Jak to doopravdy bylo s řeckým lhaním

Polopravda je často obrovská lež, řekl Benjamin Franklin. Osobně bych dodal, že polopravda bývá často horší lži.

Parlamentní stráž v AthénáchFoto: Georgis Fasulis

Polopravda má totiž jednu výhodu (nebo nevýhodu - záleží z které strany na ni koukáte); velmi špatně se vyvrací. Soudný člověk na polopravdu většinou odpoví nějak takto: ano, ale..... Prostě bez dodání "B" po "A" není pravda celá, je to polopravda. Novináři (ne všichni, ale je jich podle mne většina) proto na polopravdu nedají dopustit. Často se stává jejich základním pracovním nástrojem. Pomocí polopravdy mohou skutečnost malovat tak, jak si oni (nebo ten, pro koho píšou) přejí, bohužel.

Jeden malý příklad polopravdy: Sportovní redaktor MF Dnes Tomáš Macek na podzim roku 2003 psal reportáž o stavebních přípravách v Aténách na OH v roce 2004. Jestli si ještě pamatujete, všichni novináři tehdy psali o neschopnosti Řeků dostavět stadióny včas. Ve stejném duchu napsal svou celostránkovou reportáž i pan Macek. Aby řeckou neschopnost prokázal, otisknul v článku fotografii rozestavěné zápasnické haly. Pod fotografií byl napsán popisek, že tato hala nemá ještě ani střechu. Ano, pravda byla, že na fotce hala střechu neměla.

Pan novinář už ale nenapsal, že fotografie je cca rok stará a že v době, kdy článek napsal, byla hala nejen hotová, ale byla úplně dokončená i příjezdová několika proudová cesta včetně vysázených keříků a trávníku. Viděl jsem to na vlastní oči. Shodou okolností jsem totiž přesně toto místo pár týdnu před zveřejněním dotyčné reportáže navštívil! Článek jsem s údivem četl tehdy přímo v letadle, když jsem se z Řecka vracel domů.

Když jsem panu redaktorovi napsal ohrazující se e-mail s dotazem proč ve svém článku tak nehorázně lže, napsal mi, že nelže, že na místě sice nebyl, ale že mu podklady (rozuměj CD s fotografiemi) údajně poslali sami řečtí činovníci olympijského výboru. Jinými slovy "výhovorky". Panu redaktorovi přistižení při lži nestálo ani za omluvu.

A tak to bylo téměř se všemi novinovými články popisující nějakou (více či méně skandální) skutečnost, o které jsem měl shodou okolností osobní znalost či povědomí, vždy to byla lež nebo polopravda. (viz např. můj blog: Týden o Topolánkovi lže, až se mu od rotaček práší)

Jak mám pak s těmito vekrze negativními zkušenostmi věřit ostatním článkům, jež pojednávájí o záležitostech, o nichž povědomí žádné nemám?

A jak to tedy bylo s řeckým lhaním?

Jedna z největších polopravd poslední doby je jedna, donekonečna omíláná a mezi novináři hromadně se šířící, ta o řeckém lhaní. Řekové lhali o financích, Řekové se dostali do eurozóny podvodem, Řekové (všichni!) jsou lháři. Novináři mají jasno a s nimi i jejich čtenáři. Řekovi nevěřte ani jeho pozdrav.

Je to klasická polopravda. Že Řekové falšovali statistické výsledky, je pravda. Že vstoupili do Eurozóny podvodem, je nesmysl. Je to lež.

Lhaní o statistice

Povězme si nejprve, jak došlo k lhaní o statistických údajích země, které po provalení nakonec vedlo k dnešní řecké dluhové krizi.

V letech 2003-2009 představitelé řecké vlády – pravicové Nové demokracie - úmyslně falšovali statistické údaje země, přičemž až do podzimních voleb v roce 2009 o tom nikdo, kromě vlastních aktérů podvádění s čísly, nevěděl. Lhali proto, aby se udrželi u moci. Bylo to neomluvitelné a trestuhodné. Přesto všechno, tvrdit kvůli těmto několika sedmilhářům (můžete je spočítat na prstech), že lže celý národ, to už zavání tak neuvěřitelně nesmyslnou kolektivní vinou, že by ji záviděl i Hitler.

Podvod při vstupu do EZ ve skutečnosti podvodem nebyl

V souvislosti s touto lží automaticky média začala přetřásat i tzv. podvod Řecka při vstupu do Eurozóny. Údajně Řekové lhali o deficitu státního rozpočtu, aby splnili Maastrichtská kritéria a tak se dostali do Eurozóny. Nečetl jsem jediný článek, který by se alespoň minimálně zamyslel nad tím, že s tímto údajným řeckým podvodem přišli právě představitelé Nové demokracie. Přesně ti, kteří poté léta sami lhali o řeckých financích (viz výše).

Proč se tedy uvěřilo lhářům? Vždyť např. i soudce považuje svědka, jenž byl už jednou přistižen, jak lže, za nedůvěryhodného. Důvod je nasnadě, je to mediálně zajímavější a tudíž prodejnější. Pravda je v takových případech nezajímavá a proto ji nikdo nehledá.

A jak to tedy s tím tzv. podvodem řeckého vstupu do EZ vlastně bylo?

V roce 1996 se stal leaderem řeckých socialistů (PASOK) Kostas Simitis. Byl to představitel protipapandreovského křídla v PASOKU. Papandreovským křídlem mám na mysli stoupence starého Andrease Papandrea, předchozího šéfa PASOKu. Po vyhraných volbách v roce 1996 se stal Simitis i premiérem země.

Jeho cíl byl jasný: odstranit zejména vysokou míru inflace a rozpočtový deficit, zastavit nebezpečně stoupající státní dluh.

To se mu opravdu podařilo uskutečnit, čímž Řecko nakonec splnilo konvergenční kritéria měnové unie.

Simitisova vláda neváhala přistoupit k radikálnímu omezení rozpočtových výdajů i k redukci bobtnajícího veřejného sektoru.

Pár čísel pro srovnání:

V roce 1993, kdy byla u moci Nová demokracie, činil rozpočtový deficit 14%. Simitis jej snížil v roce 1997 na 4%. Inflaci, která v roce 1993 přesahovala 10%, snížil Simitis v roce 1997 na 5,5%. Upozorňuji, že se vše událo samozřejmě ještě za drachmy.

Opozice (komunisti spolu s pravicí Novou demokracií) byly tvrdě proti těmto opatřením. Simitisův kabinet kvůli nepopulárním patřením čelil také velké nespokojenosti veřejnosti (masové demonstrace a stávky byly velmi podobné těm, které jsme viděli v Řecku letos a loni).

Nicméně Simitisův kabinet to vše ustál a v roce 1999 mastrichtská kritéria splnil, čímž Řecku otevřel dveře do Eurozóny. Byl to velký ekonomický úspěch, jakkoli se to z dnešního hlediska může jevit jinak.

Opozice z Nové demokracie zuřila. U moci byla naposledy v roce 1993 a v roce 2000 opět (sice těsně, ale přece) prohrála volby. Řecko se stabilizovaným nerostoucím dluhem (viz graf zadlužení níže) vstoupilo do Eurozóny.

A tak Nová demokracie vymyslela ďábelský plán. Kvůli touze po moci za každou cenu přišla do Bruselu s šokujícím udáním, že prý Řecko vstoupilo do Eurozóny podvodem, že deficit v rozhodném roce 1999 přesahoval 3%.

Bruselští mocipáni v úžasu hleděli na řecké Nové demokraty, jak kálejí na vlastní zemi. Protože to byla bouře ve sklenici vody, jak uvidíte níže, v Bruselu to nikdo neřešil, ale novináři se toho s velkým humbukem samozřejmě chytli.

Ve skutečnosti přitom šlo jen o to, jakou metodikou v rozhodném roce započítat do rozpočtu velké zbrojní zakázky. Tehdejší statistický úřad zvolil metodiku, která budoucí dodávky vojenských zakázek rozložila i do dalších let. Pro jistotu tuto metodiku řečtí úředníci stat. úřadu konzultovali i s Bruselem. Brusel proti nebyl.

Nová demokracie přesto, aby se konečně dostala k moci, přišla v době, kdy Eurozóna už několik let fungovala, se svým udáním. Metodika prý tehdy nebyla správná a Řecko je v Eurozóně podvodem.

Titéž politici z Nové demokracie vedení Konstantinem Karamanlisem se pak opravdu dostali v roce 2004 k moci a Řecko přivedli pomocí již opravdových lží a účetních podvodů až k dnešnímu bankrotu. Přesto novináři, ale i politici, o řeckém lhaní při vstupu do EZ těmto lhářům nadále věří.

Jen mimochodem, kdyby se tehdy v roce 99 použila ta údajná nesprávná metodika, vyšel by schodek rozpočtu v rozhodném roce i tak na pouhých 3,1%, tedy jen o jednu desetinu nad maastrichtské kritérium. Vzhledem k tomu, že za pár let nato už hranici 3% přesahovala o celá procenta většina zemí EZ, se tato tzv. řecká lež jeví opravdu jako bouře ve sklenici vody. Bez zajimavosti není ani to, že se Eurostat k té "nesprávné" metodice po roce 2006 opět vrátil.

Přesto všechno ale mají všichni jasno; Řeci jsou podvodníci a lháři, všichni a bez rozdílu.

Naštěstí u nás podobné problémy nemáme. Jsme přece pravdomluvní a čestní, nekrademe a nemluvíme sprostě. Námi zvolení politici jsou poctivost sama, kudy chodí, tudy myslí na blaho lidu a spravedlnost. Zásadně nelžou, nekradou a korupce je jim na hony vzdálená. Zahraniční dluh máme taky minimální. Jsme středem Evropy a záhy se díky naším skvělým politikům staneme novým středoevropským Švýcarskem, kam bude zbytek světa s radostí investovat všechny své peníze. Alespoň to tak tvrdí zcela vážně naši skvělí analytici typu Aleše Michla z Raiffeisenbank. Tito neomylní hoši v kravatách mají ve všem jasno, všechno vědí a všude byli dvakrát. Jsme tak skvělí a tak nevinní. Tak proč bychom si nemohli hodit nějakým tím šutýrkem po prolhaných Řecích.

Kdo nevěří mně, snad uvěří Nicholasi Karavitisovi, který stál několik let včele statistického úřadu (nikoliv v letech 2004-2009, kdy statistický úřad pod taktovkou ND záměrně falšoval data).

Vyjímám z rozhovoru s ním pro slovenský časopis Plus 7 dní:

Grécko malo problémy už pri vstupe do eurozóny, kam sa dostalo vďaka sfalšovaným údajom o deficite. Vy ste za to boli zodpovedný ako šéf štatistického úradu...

Nicholas Karavitis:

Tak to nebolo. Do eurozóny sme vstupovali na základe údajov z roku 1999 a všetky kritériá sme splnili. Ale v roku 2004 sa zmenila vláda a nastúpili konzervatívci. Rozhodli sa využiť odveké grécke problémy so štatistickým vykazovaním údajov, aby tak získali politické body. Takže vyhlásili, že predchádzajúca vláda mala do deficitu v roku 1999 započítať výdavky na veľké armádne zákazky iným spôsobom. Eurostat s tým prekvapujúco súhlasil, hoci pred štyrmi rokmi nenamietal proti našej metodike. Čísla sa tak prepočítali a vznikla fáma, že sme údaje sfalšovali. Ale aj s touto inou metodikou sme požadovaný deficit prekročili iba o jednu desatinu percenta.

Celý, ne nezajímavý, rozhovor si můžete přečíst zde: Grécká dráma

Kdo neuvěří ani jemu, tomu pomoci není.

A na závěr jsem oskenoval z MF Dnes graf řeckého zadlužování od roku 1974. Je na něm hezky vidět, jak se Kostasi Simitisovi podařilo po dobu jeho vlády (1996-2004) zastavit a stabilizovat veřejný dluh.

Nutno také dodat, že za prudké zvýšení zadlužení po roce 2009 není odpovědný Jorgos Papandreu, ale je důsledkem řecké dluhové krize, kterou rozpoutala předchozí Karamanlisova vláda. J. Papandreu byl pak hned po svém nástupu na podzim 2009 nucen zavádět tvrdé ekonomické opatření a reformy, které mají za následek ekonomickou recesi a tím prudké snížení HDP a s tím související procentuální zvýšení státního zadlužení.

Z grafu je patrné, že pravicová Nová demokracie zadlužila zemi mnohem více (nehledě na ostudu s falšováním statistik), než tomu bylo za vlády PASOKu. Přesto naši, převážně  pravicoví novináři píší o řeckém zadlužování jako o zadlužování nezodpovědnými socialisty. ODS si jako varování před nezodpovědným zadlužováním země levicí dokonce dala před volbami v roce 2010 do svého předvolebního plakátu obrázek řeckých nepokojů doplněn nápisem: "Socialisti v Řecku - stejní jako v Česku." K tomu snad není co dodat.