Jak jsem běžel Pražský maraton

19. května 2013

Kdyby mi někdo ještě před rokem a půl pověděl, že poběžím klasický maraton, pomyslel bych si, že spadl z višně přímo na hlavu nebo že ho postihla nějaká moc moc zlá choroba.

Na Karlově mostě, 3. km - zatím sranda :-)Autor: Rosťa Bažanowski, Bezva BĚH.cz

Jak to všechno začalo

Ne, že bych neměl rád sport. Tenis, fotbálek, nohejbal apod. jsem si vždy rád ťuknul. Nicméně přibývající roky (letos mi bude rovných 50) a léta sedavého zaměstnání udělalo s mým tělem své. Nakonec to skončilo u 110 kg živé váhy (při 180 cm výšky) a u z této nadváhy plynoucích, nemalých problémů s páteří a bolesti zad i nohou. A co se přímo týká běhu? Naposledy jsem uběhnul delší vzdálenost zhruba před 30 lety v hodině tělesné výchova na vyšce – a to rovné 3 kilometry. Tehdy jsem po doběhnutí málem umřel přímo v na cílové čáře - sesul jsme se k zemi jak podťatý a tělocvikář nevěděl, co se mnou má dělat, neboť já se očividně dusil a jen na něj tupě koukal nemohouce popadnout dech.

Ale abych to zkrátil. Zatímco specializovaní a ještě specializovanější doktoři se u mě předháněli ve svých šílených diagnózách (podezření na Bechtěreva nevyjímaje), můj praktický doktor čtouce zprávy svých kolegů mi jen suše sdělil: „Co vám mám na to říci, tak prostě zkuste zhubnout a něco dělat a uvidíte, že se to zlepší.“

A tak cca od října 2011 do února 2012 díky aktivní rychlochůzi (až 80 kilometrů týdně) a pravidelnému plavání (až 5x týdně od 6 do 7 hodin každé ráno před práci) jsem shodil celých 25 kg.

A jak jsem se dostal k běhání? K tomu mě inspiroval kolega a kamarád Martin, který se běhání aktivně věnuje. A tak se stalo, že jsem přesně v den „vítězného“ února 25.2. 2012 poprvé vyběhnul. K mému nemalému překvapení jsem zjistil, že jsem bez větších problémů zvládl celých 8 km souvislým během. Od té doby mě běhání chytlo. Za rok a čtvrť jsem až do dnes naběhal rovných 1726 km. Za sebou mám už několik běžeckých závodů včetně horských maratónů nebo městských běhů. Na počátku roku jsem si proto řekl: Nastal čas na klasický maratón.

Je to tady - můj 1. maratón

A tak jsem v neděli 12. května tohoto roku v 9:00 stál spolu s dalšími 9,5 tisíci běžci na startu 19. ročníku proslulého Pražského mezinárodního maratónu.

V sobotu jsem vyfasoval v Holešovicích své přidělené číslo - 8584, prošel se po tamním sportovním veletrhu a spolu s kamarádem, s kterým jsem maratón měl běžet, se zašel uklidnit z předzávodové horečky do nejmenované pražské hospůdky kousek od Holešovic. Tam jsem si dal 3 "ionťáky" značky Sataropramen a pak už rychle spát, abych byl ráno ready. No, o spaní se moc mluvit nedalo, nervozita udělala své. Nakonec jsem přece jen k ránu trošku zabral, tak to nebylo až tak zlé.

Ráno na Václaváku a Staromáku vše klapalo na jedničku, musím opravdu pořadatele pochválit za bezvadnou organizaci. V Praze bylo 9,5 tisíce běžců a vy jste nemuseli nikde čekat vlastně ani minutu - neuvěřitelné.

Na start jsem se postavil do svého předposledního koridoru a s napětím čekal na startovní výstřel. Ten jsem samozřejmě neslyšel, dokonce jsme my tam vzadu ani nezaregistrovali minutu ticha za bostonské oběti. Úderem 9. hodiny se dav dal do pomalinkého pohybu směrem na Staroměstské náměstí. Pomalá chůze se pomalu ale jistě stále zrychlovala, a když se vedle mne ozvala ironická poznámka „my snad budeme dneska muset i běžet,“ přešli jsme z chůze konečně v něco, co už se dalo nazvat během.

Do toho tóny Smetanovy Vltavy. Když jsem si na webu PIM četl, že za tónů Vltavy vám na startu poběží mráz po těle, nevěřil jsem jim. Měli pravdu. Úžasné.

Bránou na startu jsem probíhal 8 a půl minuty po startovním výstřelu. „Nu co, proč bychom nedali Keňanům a spol. fóra, že? Nám tady vzadu na nějaké té minutě nezáleží,“ vzpomněl jsem si na Švejka.

První půlka byla fantastická, počasí skvělé, atmosféra díky špalírům diváků také fantastická. Běželo se mi výborně, zvolil jsem mírně rychlejší tempo než jsem původně zamýšlel. Dokonce jsem v pohodě předběhnul tempaře s oranžovým balónkem s cílovým časem 4:15.

První kilometry běžím tempem cca 5,5 min/km. Nezdá se mi, že bych to přepálil, naopak, běh si vychutnávám, atmosféru nasávám plnými doušky. Dokonce vytahuji za běhu z ledvinky foťák a dělám si na památku několik snímků - viz snímky níže. Svého kamaráda Jožku, s kterým jsem vyběhnul, nechávám kdesi vzadu. Ostatně jsme si řekli, že se nebudeme vázat a poběžíme každý podle sebe. Navíc mu chci vrátit porážku z loňského letního horského maratónu u nás v Beskydech.

Zdá se, že mi vše vychází. Únava se sice asi na 15. kilometru začíná hlásit ke slovu, nicméně k nějaké krizi má tato únava hodně daleko. Nevšímám si toho, jen malinko zpomalím. Vše se zdá být ok. V duchu si říkám: oranžový balónek je za mnou, je to dobrý. Přichází poločas. Na půlmaratonu mám čas 2:05. „Paráda,“ říkám si, jestli to vydržím, bude to před oranžovým balónkem, tedy pod 4:15.

Ha ha, jak jsem byl naivní. Nejprve se vylekám, když mi někdo z ničeho nic plácne po ramenou. Je to Jožka: „Ahoj, tak ako to ide? Pojděm rychleji?“ (Jožka je původem Slovák). Zmůžu se jen na „Ty už si tady? To přece není možné?“ Bylo, Jožka chvíli běží se mnou, pak se ale loučí a pomalu ale jistě se mi vzdaluje. Chci mu stačit, zrychluji, a nějákou tu minutu se ho držím, ale po chvíli to vzdávám. Takhle bych vydržel možná 2 – 3 km, do cíle jich však chybí stále ještě minimálně 20! Rezignuji a běžím tempem, které mé nohy jsou ochotny ještě akceptovat.

Krize

Předbíhají mne desítky dalších běžců. Je to neuvěřitelně frustrující. A pak… Nééééé, to nééé. Předbíhá mě vysmatý chlapík s oranžovým balónkem. To je někde na 29 km. Takže 4:15 to už nebude. V tu chvíli je mi to ale jedno. Dokonce si chvíli pohraji s lákavou myšlenkou vykašlat se na to zcela. Když si ale představím posměšné reakce kolegů v práci, myšlenku okamžitě zavrhuji a naopak přidám na rychlosti, tedy alespoň na chvíli.

Dojíždím svůj poslední gel a zapiji ho magneslifem (proti křečím) a to, přestože v plánu jsem ho měl jen jako nouzovku někde na 35. km. Nebolí mě jen nohy, přidávají se ruce, ramena i krk. Diváky i spoluběžící přestávám vnímat, v tu chvíli jsou mi všichni lhostejní. Vnímám jen své bolestivé tělo a modlím se za každou cedulku kilometru. Za 30. kilometrem si přestávám hrát na hrdinu a polykám tabletku nalgesinu.

Běžím okolo značky 30. km. „Měli pravdu,“ povzdechnu si, když si vzpomenu na obsah článku na jednom běžeckém webu s jasným nadpisem „Maratón začíná až na 30. km“. Zatímco v první půlce se mi zdálo, že občerstvovaček je na trase zbytečně moc, nyní každou přímo vzývám. Kilometry přibývají neuvěřitelně pomalu. Poslední kilometry se zdají býti nekonečné. Začínám ale opět vnímat diváky, zjišťuji, že jsou ve svém povzbuzování skvělí a opravdu dodávají další síly. Dokonce se i zasměji. To když na Mostě Legií (asi 32.km) běžím okolo maminky s asi 5 letým capartem a zaslechnu jak se malý ptá: „Tak, kde je ten tatínek?! „Já nevím, kde je tatínek, asi ho bolí nožičky!“ slyším ještě naštvanou maminku. Představím si zničeného tatínka, usměju se a přidám na rychlosti.

Začínám předbíhat čím dál více lidí, kteří na běh rezignovali a dále už jen jdou. To nikdy, hlavně nezastavit, to by byl konec. Maraton je běžecký závod, nikoliv chodecký. Prášek zabírá, běžím rovnoměrným tempem jako robot, zase už nikoho nevnímám okolo sebe.

Přebíhám vysněný Libeňský most – 37.km. Následuje posledních 5 km. Ukazují se těmi nejtěžšími a také nekonečnými!

Konečně v cíli

„Makej, už jen kilomer, vydrž,“ slyším kohosi. Odpovídám se smutným úsměvem, že už opravdu nemůžu, nicméně nezpomaluji a běžím dál. Představa posledního kilometru mi dodává křídla a ani nemusím vypít Red Bull. Po dalších asi 700 metrech slyším, jak kdosi na mě řve: „Super, už jen kilometr.“ „Jo, tak to už tady „píp“ bylo, ne?!“ ulevím si a koukám na asi 200 m vzdálenou cedulku s číslem 41.

Pak už to ale jde rychle – 800m to GO vidím na ceduli. 700m…. 600m… Cedule se střídají po 100 metrech až do cíle. Poslední metry jsou neuvěřitelná úleva. Probíhám jako v transu cílem. Cítím se zcela vyčerpán. Okolí skoro nevnímám. Kdosi mi odepíná čip, hezká holčina mi věší na krk medaili.

Je to konečně za mnou. Pocit je to opravdu k nezaplacení! Na vše ostatní tu máme Mastercard, vzpomenu si na známou reklamu. Mířím k občerstvovacím stolům – ionťáky, matonka, banány, pomeranče – dávám si od všeho něco. Nohy skoro necítím, ale je to super pocit, endorfiny fungují skvěle. Atmosféra okolo je báječná, většina běžců i dalších lidí se usmívá.

A můj čas? Nakonec 4:29:23. Jožku jsem opět neporazil. Jsem ale spokojený, skončil jsem na 4129. místě, tedy v první půlce ze všech startujících a mimo jiné jsem porazil např. i Martina Veselovského :-).

A kamarád Jožka? Příště ti to určitě nandám, těš se. :-)