Profesor Jan Švejnar dokázal za posledních pár měsíců nemožné, pro většinu veřejnosti naprosto neznámý člověk se dokázal velmi dobře představit, počítaje v to nejen jeho klady, ale i zápory, dají –li se jimi nazvat např. jemu tolik vyčítané neznalosti v oblasti národních symbolů. Václava Klause naopak všichni známe velmi dobře již skoro 20 let a to samozřejmě opět včetně jeho kladů i záporů. Jací oba kandidáti jsou, víme tedy celkem dobře, ale jací jsou jejich typičtí příznivci? Víme to? A jestli ano, co nám to vypovídá zpětně o obou kandidátech?
Domnívám se, že mnoho. Podívejme se na obě skupiny podrobněji. Upozorňuji, že mé postřehy jsou čistě subjektivní a jsou zjištěny na základě mého pohledu na veřejné konfrontace obou skupin.
Jaký je typický příznivec Václava Klause?
Pravicově zaměřený, inteligentní, samostatně uvažující člověk s vyšším vzděláním s důrazem na vlastní soběstačnost, nevěřící v integraci Evropy? Ale kdepak, až na tu skepsi v evropskou integraci, je Klausův, opakuji typický (nikoliv každý!), příznivec z mých dosavadních zkušeností osoba spíše nižšího vzdělání, často velmi netolerantní osoba, mající problémy i s takovými základními aspekty, jako jsou základní lidská práva nebo třeba rasová, náboženská nebo i jakákoliv jiná diskriminace. Politická preference takového člověka bývá na kraji společenského spektra a to buď toho levého nebo toho pravého. Nenechte se mýlit, ODS takovou stranou za doby Klausova předsedování byla a až Mirek Topolánek ji přiblížil opět i středovému voliči, což také skutečný stoprocentní Klausův příznivec Topolánkovi velmi neskrytě vyčítá. Politicky má pak takový člověk nejdále k politickému středu. Jejich nejdůležitějším společným znakem je především naprostá intolerance k odlišným názorům. Nejsou schopni je ani vyslyšet, natož je alespoň respektovat.
Chcete slyšet příklady? Globální oteplování – jejich názor je jasný: Václav Klaus to řekl přece zcela jasně a není na tom co dál řešit! Integrace Evropy? Zákonitě vede jen k novému totalitárnímu státu podobnému komunismu ovládanému novodobými "komunisty" říkající si enviromentalisté, v lepším případě míříme k obrovskému a neživotaschopnému megasocialistickému molochu. Pozor, nejde o to, že tak jednoduše to Václav Klaus nikdy neřekl, jde o to, že takto jednoduše si jeho příznivci jeho slova vyložili a berou je za svatá. Proto také nejsou ochotni o nich dál diskutovat.
Samozřejmě tomuto velmi nebezpečnému jednoduchému nazírání na jakýkoliv problém nahrává právě Václav Klaus svým typickým slovníkem a typickou formou, s jakou veřejnosti sděluje své myšlenky. Nikdy od něj neuslyšíte slovo pochybuji (samozřejmě myšleno ve smyslu pochybnosti vlastní), naopak vždy uslyšíte jeho nejtypičtější slůvka: „bilionkrát“ nebo dnes už více „nekonečněkrát jsem říkal“, „fatální omyl“ apod. Každý, kdo o jeho pravdě pochybuje, je, když ne rovnou zlý a nenávistný, tak aspoň člověk, jenž nepochopitelně ze svých úst vypouští velmi zlá slovíčka a jeho názor je naprosto mimo jakoukoliv realitu a nemá smyslu o něm nadále diskutovat.
Klausův slovník, ať pojednává Klaus o čemkoliv, je natolik expresivní, že žádnou jinou variantu, natož pochybnost, vůbec nepřipouští. A přesně tak tato slova chápou i Klausovi příznivci a zákonitě si je navíc velmi zjednodušují. Nejlépe to v jedné televizní debatě vystihnul komentátor MF Dnes Martin Komárek, když řekl, že Václav Klaus je geniální mistr v tom, jak dokáže sofistikovaně namluvit veřejnosti i tu největší kravinu a to tak, že mu ji široká veřejnost (rozuměj jeho příznivci) uvěří.
Prosím čtenáře, aby si uvědomili, že, a to zdůrazňuji, se v žádném případě nejedná o všechny příznivce Václava Klause, ale jen o jeho typického příznivce.
A jaký je typický příznivec Jana Švejnara?
Člověk spíše nižšího vzdělání, na levé straně politického spektra, max. v jeho středu zdůrazňující nezastupitelnou roli státu ve všech oblastech lidského konání? Kdepak. Z drtivé většiny se jedná o člověka se spíše vyšším vzděláním, politicky mírně napravo (napravo opravdu neznamená s Klausem), ale může jím být i člověk mírně nalevo nebo středový volič, regulační roli státu rozhodně nepodceňující, ale také nepřeceňující. V tomto ohledu upřednostňují tito lidé jakousi zlatou střední cestu - kde je to nevyhnutelné, musí zasáhnout regulace - to není žádná nadávka, to je odborný termín pro kontrolavané řízení. Citlivá daňová politika je pak nástrojem této regulace. Zkuste si jen představit situaci ve společnosti, kdyby tato regulace neexistovala např. v oblasti spotřeby alkoholických nápojů.
Lidé, kteří by na Hradě uvítali Jana Švejnara (nebo třeba i někoho jiného jemu podobného) jsou ale především hlavně lidé velmi tolerantní k lidem jiných názorů, jsou i velmi tolerantní k odlišnostem obecně. Evropskou geopolitickou integraci berou jako samozřejmost, kterou vnímají jako nevyhnutelnou. Jsou to lidé, kteří jsou ochotni velmi vážně a odpovědně diskutovat o palčivých ekologických otázkách, chcete –li i o oteplování planety, jakkoliv se příznivci Václava Klause snažili tento pojem zprofanovat, o problémech imigrace, o vývoji celé světové společnosti v celé své komplexnosti, aniž by přitom své závěry stavěli na pozici těch jedině správných a o kterých by soustavně nepochybovali.
Dobře to charakterizoval právě Jan Švejnar v jednom rozhovoru, když řekl, že rozdíl mezi ním a Klausem je v tom, že Klaus vidí svět černobíle, kdežto on barevně. A stejně tak si myslím, že svět vnímají i příznivci Jana Švejnara. A v tom je myslím ten základní rozdíl mezi příznivci Klausovými a těmi Švejnarovými.
A existuje ještě jeden zásadní rozdíl mezi oběma skupinami lidí. Zatímco příznivci Václava Klause si na Hradě nikoho jiného než právě Václava Klause nedokáží představit, příznivcům Jana Švejnara zřejmě neudělá žádný větší problém, když naše parlamenty zvolí prezidentem opět Václava Klause.
