Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Valašský Hrb aneb 52 km bahnem nahoru a dolů

3. 06. 2013 7:35:45
V sobotu 1.6. 2013 se konal 1. ročník Valašského Hrbu, horského běhu v kategoriích 15, 30 a 50 km. Běh pořádal 3THX sportovní klub a konal se v krásném prostředí Beskyd. Hlavní závod na 50 km (ve skutečnosti to bylo celých 52 km), startoval u horského hotelu Vsácký Cáb a vedl po beskydském hřebenu přes Lušovku, Tanečnici, Soláň, Kotlovou, Polanu a Vysokou až na Třeštík, kde se trasa obracela a stejnou trasou vedla zase zpět do místa startu. Obě kratší verze na 15 a 30 km startovaly ze stejného místa a vedly po stejné trase jako padesátka, jen otočky byly dřív tj. na 7,5. km resp. na 15 km.
Na startuNa startuFoto: p. Leszcynski

Přihlásil jsem i s kamarády Martinem a Jožkou na hlavní závod na 50 km. Na závod jsem se velice těšil, neboť svým červnovým datem konání sliboval neopakovatelný sportovní zážitek spojený s pozorováním krásných beskydských přírodních scenérií a panoramat za příjemného jarně-letního počasí. A taky takový byl... Tedy neopakovatelný, s těmi scenériemi a počasím už to tak slavné nebylo.

Už celý týden před startem meteorologické radary a jejich modely nevěstily nic dobrého. Naši republiku skrápěly střídavě vydatné deště a tak jsme se modlili, aby v den startu alespoň nepršelo. V sobotu brzy ráno jsme vyrazili na start a s obavou sledovali zataženou oblohu.

Když jsme pak 2 hodiny před startem dorazili na místo, začalo docela velmi nepříjemně mrholit. Při představě více než 50 km běhu v této slotě jsme si povzdychli a vzpomněli na dědu Komárka ze Samoty u lesa a jeho legendární hlášku, však vy víte kterou.

Vyzvedli jsme si startovní čísla a zalezli do hospody horského hotelu zahřát se teplým čajem. Venku mezi tím mrholení přešlo ve vydatný regulérní déšť. Položil jsem do placu řečnickou otázku: „A co by se vlastně stalo, kdybych se na to všechno vykašlal a počkal na vás tady v té příjemné hospůdce?“ a hned jsem si i odpověděl: „Ho...“ Všichni jsme věděli, že bych to samozřejmě nikdy neučinil, tedy určitě ne kvůli počasí. A tak jsme v 9:00 opustili teplo útulné hospůdky a šli se k autu převléct do běžeckého. Poté jsme se i s ostatními šílenci, pardon, spoluzávodníky, za mírného ale stálého deště přesunuli na místo startu.

ValasskyHrb_mapa.jpg

Pořadatelé byli skvělí, u Svatého Petra to měli objednané na jedničku. Přesně o půl desáté, kdy byl náš závod odstartován, jako na povel přestalo pršet. Asi 120 borců se rozběhlo po mokré cestě vstříc mokrému oparu, který vůkol všude panoval. Chumel běžců se rychle roztahuje a po prvních 2 kilometrech se pole už zcela trhá.

Začíná mi být horko, mám na sobě dvě vrstvy – spodní triko s dlouhým rukávem, na něm pak mé parádní „závodní“ triko s krátkým rukávem. Má kamarádka ze závodů Katka, na rozdíl ode mne zkušená běžkyně, mi, když mě předbíhá, poradí, abych si spodní triko s dlouhým rukávem sundal. Ona, že tak učinila též a běží se ji nyní super. Poslechnu ji. Během převlékání mě předbíhá spoustu běžců. Když znovu vyrážím, mám divný nepříjemný pocit, že mě předběhli asi už úplně všichni. Samotnému se mi běžet nechce, přidávám tedy a doháním přede mnou běžící sympatickou slečnu.

„Ahoj já jsem Jirka, myslíš že jsme poslední?“ „Ahoj, Nikola, mně je to jedno jestli budu poslední, běžím na pohodu.“ „No ... to já taky..., ...na ..po-ho-du,“ snažím se mluvit díky zadýchání co nejsouvisleji: „Jen při té pohodě přitom ale nemusím skončit poslední, že?“Musím říci, že její „pohoda“ nebyla vůbec pomalá. Nicméně stačím ji a moc hezky si povídáme až do první občerstvovací stanice na 7,5 km. Cesta je samé bahno, voda a zase bahno. Kdyby měl tuto trať popsat Zdeněk Srstka stylem slavného správce kachní farmy z filmu Rozpuštěný a vypuštěný, stačilo by mu vyměnit jen slovo „kachny“ za slovo „bahno“. Snažíme se vyhýbat rozsáhlým, vodou zaplněným místům, jak jen se dá. Někdy je to víc skok daleký než běh. A někdy je to opravdu nad naše síly. Cítím jak i při pečlivém přeskakování mi jaksi teče do bot. „Myslím, že až poběžíme zpátky, tak nám bude už vše jedno a poběžíme rovně bahno nebahno,“ pokouším se o vtip. O pár hodin později, při cestě zpátky si na ta slova vzpomenu a uvědomím si, že to žádný vtip nebyl, byla to pravda.

„Klidně běž dopředu, nemusíš brát ohled na mne,“ snaží se mi Nikola naznačit, abych jen kvůli ní nepřišel nějaké to čelní umístění. „Jo, jo, neboj, to já, až budu chtít tak poběžím, závod je přeci závod,“ usmívám se na Nikolu a přemýšlím, že by asi vhodnější bylo, kdybych ji totéž nabídl já, opravdu začínám mít problémy udržet s Nikolou krok. Ješitnost mi nedovolí tuto myšlenku říci nahlas.

7.5 km – konečně první občerstvovačka! Už ji nedočkavě vyhlížím. Potřebuji si oddychnout, beru si pití, čokoládu, banán, meloun, hrozinky. Organizátoři jsou opravdu skvělí, zatím nejlíp vybavená občerstvovačka, kterou jsem za svou krátkou běžeckou kariéru zažil. Zatímco se cpu, Nikola po vypití asi deci vody chce pokračovat v běhu, alespoň ji to vidím na očích. „Klidně běž dopředu, doženu tě,“ říkám ji a v tu chvíli tomu i sám věřím. Nikola poslechne a odbíhá na trať. Když opouštím konečně občerstvovačku i já, je cca 300 m přede mnou. Přidávám na tempu, abych ji dohnal. K mému nemilému překvapení se vzdálenost mezi mnou a Nikolou nijak nezkrátila. Naopak, Nikola se pomalu ale jistě ztrácí v dálce. Ještě ji cca 2 km před sebou občas zahlédnu, pak se mi ale ztratí docela. Od té doby běžím zcela osamocen.

Zničehonic za sebou slyším blížící se typické bahnité čvachtání. „Tak tedy nejsem poslední,“ pomyslím si, ale než se stačím ohlédnout, onen běžec mě předbíhá s lehkostí laně. Běží cca 2 x rychleji než já. To přece není možné, pokud by byl tak dobrý, co dělá tak vzadu? A najednou mi to dojde. Je to vedoucí běžec třicítky. Ta měla start půl hodiny po nás. Představuji si, že taky běžím třicítku a vychutnávám si falešný pocit, že v tomto závodu jsem jako vlastně na druhém místě. Než se stačím této absurdní myšlence samolibě usmát, předběhne mě další borec z třicítky. Dobrá, tak tedy jsem třetí, taky dobrý. Čtvrtý, .... pátý,... Přestávám je počítat, vracím se „na zem“ do svého závodu.

Že bych byl opravdu poslední? Nechce se mi tomu věřit. Přebíhám udýchaně asfaltovou silnici a vidím pořadatele, který mi ukazuje cestu. Když ho míjím, nadšeně mě povzbuzuje: „Super, perfektní, běž tudy, je to skvělé,“ vděčně se na něj usměji a přidám na tempu.

Pak ještě slyším: „A hlavně si to užij.“ Aha, je mi to jasné, překlad této věty z diplomatického jazyka sympatického pořadatele je přeci zřejmý: „Hele, kašli na to, že jsi poslední, vždyť o nic nejde.“

Až na druhou občerstvovačku na 14. km běžím sám. Uvědomuji si, že mě za tu dobu nikdo nepředběhnul. Ne, ne, to asi nebude tím, že jsem tak rychlý, pomyslím si. Když dobíhám na občerstvovačku, cítím, že mě bolí už celé tělo, nejen nohy. Pořadatelé na občerstvovačce opět skvělí. „Pojďte, berte si na co máte chuť!“ „Jo, jo,“ říkám udýchaně. „Nejprve je však čas na modrou pilulku,“ říkám a třesoucíma rukama ne nepodobným narkomanovým se snažím vyprostit mou modrou pilulku Nalgesinu (skvělá pilulka na všechno). Pilulka mi vypadává z roztřesené ruky přímo do bahna. Naštěstí mám ještě jednu. Tu již neupustím, v opačném případě by pro mě mohl závod také skončit. Ptám se organizátorů, jestli jsem poslední. „Tak to určitě nejste,“ dostane se mi povzbudivé odpovědi. Pomyslím si, že tady snad všichni pořadatelé museli před závodem absolvovat povinný kurs diplomacie!

Dalších 10 km běžím nadále sám. Tedy sám ve svém směru. Potkávám totiž první běžce, kteří již běží zpět. Musí mít přes hodinu náskok, prostě úplně jiný level. Přesto jsou skvělí, žádni nafoukanci téměř do jednoho mě všichni pozdraví, někteří dokonce i povzbudí. Potkávám mezi nimi i Martina. Drží se okolo 10. místa. Podle tempa mám pocit, že běžím úplně jiný závod než oni.

Konečně stoupání na Vysokou (poslední vrchol před otočkou na 26.km na Třeštíku). Znamená to, že již nepotkávám běžce, kteří se už vrací. Po otočce se totiž pak dál běží smyčkou – Vysoká se na cestě zpět podbíhá a někde tam je teď většina závodníků. Na Vysoké se znovu převlíkám, je mi zima. Jde to ztuha, mokré triko nejde dolů, bolí mě rameno. Ztrácím tam dalších 10 min. Nikdo mě nepředbíhá, jsem tedy asi opravdu poslední.

Je mi to už jedno. Poběžím tedy na pohodu, vzpomenu si na Nikolu. Jsem vyčerpaný, všechno mě bolí, chytají mě křeče do levého stehna – no, pohodu si tedy představuji rozhodně jinak, říkám si a pomalu sbíhám z kopce. Za Vysokou před otočkou je pak ještě asi kilometrový společný úsek (než dojde k rozdělení trasy do smyčky), kde k mému překvapení potkávám několik běžců. Tak tedy nejsem tak úplně vzadu, pomyslím si povzbudivě. Na občerstvovačce do sebe hodím magneslife proti křečím. „Který už máte?“ ptá se mě pořadatel. „Druhý,“ odpovídám. „Tak bacha ať se z toho nepose...“ směje se pořadatel. Předávkování hořčíkem totiž může působit jako projímadlo.

Posílím se, doplním tekutiny do těla i do batohu a povzbudím se nahlas slovy: "Do toho, už jen půlka.“ Ještě před podběhem Vysoké potkávám borce, který běží teprve na otočku. To znamená, že je za mnou! Fakt, že nejsem poslední, ale minimálně předposlední, mě neuvěřitelně povzbudí! Mám z toho takovou radost, jako bych se zrovna dostal do čela závodu.

Po pár kilometrech doháním dalšího borce, stojí u cesty s kýmsi telefonuje a úpěnlivě si protahuje nohy. Vypadá to, že asi podcenil hořčík, pomyslím si a uvědomím si, že mě náznaky křečí přešly. No, hlavně, aby se neprojevily vedlejší účinky hořčíku! Tak další skalp, řeknu si radostně. Radost mě ale po chvíli přechází, když za sebou slyším řev čtyřkolky. Zjišťuji totiž, když mě předjíždí, že na ní sedí právě ten borec a s ním další dva lidi, co jej vezou. Na čtyřkolce pak zahlédnu nápis Horská služba. Takže pořád předposlední, řeknu si smutně. Tedy alespoň z těch, co jsou ještě na trati. V tu chvíli se začnu bát o borce, o kterém jediném vím jistě, že je za mnou. To, aby došel do cíle (v limitu), se v tu chvíli zdá pro mé případné předposlední místo naprosto klíčové.

„Nemohu se spoléhat jen na jednoho za mnou, je to příliš velké riziko,“ řeknu si a přidám. Po pár kilometrech předbíhám dalšího borce. Na občerstvovačce č. 2 (38.km) předbíhám další dva. Jsou grogy a rozhodnou se, že do cíle dojdou pěšky. Tak to mi taky nepomůže, to nemohou v limitu stihnout.

Posledních 14 km je nekonečných. Navíc unavené nohy již nedokáží vybírat na bahnité cestě ani ty nejhlubší kaluže a docela často začínám zakopávat i o obyčejné kameny. Boty již pod bahnem nejdou vidět. Hlavně pozor, abych neuklouznul, řeknu si a jako bych to přivolal. Zakopávám o kámen tak mocně, že tělo letí vpřed. Reflexně se snažím pád vybrat tím, že nohy se prudce rozběhnou dopředu ve snaze dohnat a předehnat těžiště těla, které nemilosrdně tlačí vrchní polovinu mého znaveného těla k zemi. Tuto komickou situaci navíc doprovází můj spontánní výkřik vulgárního slova, které se tady neodvažuji citovat. Napovím jen, že jsou jím nechvalně proslulí ostravští fotbaloví rowdies. Takže už asi víte, že slovo „sakra“ to asi nebylo. Uf, nakonec jsem to vybral a do bahna nespadl! Musím si dát větší pozor, snažím se uklidnit.

Ke všemu začíná pršet. Do cíle více než hodinu. Přidávám na rychlosti, na blátivé cestě znovu zakopávám a z mých úst letí další „Baník“! Ale opět jsem měl štěstí a opět téměř stoprocentní pád vybral.

Třetí „Baník“ se mi už bohužel vybrat nepodařilo! Nohy tentokrát mé těžiště nedohnaly a já tak celý letím po hlavě přímo do směsi vody a bahna. „Karle Kryle, tak už zase ryjem držkou zemi,“ říkám si, když se pomalu začnu odlepovat od bahna. Jsem celý od bahna, bolí mě naražené rameno, chce se mi brečet. Do toho znovu začalo pršet. Začal jsem se smát. Vidět mě někdo v tu chvíli z mých známých, volali by Chocholouška.

Ale mi je už všechno fuk, tupě pomalu klušu, no spíš předstírám, že klušu a přitom se upínám k jediné myšlence – abych byl co nejdříve v cíli. Předbíhám další vyčerpané běžce. Nakonec asi kilometr před cílem vidím dokonce i Nikolu.

Když ji míjím, radostně ji zdravím. Naposledy jsem ji viděl na 7. kilometru. Vzpomínáte? Tehdy jsem ji říkal ať běží napřed, že ji hned doženu. „Tak ty jsi mě opravdu dohnal,“ říká pobaveně Nikola. „No, vždyť jsem ti přeci říkal, ať běžíš napřed, že tě doženu, ne?“ odpovídám a radostně s myšlenkou, že cíl je nedaleko, se rozběhnu.

Do cíle dobíhám po 7 a půl hodinách po startu. Pocity jsou naprosto skvělé. Endorfiny opět fungují. Zjišťuji, že kamarád Martin na mě už více než 2 a půl hodiny čeká v cíli – prostě jak já říkám - jiný level (mimochodem skončil na skvělém 9. místě s neuvěřitelným časem 4hod 50 min). Ale Jožka mi sděluje, že doběhnul jen 15 minut přede mnou. Sakra, kdybych se dvakrát nepřevlíkal a taky dal víc pozor, abych neryl držkou zemi, tak.....

Ale to je přece jedno, příště to Jožkovi už opravdu natřu! :-)

PS: Děkuji organizátorům za skvělý závod, který se i přes nepříliš vlídné počasí velmi vydařil. Organizace fungovala na jedničku a vůbec nebylo znát, že jde o první ročník.

A jak to tedy všechno dopadlo? Výsledky si můžete prohlídnout zde.

DSCN5706.jpg

Tak jdeme na to!

DSCN5714.jpg

Před startem.

DSCN5727.jpg

Jožka po závodě. Kolena se mu únavou zcela podlamují, ale radost z toho, že jsem jej zase nedal, evidentně převažuje.

Autor: Georgis Fasulis | pondělí 3.6.2013 7:35 | karma článku: 17.92 | přečteno: 1215x

Další články blogera

Georgis Fasulis

Na Valašském Hrbu jsem chybět nesměl ani letos!

Na Valašském Hrbu jsem nechyběl od jeho prvního ročníku, vždy jsem absolvoval nejdelší 55 km trasu a logicky jsme nechtěl chybět ani na jeho 5. ročníku! Ale....

28.5.2017 v 15:47 | Karma článku: 12.96 | Přečteno: 577 | Diskuse

Georgis Fasulis

Běžel jsem Legendu - Jesenický maraton

Sportovní nadšenci z klubu 3THX ve spolupráci s Báječnými ženami v běhu organizují již 3. rokem dva nádherné horské běhy, květnový Valašský Hrb a srpnový Jesenický maraton, známý taktéž pod zkratkou YES.

21.8.2016 v 16:34 | Karma článku: 19.42 | Přečteno: 830 | Diskuse

Georgis Fasulis

Dal jsem letošní Pražskou stovku, konečně!

„Chceš-li něco vyhrát, běhej stovku, chceš-li něco zažít, běhej maraton,“ řekl kdysi Emil Zátopek a já si dovolím doplnit: a chceš-li zážitek, na který jen tak nezapomeneš, přihlaš se na Olafovu Pražskou stovku!

8.12.2015 v 22:39 | Karma článku: 16.72 | Přečteno: 670 | Diskuse

Georgis Fasulis

Jesenický Maraton 2015 - nejkrásnější horský maraton

V sobotu 22.8.2015 jsem absolvoval již podruhé nádherný Jesenický maraton. Je to podle mne ten nejhezčí horský maraton u nás. Trasa totiž vede po téměř celém hřebenu Hrubého Jeseníku.

23.8.2015 v 18:30 | Karma článku: 16.41 | Přečteno: 943 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Jiří Nohava

Hoď a běž.

Fotbalovou veřejností probublává akce zklamaného slávisty, který v návalu emocí v sobotu po nepříliš vydařeném zápase u zelenobílých sousedů vrátil na trávník dres hozený tureckým hráčem hostů, Halilem Altintopem.

21.8.2017 v 17:15 | Karma článku: 10.12 | Přečteno: 252 | Diskuse

Lukáš Handl

Zbrojovka Habance jen tak neodvolá. Přišla by totiž o důležitého sponzora

V roce 2016 vystřídal úspěšného trenéra Kotala, který tým dovedl na krásné šesté místo. Habanec sliboval ofenzivní fotbal, místo toho loni přišlo 12. místo v tabulce, a letos to vypadá na ještě větší ostudu. Vedení to ale nevadí..

21.8.2017 v 13:54 | Karma článku: 18.91 | Přečteno: 936 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Gólová premiéra Tomáše Pekharta v první lize

Desátého srpna jsem na svém blogu informoval, že fotbalista Tomáš Pekhart, který od července hraje za Hapoel Beerševu, vsítil v Izraeli svůj první gól.

19.8.2017 v 23:05 | Karma článku: 5.49 | Přečteno: 143 | Diskuse

Tomáš Vlasák

Serie A: 1. kolo

Italská Serie A začíná svým prvním kolem už tento víkend a hned v úvodu se dají najít pro tuto soutěž některé zajímavé tipy.

17.8.2017 v 8:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Jiří Kukal

Fotbaltrip 8. díl - Teplická Stínadla

V Severních Čechách v široké kotlině mezi Krušnými horami a Českým středohořím se nachází lázeňské město Teplice, které mají okolo 50 tisíc obyvatel a jsou známé také svým fotbalovým klubem FK Teplice.

16.8.2017 v 16:32 | Karma článku: 5.02 | Přečteno: 136 | Diskuse
Počet článků 134 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 6068

Kdo jsem? Jsem jedna desetimilióntina této země - nic více, ale ani nic méně.

 

Seznam rubrik

Oblíbené blogy

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.