíte pádu. Já se bojím. Dost se bojím a tak na kamenité cestě přece jen dávám pozor – jeden chybný krok a je po závodě. Okolo se pasou krávy – zase ten šílený kýč. Ještě že ty krávy nejsou fialové. Jedna stojí přímo v cestě. Stojí a hloupě čumí. Když přiběhnu blíž, téměř se zastavuji a zkoumám krávu – snažím se jí koukat tam dolů. Když se ujistím, že to, co se ji tam houpe, je opravdu vemeno, vrací se mi kuráž a vesele křičím na krávu: „Hele Jitko, krávo, uhni mi laskavě z cesty,“ Jitka na mě z vysoka kašle a tak mi nezbývá než ji oběhnout.

Kouknu na hodinky. Hm, pod 6,5 hodiny to už nebude ani náhodou. Nevadí, pod 7 hodin je taky hezký čas, říkám si. Vím, že mě čeká ještě jedno těžké stoupání. O čem v tu chvíli ještě nevím, je fakt, že toto stoupání bude nekonečné!

A je to tady. Poslední stoupání je opravdu velmi prudké a táhne se minimálně 6 kilometrů. Snažím se jít co nejrychleji, slyším jen své funění a klapot hůlek, které jsou v těchto chvílích opravdu k nezaplacení. Sleduji na hodinkách jak ubývají kilometry. Ty hodinky snad stojí nebo co? Metry se opravdu posouvají jen pomalu anebo se dívám na hodinky moc často.

Když se cesta vzhůru srovná do roviny, zakřičím radostí – JO! Nejhorší mám za sebou. Dávám se do běhu. Za zatáčkou mi sklapne čelist. Přede mnou cesta vede zase prudce vzhůru. No to snad ne, řeknu si dnes už asi po sté! Zatnu zuby, kouknu na hodinky a svůj postupný cíl opět posunu o další půl hodiny.

Když kopec konečně skončí, objevují se opět pořadatelé. "Hej, How many kilometrs yet?" Ptám se svou bezchybnou "ingliš". Čekám, že pořadatel řekne max. 8 km. Pořadatel hlásí: „Ten“ (deset). Cože? přejdu do češtiny. „Si děláš prd.., srandu! Chtěl si snad říct eight (osm), ne?" Ital mi, i přes mou češtinu, moc dobře rozumí a znovu mě ujistí: „Ten“ a pro jistotu zdvihne obě ruce s roztaženými všemi deseti prsty. "Jo," odpovídám nevrle, "to určitě, jdi s deseti někam, houby víš jak je to daleko." To už samozřejmě neslyší.

Po asi 2 km se trasa konečně napojuje na trasu z počátku závodu. Vím, že tento bod je 8 km před cílem. 8 + 2 = 10. Takže měl pravdu, bylo to TEN, pomyslím si! Trasa nyní vede stejnou cestou jako na začátku. Poznávám ji, je to velmi povzbuzující. Opět přidávám a doháním unavené běžce.

Cože? Koukám jako tele na nové vrata, to je přeci ten špekoun! Co jako dělá přede mnou? To si asi musel vzít taxika či co?!! Nechápu to. Kde a kdy mě předběhnul? Vzchopím se a zrychlím tak, abych ho předehnal. Nakonec se mi to s vypětím velkého množství zbývajících sil povede. Za pár minut se přede mnou objeví i šmoulinka! Rovněž nechápu, jak se tato dáma, dostala před mne. Zastydím se, je to poučení – podceňovat lidi předem, to se nedělá.

DSCN5965.JPG

Tak to je ona - šmoulinka. Nakonec byla v cíli opravdu až za mnou :-)

Konečně se za horou objeví v údolí Cortina. Radostně se rozběhnu po známých serpertinách dolů. A najednou zase - Hryz! Hned na to opět hryz! A pak už při každém kroku! Nééééé! Ale ano, křeče byly zpátky a zaútočily mnohem větší silou než před několika hodinami. Levá noha mi v jednu chvíli úplně znehybněla bolestí. S bolestivou grimasou se zastavuji a snažím se chodidlo trošku rozhýbat. Pomalinku kulhám kupředu. Křeč ustupuje. Snažím se opatrně hezky pomalinku rozběhnout. Hryz! Hryz! Hryz! Cítím, že mě křeč bere nejen do levé, ale už i do pravé nohy! „No to snad ne? To si děláte srandu! Teď? Pár kilometrů před koncem mi uděláte tohle???!!! No, tak na to zase velmi rychle zapomeňte!“ Uvědomuji si, že se docela nahlas bavím s vlastníma nohama. Zasměju se tomu. Zatínám zuby, snažím se nebrat na křeče ohled, i přes bolest se rozbíhám. Zjišťuji, že když běžím stejnoměrným tempem a směrem dolů, křeče malinko polevují.

Zrychluji na maximum, jakého jsem v tu chvíli schopen. Běžím za příjemnou holčinou a snažím se ji držet v závěsu. Jde to těžko, protože i ona běží velmi rychle. Zarputile si umanu, že se ji nepustím. Už si toho i všimla a zaregistrovala mě. Společně předbíháme pomalejší běžce. Máme pocit, že jsme v čele závodu.

Až najednou, slyším těsně za sebou výkřik Hop! Podvědomě na úzké stezce uhnu, vedle mě se kdosi mihne, předběhne mě a jako přízrak mizí před námi úžasnou rychlostí. „Co to bylo?“ ptám se sám sebe. Najednou mi to dochází – už nás dohnali. Jsou to první borci z Ultra trailu. V nohách mají na rozdíl od nás 80 km běhu. Přesto je jejich tempo jako z jiné planety. Postupně mě předbíhá několik borců z Ultra. Nakonec mě předběhne celkem 7 prvních borců z Ultra. Najednou mi připadá, že má rychlost není až tak šílená, jak jsem si ještě před chvíli myslel. Všechno je relativní.

Poslední kilomtery v Cortině už běžím sám, mou vodičku při seběhu do Lago Ghedina jsem zanechal na poslední občerstvovačce. Nechci se zastavovat, jednak si nechci zase posouvat svůj postupný cíl o další půlhodinu a jednak by se při zastavení mohly opět ozvat křeče.

Běžím opět Cortinou, snad poslední kilometr maximálně dva. Jsem už opravdu grogy.

Nemohu se dočkat kostelní věže, kde je někde pod ní vytoužený cíl. Když ji konečně spatřím, přidávám na tempu. Už se mi nezdá tak šílené jako prve. Už by se mé tempo nezdálo šílené asi ani šnekovi. Trasa odbočuje z hlavní cesty kolmo doleva po vedlejší asfaltce prudce vzhůru. Je to úplně poslední stoupák, je kratičký, možná 70 m, ale je opravdu tuze prudký. Můj běh by nyní během nazýval už asi málokdo, chůze to ale opravdu stále není, spíš jakési směšné cupitání. „Bravo, forsa,“ slyším italského policajta. V domnění, že mluví ke mně, se na něj usměju a vydám ze sebe cosi jako grácia. Policajt ale čučí kdesi za mne. Najednou mě v tom stoupání předbíhá další z Ultra. Do toho posledního kopce běží asi tak rychle jako já na tartanu běžím stovku. Policajt mu tleská a znovu křičí forsa, forsa, bravo, snad aby nebylo na pochybách, komu jeho přízeň patří. Konečně se okolo něj proploužím, pardon, proběhnu i já. Vůbec mi ten darebný policajt nevěnuje pozornost, jako bych tam nebyl! „Se nepos...,“ ulevím si a radostně vbíhám do posledních pár set metrů. Nyní už po rovině.

Posledních cca 200 m je okolo trati docela narváno. Na trati jsem momentálně sám, takže si uvědomuji, že výkřiky bravo a potlesk patří tentokrát opravdu jenom mě. Užívám si to a pro jistou se otáčím, ne za mnou opravdu nikdo neběží. It is only for me! J Snažím se na lidi usmívat, občas i zakynu rukou, ve které třímám své hůlky - jako bych byl vítěz celého Ultra :-). Těsně před cílem mi jeden divák nadšeně podává kelímek s pivem. Tak to se odmítnout nedá. S nadšením přijímám a i s pivem se rozbíhám směrem k cíli, snad v obavě, aby dotyčný nechtěl za pivko zaplatit. Těsně před cílem se zastavuji, protože pivo se mi rozlívá z kelímku na zem. Tak to by byla věčná škoda. Zastavuji se a za potlesku diváků dvěma třema hlty lačně vypiju asi půl toho lahodného moku.

Do cíle dobíhám se zbytkem piva v ruce. Za cílovou branou vidím moderátora, fotografy, kamery – jsem nadšen. Až později mi dojde, že do cíle v tu dobu vlastně dobíhali první Ultra, proto tolik publicity i diváků v cíli.

V tu chvíli je mi to jedno, jsem šťastný, že jsem v cíli! Radostně lačně hltám zbytek mého nečekaně darovaného piva.

Slyším v reproduktorech moderátora jak křičí: „džordžio fazúlis, repúúblika čeka! Ou, dopingo!“ Chvíli se zarazím, jestli to nemyslí vážně, ale když slyším, jak se diváci smějí, usměju se také, a zhltnu poslední zbytek pivka. A čas? Nakonec jsem splnil alespoň můj potřetí posunutý limit - pod 7,5 hod. Přesně 7:25:57 čistý čas čip-čip.

Ať žije Cortina, Viva Italia. Zatím nejkrásnější trail, jaký jsem dosud zažil, je za mnou.

30630A1124_0.jpg

Konečně v cíli, snad mi to pivo u dopinkové kontroly projde!

DSCN5984.JPG

Martin po necelých 12 hodinách v cíli

DSCN5988.JPG

A jak to všechno dopadlo?

Lavaredo Ultra Trail - 85 km:

(Celkem běžců na startu: 745; v cíli: 696)

1. Spehler Sébastien (FRA) 7:39:35
2. Wolfe Mike (USA) 8:13:47
3. Geronazzo Ivan (ITA) 8:14:15

Konečné celkové pořadí českých účastníků:
102. Roman Otta 10:46:56
130. Pavel Paloncý 11:14:40
187. Martin Kohut 11:52:41
285. Tomáš Sikora 12:42:26
289. Zbyněk Šimčík 12:43:37
291. Zdeněk Otta 12:4:28
369. Jaroslav Krameš 13:13:29
381. Petr Nejedlý 13:18:53
429. Martina Juda 13:40:15
466. Krystýna Hájková 14:02:13
493. Zbyněk Bajtek 14:17:37
522. Monika Vavrochová 14:34:13
583. Tomáš Bičík 15:18:22

Cortina Trail - 47 km

(Celkem běžců na startu: 650; v cíli: 636)

1. Oliver Utting (CAN) 4:02:21
2. Csaba Nemeth (HUN) 4:03:24
3. Manuel Speranza (ITA) 4:05:27
Konečné celkové pořadí českých účastníků:
30. Jan Pušman 5:02:34
73. Hana Smisovská 5:26:38
83. Tomáš Vondráček 5:32:48
216. Blanka Szkrobolová 6:14:56
248. Filip Mooc 6:24:05
357. Roman Otta 6:53:49
460. Georgis Fasulis 7:26:22
547. Jan Jedlička 8:00:37
Autor: Georgis Fasulis | pátek 5.7.2013 9:38 | karma článku: 17.29 | přečteno: 796x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.63 | Přečteno: 540 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 776 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 662 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 920 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 6.77 | Přečteno: 220 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.26 | Přečteno: 211 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.75 | Přečteno: 3759 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse

Josef Hnidzik

Vzestupy a pády WSM ligy

WSM liga v posledních týdnech a měsících prochází velkými změnami. Jaké budou mít dopady? A jaký je vůbec příběh druhé nejvyšší hokejové soutěže v posledních třinácti letech?

14.6.2017 v 18:15 | Karma článku: 13.96 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6060

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.